Výprava za začátkem potoka
4–9 let9 minuthřejivá, zvídavá a dobrodružná
Číst pohádku
Zapněte zvuky a tučná slova ožijí. Každý zvuk zazní během čtení jen jednou.
Za dědečkovou chalupou tekl potok. Nebyl široký ani hluboký, ale povídat uměl celý den. Pod lávkou klokotal, mezi kamínky cinkal a u velikého placatého balvanu dělal žbluňk, žbluňk, jako by tam někdo obracel mokré stránky. Madlenka s Vítkem u něj trávili skoro každé prázdninové dopoledne.
Jednou Vítek seděl na lávce, nohy bezpečně mezi příčkami zábradlí, a díval se proti proudu. „Dědo, kde se ta voda bere?“ zavolal. Dědeček právě nesl ze zahrady košík mrkve. Položil ho do trávy. „Potok má svůj začátek. Někde nahoře bude pramen.“
„A u něj vodopád?“ zeptal se Vítek. Rozpřáhl ruce tak široce, až málem šťouchl Madlenku do nosu. „Takhle veliký?“ Madlenka zavrtěla hlavou. „Já myslím, že tam bude kohoutek. Schovaný v lese. Třeba pod pařezem.“ Dědeček si promnul vousy. „Co kdybychom se tam zítra podívali?“
Do večera bylo potřeba připravit spoustu důležitých věcí. Dědeček nachystal svačinu, vodu a malou lékárničku. Madlenka našla tvrdou podložku a veliký papír. Vítek přidal modrou, zelenou, červenou a hnědou pastelku a tužku tak krátkou, že vypadala jako ohlodaný lískový oříšek. „Budeme kreslit mapu,“ oznámili.
Ráno voněla tráva a na zábradlí lávky seděly kapky rosy. Madlenka nakreslila do spodního rohu papíru chalupu s červenou střechou. Vítek vedle ní udělal potok. Modrá čára mu ujela přes zahrádku. „To nevadí,“ řekl. „To je hodně mokrý potok.“ Dědeček se usmál a zavřel vrátka.
Vyrazili po pěšince podél břehu, proti směru, kterým voda utíkala. Vítek nesl batůžek se svačinou. Madlenka držela mapu a každou chvíli se zastavovala. Nejdřív bylo nutné zakreslit lávku. Potom vrbu. A potom kámen, který vypadal jako brambora s jedním uchem.
„Jestli budeme kreslit každý kámen, dojdeme tam až o Vánocích,“ mínil Vítek. Madlenka si bramborový kámen ještě jednou prohlédla. „Tenhle je důležitý. Podle něj poznáme cestu zpátky.“ Dědeček jí podržel papír, aby se ve větru neohýbal. Na mapě přibyla malá šišatá tečka s uchem.
Za loukou se pěšina schovala do lesa. Bylo tam chladněji a zem pod botami měkce pružila. Potok se proplétal mezi kořeny. Někde ho zakrývalo kapradí, ale jeho šplouchání bylo pořád slyšet. Vítek občas naklonil hlavu. Zkoušel poznat, jestli už v dálce nehučí jeho vodopád.
Jednou opravdu zaslechl hluboké hučení. „Už jsme blízko!“ vydechl. Všichni zůstali stát. Hučení zesílilo, pak zapraskalo a pomalu se vzdálilo. Dědeček ukázal mezi stromy na protější svah. Po cestě tam jel traktor s nákladem dřeva. Vítek si povzdechl. „Vodopád na kolech se nepočítá.“
O kus dál našli místo, kde se u pěšiny setkávala dvě koryta. Jedno bylo široké, vystlané oblázky a napadaným listím. Druhé, mnohem užší, se krčilo pod ostružiním. Na dně širokého koryta se leskla loužička. V úzké stružce se voda skoro ztrácela mezi stébly trávy.
„Tudy,“ rozhodl Vítek a ukázal na široké koryto. „Veliký vodopád přece potřebuje velikou cestu.“ Madlence to připadalo rozumné. Do mapy zakreslila rozcestí a tlustou modrou čáru. Dědeček si upravil batoh na rameni. „Půjdeme se podívat,“ řekl. „Ale držte se pěšiny. Ty kameny mohou klouzat.“
Zprvu bylo ve žlábku trochu vlhko. Potom už jen bláto, popraskané jako kůrka starého chleba. Dál leželo suché listí, které pod botami šustilo. Vítek pospíchal napřed, ale u ohnuté břízy se zastavil. Koryto končilo v mělkém příkopu plném šišek. Po vodopádu ani památky.
Madlenka se podívala do příkopu a potom do mapy. „Tady nám teče potok,“ řekla a ukázala na modrou čáru. „Ale tady vůbec ne.“ Ukázala na zem. Vítek zvedl šišku a zase ji položil. „Možná vodopád vypnuli.“ Znělo to legračně, jenže trochu zklamaný opravdu byl.
Dědeček si dřepl k suchému dnu. „Po velkém dešti tudy voda nejspíš stéká. Dneska ale musíme hledat tu, která doopravdy teče.“ Madlenka si vzpomněla na loužičku u rozcestí. Hladinu měla hladkou jako sklíčko. Nic v ní neposkakovalo, nic se neposouvalo. „Vrátíme se k ostružinám,“ navrhla.
Cestou zpátky Vítek nesl mapu. Špatnou odbočku nechtěl vymazat, protože by se v papíru udělala díra. Nakreslil tedy podél modré čáry hnědé čárky a na konec tři šišky. Madlenka připsala: SUCHÝ PŘÍKOP. „Teď už tam mapa má přesně to, co jsme našli,“ řekla.
U rozcestí si klekli do trávy a pozorně sledovali úzkou stružku. Zpod listu vyjela drobná bublinka. Proklouzla mezi dvěma kamínky a odplula směrem k chalupě. Za ní se pohnulo světlé semínko. „Tahle voda přichází odtamtud,“ ukázal Vítek vzhůru do houští.
Pěšina vedla kousek stranou, takže se nemuseli prodírat trním. Dědeček šel první a přidržoval nízké větve. Potůček byl stále menší. Už neklokotal. Jen tiše ševelil, jako když si někdo v sousedním pokoji přesýpá korálky z dlaně do dlaně. Madlenka teď kreslila docela tenkou modrou čáru.
Na suchém plácku se zastavili na svačinu. Dědeček rozdělil chleby se sýrem a otevřel krabičku s jablky. Vítek si při kousání prohlížel svah. „Vodopád už asi nebude,“ řekl. „Ale kohoutek ještě být může,“ připomněla Madlenka. „Ten se vejde skoro všude.“
Když se znovu vydali dál, potůček je přivedl k velikému buku. Jeho kmen byl hladký a šedý. Kořeny se držely svahu jako dlouhé prsty. Mezi dvěma z nich ležela mělká prohlubeň s jemným pískem. Za ní už děti neviděly žádnou stružku. Jen loňské listí a zelený mech.
„A teď se nám ztratil,“ zašeptal Vítek. Dědeček se posadil na bobek a ukázal pod nejtlustší kořen. Chvíli nebylo vidět nic zvláštního. Potom se mezi zrnky písku něco zatřpytilo. Voda tam pomaloučku vystupovala ze země, naplňovala maličkou tůňku a přes její okraj odtékala dolů.
Madlenka se naklonila blíž, ale ruce nechala na kolenou. Písek na jednom místě nepatrně poskakoval. Vypadalo to, jako by pod ním někdo dýchal. „To je ono?“ zeptala se. Dědeček přikývl. „Pramen.“ Vítek obešel buk, aby se podíval, jestli za ním přece jen něco není. Nebylo.
„Žádný kohoutek,“ řekla Madlenka. „A žádný vodopád,“ dodal Vítek. Chvíli všichni mlčeli. Pak Vítek ukázal na drobnou vlnku, která přetekla přes okraj tůňky. „Tahle voda teď půjde kolem ostružin. A kolem bramborového kamene. A pod naší lávkou!“ Sledoval ji, dokud nezmizela za lístkem.
Madlenka položila mapu na rovný kus země. Chalupa, lávka, vrba i suchý příkop na ní měly svoje místo. Zbýval začátek potoka. Udělala modrou tečku. Jenže mezi zelenými čárami lesa skoro nebyla vidět. „Takhle to nejde,“ zamračila se. „Vždyť jsme kvůli ní šli celé dopoledne.“
Vítek navrhl velikánskou modrou skvrnu. Madlenka ji zkusila naznačit prstem. „Pak by to vypadalo jako rybník.“ Dědeček vytáhl z kapsy jablko, které zbylo od svačiny, a pomalu ho leštil o rukáv. Děti se radily. Praporek? Šipka? Obrázek kohoutku přeškrtnutého dvěma čarami?
Nakonec Madlenka vedle malé tečky nakreslila veliké kolečko. Vítek ke kolečku přidal držadlo. Byla z něj lupa! Uvnitř nakreslili zvětšený kořen, písek a tůňku. Tenká čára ukazovala, ke které tečce obrázek patří. Pod lupu Madlenka pečlivě napsala: TADY POTOK ZAČÍNÁ. Vítek přidal tři drobné kapky.
Hotovou mapu si prohlédli všichni tři. Potom ji dědeček opatrně uložil na tvrdou podložku, aby se cestou nepomačkala. Pramínek nechali tak, jak ho našli. Nic nepřehrazovali ani neodhrabávali. Jen Vítek se k němu ještě otočil. „Tak zatím,“ řekl. „U lávky se zase uvidíme.“
Cestou domů našli všechny svoje značky. Ostružiny, odbočku k suchému příkopu i bramborový kámen s uchem. U chalupy dědeček mapu připevnil na dveře nad botníkem. Madlenka pak stála na lávce a Vítek vedle ní poslouchal známé žbluňkání. „Možná už teče kolem nás,“ zašeptal. Potok pod nimi spokojeně odpověděl: žbluňk.

