Pohádky
← codedtrip.com

O plšíkovi a vrzavé postýlce

3–7 let5 minutněžná, klidná, uspávající
Ilustrace k pohádce O plšíkovi a vrzavé postýlce
00:0004:51

Číst pohádku

Spustit video
Zvuky při čtení

Zapněte zvuky a tučná slova ožijí. Každý zvuk zazní během čtení jen jednou.

Uprostřed lesa stál starý dub. Měl široký kmen, rozložité větve a jednu malou dutinu, velikou tak akorát pro plšíka. Toho večera se do ní nastěhoval Jonáš. Poprvé měl spát ve vlastní postýlce, pod vlastním kulatým okénkem.

Celý den si nový pokojíček chystal. Do rohu nanosil měkký mech, na poličku položil nejkrásnější žalud, jaký našel, a přes postýlku přehodil kapradinovou peřinku. U dveří nechal maličké bačkůrky z březové kůry, špičkami pěkně vedle sebe.

Když mezi listy vykoukl měsíc, Jonáš si umyl čumáček kapkou rosy. Potom vlezl do postýlky, stočil ocásek kolem tlapek a zašeptal: „Dobrou noc, můj domečku.“

Domeček mu odpověděl: „Šššust. Ťuk. Vrrrz.“ Jonáš otevřel jedno oko. Chvilku čekal. Pak se převalil na druhý bok. „Šššust,“ ozvalo se těsně u jeho ouška. „Ťuk,“ odpovědělo cosi nad hlavou. A pod oknem se protáhlo dlouhé, tenounké „vrrrz“.

Plšík si sedl a objal si kolínka. Ve starém pelíšku znal každý zvuk. Poznal i to, když maminka v polospánku pohnula vouskem. Tady bylo všechno nové. Dokonce i měsíční světlo kreslilo na stěnu proužky, které nikdy předtím neviděl.

Vtom za okénkem přistála sova Rozárka, jeho sousedka z horního patra dubu. Nesla mu na přivítanou měkké pírko. „Ještě nespíš, Jonáši?“ zeptala se tiše. „Moje postýlka nějak moc povídá,“ přiznal plšík. „A já nevím, co mi chce říct.“

Rozárka naklonila hlavu a zaposlouchala se. „Tak si ty zvuky poslechneme jeden po druhém,“ navrhla. Posadila se na široký okenní práh a složila křídla. Jonáš se opatrně zachumlal. Sotva přitáhl peřinku k bradě, ozvalo se: „Šššust!“

„Tady je první povídálek,“ usmála se sova. Zpod Jonášovy tlapky vykukoval suchý kapradinový lístek. Kdykoli se plšík pohnul, lístek se otřel o druhý. Jonáš to zkusil ještě jednou. Šust, šust. Teď už ten zvuk nebyl ani trochu záhadný.

Společně rozprostřeli kapradí pod mechovou matraci. Jonáš si místo něho přitáhl hebkou přikrývku z jemného chmýří, kterou měl připravenou na chladnější noci. Zkusil se zavrtět. Ani šustnutí. „Tak, peřinka už spí,“ zašeptal spokojeně.

Jenže vzápětí se ozvalo: „Ťuk. Ťuk.“ Jonáš zvedl čumáček. Rozárka se podívala na poličku. Ležel na ní krásný žalud a při každém závanu od okénka se trochu pootočil. Jeho špička přitom klepla do stěny.

„Ty se snad pokoušíš zaklepat k sousedům,“ řekl Jonáš žaludu. Udělal mu z mechu malý kulatý pelíšek a opatrně ho do něj posadil. Žalud se přestal kutálet. Seděl ve svém zeleném hnízdečku jako drobný pán v hnědé čepici.

V dutině bylo hned tišeji. Jonáš položil hlavu na polštářek. Rozárka už zvedala křídlo na rozloučenou, když se znovu ozvalo: „Vrrrz.“ Plšík nadzvedl přikrývku a podíval se pod sebe. „Tohle už určitě dělá postýlka.“

Sova se sklonila k oknu. Venku se ve vánku pohupovala tenká větvička. Otírala se o suchý okraj dutiny a pokaždé maličko zavrzala. Rozárka ji přidržela špičkou křídla. Zvuk ustal. Pustila ji. „Vrrrz,“ řekla větvička.

Jonáš podal sově dlouhé stéblo trávy. Rozárka jím větvičku volně přivázala k vedlejší větvi, aby se nedotýkala okénka. „A teď dobrou noc,“ zašeptala. „Budu hned nahoře.“ Jonáš jí zamával a zalezl až po ouška pod přikrývku.

Bylo ticho. Peřinka nešustila. Žalud neťukal. Větvička nevrzala. Jonáš zavřel oči, jenže spánek pořád nepřicházel. Dutina mu najednou připadala větší než předtím. Ticho sahalo od polštářku až ke stropu a ještě kousek dál.

Chvíli poslouchal vlastní dech. Potom vystrčil nos a tichounce zavolal: „Rozárko?“ V okénku se objevila dvě kulatá soví oka. „Copak?“ „Myslíš, že by ta větvička mohla zase trošinku povídat?“

Rozárka nic nenamítala. Rozvázala stéblo a větvička se lehce opřela o okraj dutiny. Vítr ji pohladil. „Vrrrz,“ ozvalo se docela jemně. Jonáš se usmál. „Ano. Přesně takhle.“

Zabořil tvář do polštářku a soví pírko si položil vedle něj. Vrrrz. Venku se houpaly dubové listy. Vrrrz. Žalud odpočíval v mechu. Vrrrz. Jonášovi se zavírala očka. Ještě než měsíc doputoval nad nejvyšší větev, plšík spal. A jeho nový domeček mu tiše povídal až do rána.

Podívat se na pohádku

Video s ilustracemi — pro chvíle, kdy oči ještě nechtějí spát.

Otevřít video na YouTube

Zazvonil zvonec…