Pohádky
← codedtrip.com

Jak ježek objal babičku

3–8 let5 minutněžná a veselá
Ilustrace k pohádce Jak ježek objal babičku
00:0005:47

Číst pohádku

Spustit video
Zvuky při čtení

Zapněte zvuky a tučná slova ožijí. Každý zvuk zazní během čtení jen jednou.

Ježeček Vilík seděl před svým domečkem a přemýšlel tak usilovně, až se mu chvěl čumáček. Babička měla narozeniny. Na stole už čekala kytička sedmikrásek a obrázek s velikánským sluncem. Jen ten nejdůležitější dárek ještě hotový nebyl. Vilík chtěl babičku obejmout. Ne maličko, ale pořádně, jako když se kolem celého lesa zavře teplé léto.

„Nejdřív si to vyzkouším,“ rozhodl se. Přinesl houbový polštářek, který vypadal jako baculatý hříbek, sevřel ho v tlapkách a přitiskl si ho pod bradu. Jenže polštářek mu sklouzl přes rameno. Pích, pích, rup! Zpod hnědého kloboučku vykoukla výplň. „Promiň,“ zašeptal Vilík a ucpal dírky třemi lístečky.

Vtom přihopsal zajíc Ušák. Nesl náruč pampeliškového chmýří na novou podušku. „To chce něco měkčího!“ prohlásil, když uviděl potrhaný polštářek. „Pojď, zkus obejmout mě. Tohle chmýří je hebké jako obláček.“ Pootevřel náruč a Vilík se k němu opatrně přitulil.

Chvilinku bylo všechno krásně měkké. Potom se Vilík zavrtěl. Bodlinky prošly chmýřím a Ušák ucukl. „Juj!“ vyjekl. Náruč se mu otevřela a bílý obláček vyletěl vzhůru. Chmýří poletovalo kolem uší, sedalo na trávu a jedno drobné chmýříčko přistálo Vilíkovi přímo na nose.

„Hepčí!“ kýchl Vilík. Ušák se rozesmál. „Teď vypadáš jako ježek, kterého někdo pocukroval!“ Ze smrku nad nimi vykoukla veverka Zrzečka. Když uslyšela, co se stalo, sklouzla po kmeni dolů. „Potřebujeme návleky na bodlinky,“ řekla. „A já mám doma celou krabici užitečných věcí.“

Nejprve přinesla maličké ponožky, které kdysi pletla pro své panenky. Na některé bodlinky navlékli červené ponožky, na jiné žluté a na jednu pruhovanou. Vilík udělal dva kroky. Ponožky se rozkývaly jako praporky. Udělal třetí krok a polovina jich spadla. „Málo ponožek, moc ježka,“ povzdechla si Zrzečka.

Potom Ušák navrhl mechové čepičky. Každou uvázali stéblem trávy, ale Vilíka mech tolik lechtal, že začal poskakovat. Hop, hop, hop! Čepičky létaly kolem a Zrzečce jedna přistála mezi ušima. „Sluší ti,“ řekl Ušák vážně. Zrzečka se uklonila jako královna a všichni tři se rozchechtali.

Třetí nápad byly prázdné makovice. Ty na bodlinkách držely docela dobře, jenže při každém pohybu chrastily. Chrastily tak hlasitě, že z křoví vykoukl kos. „Kdo tu veze vůz nádobí?“ zeptal se. „Já,“ přiznal Vilík. „Ale takhle bych babičce při objetí rachotil přímo do ucha.“

Slunce už se přehouplo přes vršek břízy. Vilík si sedl do trávy. „Co když jí budu muset dát jen obrázek?“ zamumlal. Ušák se poškrábal za uchem. Zrzečka se zamyslela. Potom oba najednou vykřikli: „Peřina!“

Zrzečka přinesla svou největší zimní peřinu. Rozložili ji na zem a Vilíka do ní zabalili. Jednou, podruhé, potřetí. Ven mu koukal jen čumáček a dvě oči. Ušák kolem balíku volně uvázal šálu. „Nádhera!“ jásal. „Ani jediná bodlinka!“

Vilík se pokusil vykročit. Místo kroku udělal malé žuch. Kamarádi mu proto uvolnili nožky a pomohli mu vstát. Pak se všichni vydali k babiččinu domečku za sousedním keřem. Vilík funěl uprostřed, Zrzečka nesla obrázek a Ušák kytičku. Za nimi se v ranním vánku stále honilo pampeliškové chmýří.

U babiččiných dveří Vilík zazvonil. Babička otevřela a překvapeně zamrkala. „Copak mi to přišlo za nadýchaný bochánek?“ „To jsem já!“ ozvalo se z peřiny. „A nesu ti objetí!“ Vilík vykročil. Jenže dveře byly úzké a peřina široká.

Zkusil to bokem. Nešlo to. Zkusil se přikrčit. Také nic. Zrzečka peřinu trochu nadzvedla a Ušák ji uhladil, ale Vilík zůstal ve dveřích jako veliká knedlíková zátka. Babička se laskavě usmála. „Počkej, Vilíčku. Já si svůj dárek rozbalím.“

Rozvázala šálu a odmotala peřinu. Před dveřmi zase stál obyčejný malý ježeček. „Chtěl jsem tě obejmout a nepíchnout,“ vysvětlil. Babička ho vzala dovnitř a sedla si k němu. „Tak nastav tvářičku. Tu máš přece měkkou.“ Opatrně se k sobě naklonili a přitiskli tvářičku na tvářičku. Babička ho pohladila po bříšku.

Vilík zavřel oči. Nic nerachotilo, nic nelechtalo a nikde nic nepíchalo. Jen babiččina tvář hřála a z kuchyně voněl narozeninový koláč. Potom se venku ozvalo: „Stůj, ty chmýří jedno!“ Ušák právě chytal bílý chomáček, ale pokaždé ho odfoukl vlastním dechem.

Vilík vyběhl ven. „Pojďte, naučím vás ježčí objetí!“ Zrzečka i Ušák nastavili tvářičky a jeden po druhém se k němu opatrně přitulili. Pak všichni zasedli ke koláči. Jediné pampeliškové chmýříčko zůstalo babičce na uchu. Vypadalo jako malá bílá náušnice.

Podívat se na pohádku

Video s ilustracemi — pro chvíle, kdy oči ještě nechtějí spát.

Otevřít video na YouTube

Zazvonil zvonec…