Nela a pohádkový převozník
3–7 let5 minutkouzelná, laskavá a ospalá
Číst pohádku
Zapněte zvuky a tučná slova ožijí. Každý zvuk zazní během čtení jen jednou.
Nela už měla oblečené měkké pyžamo. Na polštáři čekal plyšový medvěd a za oknem svítil měsíc. Než zalezla pod peřinu, vytáhla z poličky starou obrázkovou knížku. Voněla papírem a trochu také po babiččině skříni.
Otevřela ji uprostřed. Místo obvyklého obrázku se mezi stránkami zatřpytila úzká říčka. Voda tiše šplouchala o břeh z modrých písmenek. Přes říčku se skláněla vrba a pod ní někdo vzdychal.
Byl to maličký převozník v pruhovaném kabátku. V ruce držel veslo tenké jako zápalka. Před ním se na vodě kolébala papírová čepice.
„Dobrý večer,“ zašeptala Nela. „Ty nemáš loďku?“
„Měl jsem,“ odpověděl převozník. „Jenže dnes si s ní někdo hrál, rozložil ji a potom špatně poskládal. Podívej, co z ní zůstalo. V čepici přece nikoho nepřevezu.“
Na břehu čekala princezna s růžovým kufříkem, zelený drak a ušatý skřítek v bačkorách. Princezna zívala do kapesníčku. Skřítek si přidržoval uši, aby je netahal po zemi. Drak ospale objímal konec vlastního ocasu.
„Už bychom rádi domů,“ řekla princezna. „V mém zámku určitě vystydne čaj.“
Nela položila prst vedle vrby. Knížka zašustila a najednou stála Nela přímo na břehu. Byla malá jako převozník. Nad hlavou jí místo nebe zářilo světlo její noční lampičky.
„Papírovou loďku mě učil skládat dědeček,“ vzpomněla si. „Zkusíme z té čepice udělat loďku?“ Převozník ji vylovil veslem a položil na plochý kamínek. Papír byl kupodivu suchý, jen na něm zářila drobná modrá písmenka.
Nela otevřela čepici zespodu a převozník přitiskl její rohy k sobě. Vznikl čtvereček. Potom přehnuli spodní cípy vzhůru, skládanku znovu otevřeli a opatrně zatáhli za oba konce.
„Á,“ vydechl převozník.
Na kameni stála loďka. Měla špičatou příď, rovné boky a uprostřed místečko k sezení. Když ji spustili na řeku, ani se nenaklonila. Voda pod ní spokojeně zabublala.
Princezna nastoupila první. Skřítek si sedl vedle jejího kufříku. Drak položil do loďky jednu tlapu, potom druhou, ale ocas zůstal na břehu. Zkusil ho přehodit přes bok. Loďka se naklonila a všichni se rychle chytili lavičky.
„Počkej,“ řekla Nela. „Nemohl by sis ocas stočit do kolečka?“ Drak to zkusil. Udělal z ocasu úhledné kolečko a Nela mu uvolnila místo vzadu. Drak se na kolečko posadil a blaženě přivřel oči.
Převozník se opřel do vesla. Nela seděla na přídi a prohlížela si obrázky podél řeky. Na každé stránce byl jiný břeh. Někde rostly jahody velké jako jablka, jinde se na louce pásly obláčky.
„Tamhle!“ ukázala princezna. Za růžovým mostem stál zámek se třemi věžemi. Na balkoně schnula její oblíbená modrá stuha. Převozník přirazil ke schůdkům a Nela podala princezně kufřík. „Dobrou noc,“ zavolala princezna. V zámecké kuchyni zacinkal hrneček.
Pluli dál. Kolem nich pomalu ubíhaly namalované stromy. Skřítek ukázal na vykotlaný dub s kulatými dveřmi. Nad dveřmi visela lucernička a vedle nich stály tři páry drobných bot.
„Doma!“ zaradoval se. Vyskočil na mech, zamával oběma ušima a zmizel ve dveřích. Za chvilku se v kulatém okénku objevil jeho stín, jak si natahuje dlouhou noční košili.
Zbýval už jen drak. Jeho domov našli až za stříbrným ohybem řeky. Byla to jeskyně s červenými dveřmi a komínem, ze kterého stoupala vůně pečených jablek.
Drak opatrně rozmotal ocas. „Děkuju za svezení,“ zabručel ospale. Než za sebou zavřel dveře, vydechl do tmy maličký teplý obláček. Voněl po skořici.
Vtom začala v celé knížce zhasínat okénka. Nejprve na zámku, potom v dubu a nakonec v dračí jeskyni. Říčka zpomalila a veslo už jen tiše hladilo vodu.
U vrby převozník vytáhl loďku na břeh. Nela našla vedle knížky čistý lístek papíru. Jak po něm sáhla, byla zase velká a seděla na své posteli. Složila z lístku novou čepici a položila ji mezi stránky.
Převozník jí přikryl loďku jako peřinkou. „Ať se jí hezky spí,“ zašeptal. Nela opatrně zavřela knížku a přitulila se k medvědovi. Zpod desek ještě jednou zaznělo tiché šplouchnutí. Potom už byl slyšet jen klidný dech.

