Křeček a největší hromádka
3–8 let5 minutvlídná, hravá a poučná
Číst pohádku
Zapněte zvuky a tučná slova ožijí. Každý zvuk zazní během čtení jen jednou.
Na kraji zahrady, pod starým rybízovým keřem, bydlel křeček Chroupal. Měl měkký pelíšek, kulaté bříško a komůrku plnou zrní. Nejraději ze všeho sedával u své zásoby a počítal. „Jedno, dvě, tři… Takovou hromádku nemá nikdo!“ pochvaloval si a spokojeně si uhlazoval vousky.
Hned vedle, pod kořenem jabloně, žila myška Míla. Její zásoba se vešla do malého hrníčku. Jednoho jarního rána vyšla před domeček, vzala klacík a začala kypřit hlínu. Potom do záhonku udělala mělké důlky a vkládala do nich zrníčka.
Chroupal vykoukl ze dveří. „Co to provádíš?“ zavolal. „Seju obilí,“ odpověděla Míla a poslední zrníčko přikryla hlínou. Křeček se rozesmál, až se mu zatřásla ouška. „Ty svoje zásoby zahrabáváš? Takhle přece nebudeš mít nic! Podívej na mě. Já si zrní pěkně schovávám.“
„Já si také něco schovám,“ řekla myška. „Ale těmhle zrníčkům dám možnost vyrůst.“ Chroupal zakroutil hlavou. Zrní podle něj patřilo do komůrky, ne do špinavé země. Vrátil se domů a pro jistotu svou hromádku ještě jednou přepočítal. Žádné zrnko mu nechybělo.
Každé ráno pak křeček otevřel komůrku, prohrábl zásobu tlapkami a začal počítat. Když skončil, nahrnul zrní do špičky, aby hromádka vypadala vyšší. Někdy ji přesypal do rohu, jindy doprostřed. Ať ji však rovnal jakkoli, zrnek bylo pořád stejně.
Míla zatím chodila k záhonku s konvičkou z ořechové skořápky. Když byla hlína suchá, opatrně ji zalila. Jednoho dne uviděla drobný zelený hrot. Pak druhý a třetí. „Dobré ráno, maličcí,“ zašeptala. Dřepla si k nim a usmívala se, jako by vítala návštěvu.
„Zelené nitky!“ ušklíbl se Chroupal, když šel kolem. „Já mám opravdové zrní.“ Míla se nehádala. Vytrhla plevel, který obilí stínil, a odnesla ze záhonku kamínek. Křeček chvíli přihlížel, ale brzy odběhl. Napadlo ho totiž, že svou zásobu toho dne ještě nespočítal.
Jaro vystřídalo léto. Stébla rostla a ve větru tiše šustila. Když dlouho nepršelo, Míla nosila vodu od zahradního sudu. Chodila pomalu, aby ji nevylila, a večer měla unavené tlapky. Zato na vršcích stébel už vykukovaly klasy. Nejdřív zelené, později žluté jako sluníčko.
Chroupal si mezitím nakreslil do prachu plán nové sýpky. Měla být široká, vysoká a s pořádnými dveřmi. „Až budu mít nejvíc zrní ze všech zvířat, budu ji potřebovat,“ vysvětloval Míle. „A kde vezmeš další zrní?“ zeptala se. Křeček pokrčil rameny. To ještě nevěděl.
Na podzim obilí dozrálo. Míla odstřihovala klasy, ukládala je na čistý šátek a opatrně z nich uvolňovala zrníčka. Ťuk, ťuk, sypala se do košíku. Brzy bylo zakryté dno. Potom byl košík plný do poloviny. A nakonec až po okraj.
Chroupal přišel právě ve chvíli, kdy myška odnášela úrodu domů. Zůstal stát s otevřenou pusou. Podíval se na košík, potom na sklizený záhonek a zase na košík. „Ty umíš kouzlit!“ vyhrkl. „Měla jsi jen hrníček. Tohle se do něj nikdy nemohlo vejít!“
Míla položila košík na zem. „Pojď, něco ti ukážu.“ Zvedla poslední klas, který ležel na šátku. „Pamatuješ na zrníčko, které jsem na jaře zahrabala? Vyrostlo z něj stéblo a na něm takovýhle klas.“ Promnula klas mezi tlapkami a vysypala zrní do křečkových tlapek.
„Spočítej je,“ vybídla ho. To Chroupal uměl výborně. Posouval zrníčka jedno po druhém a s každým číslem se divil víc. „Tolik? Z jediného?“ zašeptal. „Z jediného,“ přikývla Míla. „Potřebovalo hlínu, slunce, vodu a čas. A já jsem hlídala, aby mělo kde růst.“
Křeček se zadíval ke svému domečku. Celé léto hlídal, aby mu nic neubylo. Jenže nic také nepřibylo. Pomalu vysypal zrníčka zpátky na šátek. „Já se ti smál,“ řekl tiše. „A ty jsi zatím pracovala.“ Míla mu podala malý sáček. „Tady máš něco na příští setí.“
Chroupal sáček opatrně zavázal. Potom si místo klacíku, kterým kreslil plán větší sýpky, přinesl malou lopatku. „Ukážeš mi, kde bude dobrý záhonek?“ poprosil. Ještě toho odpoledne začali vybírat kamínky z hlíny. A tentokrát křeček nepočítal zrní. Těšil se, co z něj vyroste.

