O zámku, který se urážel
5–10 let12 minutkouzelná, dobrodružná a laskavě humorná
Číst pohádku
Zapněte zvuky a tučná slova ožijí. Každý zvuk zazní během čtení jen jednou.
Na kopci nad městem stál zámek s modrými věžičkami, zlatým kohoutem a velmi zvláštní povahou. Měl rád ranní zvonění, vůni makových buchet a krále Matyáše. Krále měl rád tolik, že za něj dokázal být veselý, ospalý, a dokonce i uražený. A právě s tím urážením bývaly potíže.
Kdykoli král prohrál nějakou hru, zámek svinul padací most jako palačinku. Potom zatáhl schody, zamračil se okenicemi a povyskočil na čtyřech vysokých kamenných nohách. Ve spíži zacinkaly sklenice, v prádelně spadly kolíčky a zámecký hodinář musel znovu rovnat všechna kyvadla. Nejhůř nesl, když kukačka vykukovala pozpátku.
Dvořané brzy přišli na snadnou pomoc. Nechávali krále vyhrávat. Při kartách zapomínali nejlepší karty v rukávu, při závodech zakopávali o vlastní boty a při hádankách tvrdili, že nevědí, co má jehličí a roste v lese. Král pokaždé dostal zlatou stužku. Měl jich už plnou zásuvku.
Jenom zahradníkova dcera Julča se tomu divila. Když hrála s tatínkem kuličky, jednou vyhrál on a podruhé ona. A když se jí povedl náramný cvrnk, tatínek se radoval, přestože právě přišel o svou nejhezčí skleněnku. Julča nechápala, proč na zámku musí být všechno jinak.
Jednoho červnového dne chystali na zámku slavnost pro celé město. Pekaři přinesli koláče, hudebníci vyleštili trumpety a zahradník ověsil nádvoří zelenými girlandami. Julča pomáhala nosit jahody. Na večer se těšila tolik, že si už od rána pobrukovala do prázdných košíků.
Před slavností se měla konat královská partie kuželek. Byla to hra na tři kola a v každém měl každý hráč jeden hod. Proti králi měl nastoupit komoří, jenže tomu spadla těžká slavnostní paruka přes oči. Než ho z ní vysvobodili, Matyáš ukázal na Julču. „Zahraješ si se mnou?“
„Ráda,“ odpověděla Julča a postavila košík pod lavičku. Komoří na ni zuřivě mrkal zpod paruky. Myslela si, že mu do oka napadal pudr, a podala mu kapesník. Král mezitím shodil pět kuželek. Julča jich shodila tři. Všichni zatleskali a zámecké okenice spokojeně zaklapaly.
Ve druhém kole se však králova koule odrazila od prkna a porazila jedinou kuželku. Julča zamířila, pustila kouli těsně nad zemí a shodila sedm. „To druhé kolo je moje!“ zvolala radostně. Král pohlédl na tabulku se součty. „To není spravedlivé. Ta koule mě neposlechla!“
Pod nádvořím to zadunělo. Padací most se svinul, schody zmizely ve zdi a zámek se zvedl tak vysoko, že zahradník za oknem spatřil místo růží vršek hrušně. „Jen klid,“ pravil komoří. „Obvykle zase dosedne.“ Tentokrát však zámek nedosedl. Udělal krok.
Potom druhý. A třetí. Na nádvoří poskočily lavice, slavnostní praporky zaplácaly a pudink v míse se rozvlnil jako rybník ve větru. Zámek překročil zahradní zeď a vydal se přes louku pryč od města. Dole před branou čekali první hosté s květinami a úžasem otevřenými ústy.
Julča se chytila lavičky. „Vždyť jsme ještě nedohráli!“ vykřikla. Král ale hleděl přes hradbu na vzdalující se náměstí. „Okamžitě se vrať!“ poručil zámku. Odpovědělo mu zabouchnutí všech severních oken. „Já se přece vůbec nezlobím!“ Zámek udělal tak dlouhý krok, až komořímu paruka znovu sjela na nos.
Z kuchyně vyběhla kuchařka s vařečkou. Koláče jí jezdily po stole a polévka šplouchala přes okraj kotle. Král zbledl. „Opatrně! Ať se nikomu nic nestane!“ řekl tentokrát docela jiným hlasem. Podnosy se přestaly třást. Ze zdí se vysunuly dřevěné lišty a zachytily nádobí.
Toho si Julča všimla. Když král rozkazoval, zámek dupal. Když se opravdu polekal o kuchařku, kuchyň se přestala otřásat. Dívka vykoukla úzkými dveřmi do chodby. „Musíme zjistit, jak se s ním dá domluvit,“ řekla. Král chtěl zavolat stavitele, ale ten čekal s ostatními pod kopcem.
Julča tedy vzala z háčku lucernu. Král se vydal za ní, protože zůstat na poskakujícím nádvoří mu připadalo ještě horší. Chodba se při každém kroku zámku naklonila nejprve doleva, potom doprava. Obrazy dávných panovníků se kývaly na hřebících, jako by nevěřícně vrtěly hlavami.
Došli ke schodišti, ale schody byly zatažené. Zůstala po nich hladká kamenná skluzavka. „Vysunout!“ zahřměl Matyáš. Ze zdi vyjel jediný schůdek, pak se uraženě schoval. Julča si sedla na podlahu a přemýšlela. Nad hlavou jim cinkal lustr. Každé cinknutí provázel vzdálený náraz kamenné nohy do země.
„Já bych se chtěla dostat dolů, abych pomohla,“ řekla tiše. Král na ni pohlédl. Lucerna v její ruce mu připadala obrovská a na sukni měla rozmáčknutou jahodu. Najednou mu bylo líto, že kvůli jeho kuželkám musí bloudit zámkem. „Prosím, udělej nám bezpečné schody,“ požádal.
Ze zdi se vysunul schůdek, druhý, třetí a nakonec celé schodiště. Dokonce se objevilo zábradlí, které tam nikdy předtím nebývalo. Julča na něj poklepala. „Slyšel jste? Tentokrát jste to řekl doopravdy.“ Král se zamračil. „Vždyť jsem to doopravdy říkal i předtím.“ Ale už nekřičel.
Dole našli malou kulatou místnost. Uprostřed visel veliký zvon bez srdce a kolem něj vedly do zdí stříbrné struny. Na každé se slabounce chvělo jiné světlo. Když král vzpomněl na nepovedený hod, jedna struna zrudla. Zámek zadupal. Když se podíval na Julčiny odřené prsty, zazářila jiná měkkou zlatou barvou.
Na podstavci pod zvonem byl vytesaný nápis. Julča četla pomalu: „Co král v srdci chová, to můj kámen koná.“ Matyáš si sundal korunu. „Tak proto,“ zamumlal. „Myslel jsem, že mě chrání před těmi, kdo mi kazí radost.“ Julča naklonila hlavu. „A já vám ji chtěla zkazit?“
Král si vzpomněl, jak dívka vyskočila, když kuželky popadaly. Nebylo v tom nic zlého. Jen čirá radost z povedeného hodu. Přesto ho při té vzpomínce znovu píchlo pod žebry. Červená struna zazářila. Zámek překročil potok a voda pod okénkem vyšplíchla až k vrbě.
„Já prostě nerad prohrávám,“ přiznal Matyáš. Zámek trochu zpomalil. „Já taky ne,“ řekla Julča. „Jednou jsem kvůli kuličkám zalezla za kompost. Ale tatínek tam za mnou přišel s chlebem. A pak jsme si zahráli znovu.“ Král si promnul bradu. Zvenčí zavonělo seno. Město už skoro nebylo vidět.
„Znovu postavím všechny kuželky,“ navrhla Julča. „Dohrajeme poslední kolo.“ Král se rozzářil. „A necháš mě vyhrát?“ Zlaté světlo pohaslo. Julča zavrtěla hlavou. „To by nebyla pořádná hra.“ Chvíli slyšeli jen dunění kroků. Potom Matyáš pomalu přikývl. „Tak pořádnou. Ale ještě nevím, jestli to dokážu bez zlobení.“
Vrátili se na nádvoří. Kuchařka přivázala polévkovou naběračku k uchu kotle a hudebníci seděli obkročmo na bedně s notami. Za hradbou se blížil les. Zámek byl příliš široký, aby prošel mezi stromy. „Potřebujeme zastavit,“ řekl král. „Chceme dohrát. Poctivě. A nerad bych polámal všechny ty krásné duby.“
Kamenné nohy se zastavily. Zámek se maličko zakymácel a usadil se na kraji louky. Zůstal vysoko, ale nádvoří bylo rovné jako stůl. Julča postavila kuželky. Komoří přiběhl s tabulkou. Král měl po dvou kolech šest bodů a Julča deset. Zbýval jeden hod pro každého.
„Já bych slečně doporučil zavřít oči,“ zašeptal komoří. „A nejlépe se otočit zády.“ Matyáš ho slyšel. Už už chtěl dělat, že ne, ale potom si vybavil zásuvku plnou stejných zlatých stužek. „Ne,“ řekl. „Nikdo dnes nebude házet schválně vedle.“ Jedna okenice se pootevřela.
Král vzal kouli do obou rukou. Tentokrát nepospíchal. Všiml si suku v prkně, od kterého se mu předtím koule odrazila, a zamířil jinudy. Koule se rozběhla, kuželky zaduněly a osm jich spadlo. Matyáš vydechl. „To byl můj nejlepší hod!“ Julča zatleskala tak nadšeně, až se usmál.
Teď měla házet ona. Aby vyhrála, potřebovala shodit alespoň pět kuželek. Král stál vedle tabulky a cítil známé píchání. Kdyby shodila jen tři, měl by stužku. Kdyby jí koule ujela do trávy, měl by ji docela určitě. Pod dlažbou tiše zapraskalo.
„Zase se bojím, že prohraju,“ přiznal nahlas. Julča se na něj podívala a nepustila kouli. Matyáš se pomalu nadechl. Uviděl, jak soustředěně dívka míří, jak si vzpomíná na tatínkovy rady a jak moc se snaží. Přál si pořád vyhrát. Ale zároveň chtěl vidět, jestli se jí podaří pěkný hod.
„Pozor na ten suk napravo,“ řekl jí. Nebyla to veliká řeč. Jen malá rada, jakou by dal spoluhráči. Julča přikývla, pokrčila kolena a pustila kouli. Ta se kutálela rovně, jen před kuželkami maličko uhnula. Čtyři padly hned. Pátá se zakymácela a zůstala stát.
Král sevřel korunu, kterou držel pod paží. Pátá kuželka se ještě jednou naklonila. „Tak pojď,“ vydechl. A opravdu si přál, aby spadla. Kuželka ťukla do šesté a obě se svalily na prkna. „Šest!“ vykřikla Julča. „Vyhrála jsem!“ Matyáš se rozesmál. „Viděl jsem! Ta poslední si to ale rozmýšlela!“
Někde hluboko pod nimi zazvonil zvon bez srdce. Jeho hlas byl kulatý a teplý, jako když slunce svítí do medu. Všechny okenice se otevřely. Schody vyjely ze zdí a most se rozvinul do vzduchu. Zámek se zvedl na kamenných nohách, ale tentokrát nikoho neshodil ani nepostrašil.
„Domů, prosím,“ řekl král. Zámek se otočil tak opatrně, že se na stole nepohnula ani jediná jahoda. Potom zamířil zpátky přes louku. Hudebníci slezli z bedny a začali hrát. Kuchařka odvázala naběračku. Julča s králem stáli u hradby a vyhlíželi městskou věž.
„Trochu mě ta prohra pořád mrzí,“ pověděl Matyáš po chvíli. Julča přikývla. Zámek přitom kráčel klidně dál. Král se podivil a pak se usmál. Nemusel mít radost z vlastní prohry. Stačilo, že vedle toho mrzení našel místo i pro Julčinu radost.
Před západem slunce zámek došel na svůj kopec. Pečlivě vložil všechny čtyři nohy do starých kamenných základů a dosedl. Most přistál přesně před čekajícími hosty. Zahradník objal Julču a zástupem se neslo úlevné jásání. Jen hodinář okamžitě zamířil zkontrolovat kukačku.
Slavnost začala trochu později, ale koláče byly pořád měkké. Král připnul Julče zlatou stužku a všem vyprávěl o jejím posledním hodu. Nezapomněl ani na pátou kuželku, která se tak dlouho rozmýšlela. Při vyprávění se smál a zámek potichu cinkal skleněnými tabulkami.
Od toho dne se na zámku hrálo doopravdy. Někdy vyhrál Matyáš, někdy komoří a velmi často Julča. Občas se při králově prohře jedna okenice nakřivo přivřela. Pak se ale zase otevřela. A když se někomu povedl zvlášť krásný hod, zámecký zvon zazvonil, i když za provaz vůbec nikdo netahal.

