Anička a kapsa na zítřek
3–7 let5 minutněžná, kouzelná a uklidňující
Číst pohádku
Spustit videoZapněte zvuky a tučná slova ožijí. Každý zvuk zazní během čtení jen jednou.
Na koberci v Aniččině pokojíčku stálo městečko. Mělo žlutou bránu, modrý most a věž tak vysokou, že se trochu nakláněla. Mezi domky vedla ulice pro dřevěný autobus. Jen náměstí ještě chybělo. A pekárna. A možná také kašna.
„Je čas uklidit kostky a jít spát,“ řekla maminka ode dveří. „Dojdu ti pro vodu.“ Anička seděla v pyžamu u mostu a přitiskla si kolena k bradě. Na rukávu měla malého vyšívaného měsíčka.
„Ale já to ještě nemám hotové,“ zašeptala. Kdyby kostky sesypala do bedýnky, městečko by zmizelo. A co když si ráno nevzpomene, kde stála brána a kde most? Co když už nikdy nepostaví tak pěknou věž?
Vtom ji něco jemně zatahalo za kapsu pyžama. Ozvalo se tiché: „Promiň, nemáš tu kousek světla? Ve švu je dneska úplná tma.“
Anička kapsu opatrně rozevřela. Uvnitř seděla maličká paní v šatech z měkké stužky. Na klíně držela náprstek a přes rameno měla přehozenou stříbrnou nit. Byla sotva větší než Aniččin palec.
„Já jsem Nitěnka,“ představila se. „Šiju kapsy na zítřek.“ Potom si uhladila sukni a vykoukla ven. „A tady někdo potřebuje schovat něco nedokončeného, viď?“
Anička přikývla tak rychle, až jí poskočila ofina. „Celé městečko! I s mostem. Umíš ho dát do kapsy?“ Nitěnka se podívala na věž a potom na maličký otvor v pyžamu.
„Samotné věci ne,“ řekla. „Ty patří do bedýnek a zásuvek nebo na poličky. Já schovávám jen nápady. Co už tě napadlo a co chceš ještě zkusit.“
Anička svraštila nos. „Jenže nápad není vidět.“ „To je pravda,“ souhlasila švadlenka. „Proto potřebuje pořádně měkkou podšívku, aby se někde nezatoulal.“
Nitěnka vytáhla jehličku tenkou jako vlásek. Posadila se na okraj kapsy a začala šít. Sem a tam, sem a tam. Jehlička tiše cinkala o náprstek a stříbrná nit za ní nechávala drobounké stehy.
„Pověz mi, co tu máš,“ požádala. Anička ukázala na žluté kostky. „Tudy se vjíždí do města. Za bránou je most. Pod mostem teče řeka, ale ta je zatím jenom jako.“
Z kapsy se ozvalo sotva slyšitelné šplouchnutí. Anička vykulila oči. Nitěnka se usmála. „To si tvůj nápad našel místečko. Pokračuj.“
„Věž má červenou střechu. Ten nízký domeček bude pekárna. Ráno k ní postavím náměstí a doprostřed dám kašnu.“ Při těch slovech zavoněly z kapsy teplé rohlíky. Jen na chviličku, jako když se člověku zdá něco dobrého.
Anička se rozesmála. „A autobus bude vozit lidi pro housky!“ Nitěnka udělala poslední steh. „Tak. Brána, most, věž, pekárna i to, co teprve vznikne. Všechno máš schované na zítřek.“
Anička sáhla po první kostce, ale ještě zaváhala. „A musí to být ráno úplně stejné?“ „Nemusí,“ řekla Nitěnka. „V kapse je dost místa i na změny. Třeba tě napadne širší most.“
To se Aničce líbilo. Po širším mostě by mohly jezdit dva autobusy vedle sebe. Opatrně sundala červenou střechu. Potom rozebrala věž a kostky pouštěla do bedýnky z malé výšky, aby tolik neduněly.
Žlutá brána zmizela jako poslední. Koberec byl zase měkký a prázdný. Anička na něj chvíli hleděla. Potom pohladila kapsu. Uvnitř cosi tiše zašustilo, skoro jako maličký papírový plánek.
Jednu modrou kostku si nechala v dlani. „Může tahle počkat na nočním stolku?“ zeptala se maminky, která právě přinesla vodu. „Abych ráno věděla, čím začít.“
„Jedna určitě,“ řekla maminka a pomohla jí zasunout bedýnku pod poličku. Anička položila modrou kostku vedle skleničky. Vypadala tam jako docela maličký domeček pod velikou lampou.
Když se zachumlala do peřiny, Nitěnka už dřímala v záhybu kapsy. Náprstek měla na hlavě místo čepičky. „Dobrou noc,“ zašeptala Anička. „A hlídej prosím tu kašnu.“
„Hlídám,“ ozvalo se ospale. „Vždyť ještě ani nemá vodu.“ Anička se usmála a zavřela oči. Myslela na modrý most a na pekárnu, před kterou ráno možná přibude lavička.
Maminka zhasla lampu. Pokoj ztichl, kostka odpočívala na stolku a v měkké kapse čekalo celé jedno zítřejší hraní. Aniččin dech byl pomalý a klidný. Městečko teď nemuselo nikam spěchat. Ani ona.
Podívat se na pohádku
Video s ilustracemi — pro chvíle, kdy oči ještě nechtějí spát.

