Pohádky
← codedtrip.com

O úterý, které uteklo z kalendáře

5–10 let13 minutkouzelná, laskavá a hravě napínavá
Ilustrace k pohádce O úterý, které uteklo z kalendáře
00:0013:32

Číst pohádku

Zvuky při čtení

Zapněte zvuky a tučná slova ožijí. Každý zvuk zazní během čtení jen jednou.

V království pod Modrými vrchy visel na zámecké věži kouzelný kalendář. Byl veliký jako vrata a každý večer v něm zlatý cvrček posunul ručičku k příštímu dni. Tehdy se po celém království obrátily stránky všech malých kalendářů. Nikdo je nemusel obracet rukou, což těšilo zvlášť pekaře, protože by na nich jinak nechával moučné otisky.

O kalendář pečoval hodinář mistr Tik a jeho učednice Bára. Uměla najít zatoulané kolečko i podle zvuku, ale nejraději promazávala cvrčkovi kolínka. Jednoho pondělního večera zaslechla za oknem kuchaře: „Zítra zas úterý. To se nikdy nic zajímavého neděje.“ „To máš pravdu,“ přidal se zahradník. „Ani začátek týdne, ani konec. Takový den navíc.“

Bára chtěla namítnout, že v úterý přece rozkvete růžový ibišek, ale kuchař se zahradníkem už odešli. Z kalendáře se ozvalo slabounké popotáhnutí. Učednice se podívala za jeho rám. Našla jen kapku inkoustu, která vypadala jako slza. Otřela ji cípem zástěry a pospíchala dolů, protože mistr Tik právě připálil polévku v hrnci na klih.

Ráno bylo středeční. Hlásal to zámecký kalendář, kalendář v pekárně i maličký kalendářík, který si král nosil v kapse. „Včera pondělí, dnes středa,“ počítal král na prstech. „To je nějak rychlé.“ Zlatý cvrček na věži bezradně třel zadní nohy o sebe. Mezi pondělím a středou zůstalo bílé okénko a pod ním ležel kousek přetržené modré nitě.

Brzy se ukázalo, že chybějící den není maličkost. Těsto zadělané na úterní rohlíky sedělo v díži jako uražený kámen. Úterní dostavník jezdil kolem lípy na návsi: jednou, podruhé, podesáté. Koně už znali každou větev. A malá holčička čekající na úterní návštěvu dědečka měla středu na kalendáři, ale pondělní smutek v očích.

Mistr Tik otevřel starou knihu o opravování času. „Den se nedá přivést násilím,“ četl. „Musí se vrátit dobrovolně a dotknout se svého jména v kalendáři. Pak si jej kalendář zase pamatuje.“ Bára přejela prstem prázdné okénko. Pod bělobou slabě prosvítalo slovo ÚTERÝ. „Takže tam jeho jméno pořád je,“ řekla. „Já ho najdu.“

Do brašny si dala šroubováček, lupu, kousek chleba a lahvičku hodinářského oleje. Na návsi zastavila dostavník tím, že si stoupla před lípu. Kočí vděčně zabrzdil. „Jestli hledáš úterý, vezmi mu tohle,“ podal jí svazek dopisů. „Třeba si vzpomene, že má také nějakou práci. A kdybys potkala cestu, která nevede kolem stromu, pozdravuj ji.“

Modrá nit ze zámecké věže vedla přes dvůr a dál mezi domky. Bára nalézala její kousíčky na plotě, na ostružiní i na kameni u potoka. Za poslední zahradou se nit zavlnila ve vzduchu jako proužek kouře. Tam stála branka, která tam včera určitě nebyla. Na ní visela cedule: JARMARK ZTRACENÝCH VĚCÍ. OTEVŘENO, DOKUD NĚCO CHYBÍ.

Za brankou zvonily ztracené klíče a na provázcích poletovaly zapomenuté písničky. Jedna stará paní prodávala ponožky bez druhé ponožky. U vedlejšího stánku se v košíku choulila odvaha ztracená před návštěvou zubaře. „Nesahej na ni mokrou rukou,“ upozornil prodavač Báru. „Polechtá tě a začneš se smát i při vrtání.“ Bára poděkovala, ale hledala něco jiného.

Na konci jarmarku spatřila hubeného chlapce v modrém kabátku. Jeho rukávy se na koncích třepily a z jednoho visela známá nit. Na čepici měl vyšité malé Ú. Stál před stánkem plným cedulek se jmény. „Chtěl bych být Neděle,“ říkal. „Neděli mají všichni rádi. Voní po buchtách a smí dlouho spát.“

Za pultem seděl kupec Šmodrcha. Měl knír zahnutý jako dvě účtenky a vestu samou kapsu. „Neděle je drahá,“ pravil. „Za tvoje jméno bych ti mohl nabídnout nanejvýš Předvčerejšek. Ten je teď trochu zaprášený.“ Chlapec sklopil hlavu. „Ale já už nechci být Úterý.“ „Tak jsem tě našla,“ vydechla Bára. Úterý sebou škublo a schovalo čepici za záda.

„Jestli mě chceš odvést, nejdu,“ řeklo rychle. „Všichni říkají, že jsem zbytečné. Pondělí všechno začíná, pátek všechno končí a neděle má koláče. Co mám já?“ Bára si posadila na obrácenou bedničku. Mohla slíbit slavnost, hudbu i vlaječky, jenže na zámku by potom musela vysvětlovat, kdo to všechno zařídí. A hlavně by to nebyla pravda.

Vytáhla tedy svazek dopisů. „Máš třeba tenhle dopis,“ řekla. „Smím?“ Ukázala na obálku, která se cestou roztrhla a ze které vykukoval obrázek. Úterý přikývlo. Bára vytáhla papír s nakreslenou kočkou. Pod obrázkem stálo: Babičko, v úterý ti ukážu, že už umím napsat celé svoje jméno. Přijď prosím brzy. Tvoje Anežka.

Úterý se podívalo pozorněji. Anežka měla ve jméně jedno písmenko obráceně a poslední se jí nevešlo na řádek. „S tím si dala práci,“ zamumlalo. „A čeká,“ odpověděla Bára. Na další obálce bylo napsáno: Pro pana zahradníka. Semínka modrých zvonků. Doručit v úterý. Úterý přejelo palcem přes razítko. „To je ten, co o mně říkal, že jsem navíc.“

„Možná zapomněl, na co se těší,“ řekla Bára. „Mistr Tik mě každé úterý nechává opravovat malé hodiny samotnou. Pekař dělá makové šneky. A za pradlenou chodí její sestra. Sedí na schodech, dělí se o jablko a smějí se tak, že to slyšíme přes ulici.“ Úterý chvíli mlčelo. Potom se zeptalo: „To všechno je moje?“ „Děje se to u tebe.“

Chlapec si pomalu nasadil čepici. „Já bych se tedy možná vrátil. Ne kvůli zahradníkovi. Tedy… i kvůli němu, jestli ty zvonky opravdu potřebuje.“ Vtom kupec Šmodrcha udeřil do pultu tlustou knihou. „Pozdě, přátelé! Volné místo v zámeckém kalendáři už je prodané.“ Zpod pultu vytáhl listinu s velikou červenou pečetí.

„Komu?“ vyhrkla Bára. Zpoza závěsu vystoupil vysoký pán v šedém kabátě. Pod paží nesl hromadu úkolů a na každém knoflíku měl maličký budík. Všechny zvonily najednou. „Mně. Jsem Druhé pondělí,“ oznámil. „První pondělí nikdy nestihne dost práce. Se mnou bude dvakrát tolik vstávání, dvakrát tolik zametání a dvakrát tolik hledání levé boty.“

Báře se to vůbec nelíbilo. „Úterý se ale chce vrátit.“ „Obchod je obchod,“ prohlásil Šmodrcha. „Jdeme převzít koupené místo.“ Luskl prsty a mezi stánky se otevřela ulička. Na jejím konci byly schody zámecké věže. Kupec zřejmě znal kratší cesty než modrá nit. Druhé pondělí vyrazilo tak rychle, až za ním povíval seznam povinností.

Bára vzala Úterý za ruku a běžela za nimi. Nahoře na věži už mistr Tik přidržoval kalendář, který se rozčilením třásl. Šedý pán se rozplácl přes prázdné úterní okénko. Byl náhle tenký jako papír, ale jeho kabát přečníval na obě strany. „Tady zůstanu,“ oznámil. „A zítra bude také pondělí. Aspoň pro začátek.“

Úterý se přitisklo k Báře. „Přes něj se ke svému jménu nedostanu.“ Učednice si prohlížela listinu, kterou kupec slavnostně rozvinul. Stálo na ní: Prodávám jedno prázdné místo v kouzelném zámeckém kalendáři, dost veliké pro celý den. Pod tím drobnými písmenky: Před dokončením prodeje má kupující právo žádat zkoušku zboží. Bára vytáhla lupu.

„Pane Druhé pondělí,“ řekla, „není vám tam trochu těsno?“ „Vůbec,“ zabručel šedý pán, ale jeden rukáv mu sklouzl přes středu. „A vejdou se vám tam všechny povinnosti? Dvě vstávání, dvoje zametání, obě levé boty?“ Druhé pondělí znejistělo. Pokusilo se nacpat seznam do okénka. Papír se zkroutil a praštil je do nosu.

„Opravdu je to místo dost veliké?“ zeptalo se kupce. Šmodrcha se uklonil. „Zaručeně. Jak stojí ve smlouvě.“ „Pak chci zkoušku!“ poručilo Druhé pondělí. „Nezaplatím za místo, ze kterého mi budou čouhat úkoly.“ Kupec zakoulel očima. „Dobrá. Vystupte na okamžik. Vezmu míru.“ Vytáhl z kapsy krejčovský metr, který se svíjel jako žlutá žížala.

„Metr změří okénko,“ poznamenala Bára, „ale nepozná, jestli se do něj vejde celý den. To musíte vyzkoušet s nějakým dnem.“ Šmodrcha se zarazil. Druhé pondělí už však důležitě pokyvovalo. „Správně. Pořádná zkouška. Smlouva mi ji dovoluje.“ Bára ukázala na modrý kabátek. „Tady máme jeden den po ruce. Je stejně dlouhý jako ostatní.“

Kupec podezíravě přimhouřil oči. „Jen dovnitř a hned ven,“ přikázal Úterý. „Žádné zabydlování.“ Úterý se podívalo na Báru. Ta mu stiskla ruku a zašeptala: „Vzpomínáš na Anežku?“ Chlapec přikývl. „A na makové šneky,“ dodal potichu. Druhé pondělí konečně odlepilo poslední cíp kabátu od okénka. „Tak honem. Mám mnoho práce.“

Úterý položilo dlaň na své vybledlé jméno. „Chci zpátky,“ řeklo. Modrá písmena se rozzářila. Chlapec se proměnil v proužek ranního nebe a vklouzl do kalendáře. Okénko se naplnilo barvou, jako když se do sklenice nalévá borůvková šťáva. Zlatý cvrček radostně zacvrkal a ručička přeskočila ze středy o jedno místo nazpátek.

„Tak ven!“ vykřikl Šmodrcha. Jenže kalendář už držel svoje úterý pevně. Z listiny se ozvalo tiché prsknutí. Slovo PRÁZDNÉ zčervenalo, červená pečeť pukla a celá smlouva se složila do malinké papírové čepičky. „Zboží neodpovídá popisu,“ zaznělo z ní tenkým hláskem. „Místo není prázdné. Prodej se ruší.“ Čepička přistála kupci přímo na kníru.

Druhé pondělí zadupalo, až se rozhoupalo závaží věžních hodin. „Já chci svoje místo!“ „Jedno pro vás mám,“ ozval se mistr Tik. Otočil v kalendáři několik stránek a ukázal na další týden. „Druhé pondělí v měsíci. Řádné, prostorné, nikomu nepřekáží.“ Šedý pán si nasadil brýle. „A budu tam opravdu druhé?“ „Spočítejte si to.“

Počítání pondělků ho zaměstnalo natolik, že zapomněl dupat. Nakonec spokojeně vlezl do správného okénka a začal rovnat úkoly do komínků. Šmodrcha se pokusil nenápadně zmizet za hodinovým závažím, ale Bára mu zastoupila cestu. „A poštovní dostavník?“ Kupec si povzdechl, vyndal z kapsy zatočenou cestu a narovnal ji přes koleno. Dole na návsi se ozvalo vítězné zatroubení.

Těsto v pekárně vyskočilo tak prudce, že nadzvedlo utěrku. Kočí konečně minul lípu a zamával jí na rozloučenou. Bára seběhla z věže a vrátila mu dopisy a on se rozjel za Anežčinou babičkou i zahradníkem. Král si opravil datum na svém ranním nařízení. Místo středečního zasedání si dal úterní snídani, která zatím čekala v kuchyni pod pokličkou.

Nikdo nepořádal velikou slavnost. Nebyly ohňostroje ani průvod s trubkami. Jen zahradník vysypal semínka do dlaně a řekl: „Konečně úterý.“ Pradlena postavila na schody dva hrnečky. Anežka běžela babičce naproti s papírem nad hlavou. A pekař schoval pro Báru největšího makového šneka, protože zachránkyně dne podle něj potřebovala pořádnou svačinu.

Večer Bára vystoupala na věž a promazala cvrčkovi kolínka. Z modrého okénka vykoukla špička známé čepice. „Bylo to dobré?“ zeptalo se Úterý. Bára si olízla z prstu poslední zrnko máku. „Moc. A spravila jsem sama hodiny, které šly pozpátku.“ „Tak zase za týden?“ „Za týden,“ slíbila.

Zlatý cvrček pak posunul ručičku ke středě. Tentokrát nikde nezůstala díra. Úterý se spokojeně stočilo pod svým jménem a usnulo. Zdálo se mu o modrých zvoncích, o jablku rozděleném napůl a o trochu křivém písmenku na konci Anežčina jména. A pod čepicí mělo schovanou jeden malinký makový drobeček.

Zazvonil zvonec…