Výprava za dědečkovou fotografií
4–9 let9 minuthřejivá, dobrodružná a veselá
Číst pohádku
Spustit videoZapněte zvuky a tučná slova ožijí. Každý zvuk zazní během čtení jen jednou.
V sobotu dopoledne pršelo tak drobně, že kapky vypadaly jako rozsypaný mák. Klárka seděla u dědečka na koberci a prohlížela si krabici starých fotografií. Její mladší bratr Vojta jí podával jednu po druhé. Na některých byly svatby, na jiných zahrady a na jedné jenom něčí palec před objektivem.
„Tohle se povedlo,“ prohlásil Vojta a ukázal dědečkovi palec na fotografii. „Ten je můj,“ řekl dědeček důležitě. „Fotil jsem tenkrát poprvé.“ Klárka se zasmála, ale hned nato vytáhla malou fotografii se zubatými okraji. Stál na ní kluk v krátkých kalhotách a vedle něho kamenný lev.
„Kdo je ten chlapeček?“ zeptala se. „Přece já!“ Dědeček si nasadil brýle. „A tohle byl můj lev. Chodíval jsem ho navštěvovat s tatínkem. Měl obrovské tlapy, hřívu jako královskou peřinu a zuby… no, zuby měl pořádné.“ Vojta si fotografii přitáhl k nosu. „Tady nemá zuby vůbec.“
„Asi je zrovna schoval,“ odpověděl dědeček. „Kde ten lev bydlí?“ chtěla vědět Klárka. Dědeček se zamyslel. „Šlo se kolem pekařství, přes louku a potom k velikému domu. Tam někde stál.“ Vojta vyskočil. „Tak za ním půjdeme! Musíme zjistit, jestli už ty zuby vystrčil.“
Než dojedli oběd, déšť ustal. Mezi mraky vykouklo slunce a na parapetu zazářily kapky. Dědeček připravil do batohu jablka, láhev vody a tři sýrové housky. Klárka přidala čistý papír a pastelky. „Nakreslím mapu,“ vysvětlila. Vojta si vzal malou lupu, kdyby cestou našli lví stopu.
Fotografii uložili do průhledného sáčku, aby se jí nic nestalo. Dědeček si zapnul bundu a slavnostně otevřel dveře. „Výprava za lvem vyráží!“ Na chodbě se Vojta ještě vrátil pro čepici. Měla na sobě dinosaura. „Aby lev viděl, že se velkých zvířat nebojím,“ vysvětlil.
Klárka nakreslila na papír dědečkův dům, tři okna a šipku k rohu ulice. Dědeček kráčel první a poklepával si na kapsu s fotografií. „Tudy jsem chodil jako kluk. Za rohem bývalo pekařství. Voněly tam rohlíky a jednou jsem dostal koláč větší než dlaň.“ Vojta zrychlil.
Za rohem však žádné rohlíky nevoněly. Nad výlohou svítil zelený kříž a za sklem stály krabičky, kartáčky a lahvičky. „To je zvláštní,“ podivil se dědeček. „Pekařství se nám změnilo v lékárnu.“ Vojta nahlédl dovnitř. „Koláče tam nemají. Ani malé léčivé.“
Klárka do mapy nakreslila zelený kříž. „Pekařství bylo tehdy. Lékárna je teď,“ řekla a připsala obě slova vedle sebe. Dědeček přikývl. „Správně. Ale louku najdeme určitě. Bývala za těmito domy. Pouštěli jsme tam draky a jednou mi ten můj přistál rovnou v kopřivách.“
Za domy zacinkala tramvaj. Potom druhá. Místo louky se před nimi táhla široká ulice s kolejemi a ostrůvkem zastávky. Dědeček se tak překvapeně zarazil, až mu brýle sklouzly na špičku nosu. „Tady jsme mívali branku z kabátů,“ zamumlal. „A tamhle rostla hrušeň.“
Vojta si prohlížel tramvaj. „Tak ta by se mezi kabáty nevešla.“ Klárka nakreslila koleje jako dlouhý žebřík. Přes ulici přešli až na přechodu, když se rozsvítil zelený panáček. Na druhé straně se dědeček rozhlédl doleva, doprava a pak znovu doleva. Tentokrát už neukázal nikam.
„Ten velký dům měl být blíž,“ řekl. „Nebo možná dál. A neměl nakonec žlutou omítku?“ Před nimi stály tři domy. Jeden žlutý, druhý šedý a třetí obalený lešením. Vojta se podíval na všechny. „Lev mohl mezitím vyrůst a odstěhovat se do zoologické zahrady.“
Posadili se na lavičku pod javorem. Dědeček vytáhl fotografii a položil ji mezi ně. „Zdá se, že moje nohy si pamatují cestu hůř než moje břicho koláče.“ Klárka fotografii opatrně vyndala ze sáčku. Tentokrát se nedívala na chlapečka ani na lva. Prohlížela si všechno kolem.
Za lvem bylo okno s mříží. Vedle okna kus dveří. A vysoko nad dveřmi cosi světlého, co nejdřív vypadalo jako motýl. „Vojto, půjčíš mi lupu?“ Bratr jí ji ochotně podal. Klárka přejížděla lupou sem a tam, dokud drobný obrázek nebyl docela zřetelný.
„To není motýl. To je otevřená kniha!“ zvolala. Pod obrázkem vykukovala na fotografii ještě tři písmena: KNI. Dědeček se naklonil tak blízko, že se málem srazil s Vojtovou čepicí. „Kniha,“ opakoval. „Ovšem! Tatínek si tam chodil půjčovat čtení. Já zatím čekal u lva!“
„Tak hledáme knihovnu,“ rozhodla Klárka. Jenže knihovnu v téhle ulici nikdo z nich neviděl. Naproti stál květinový stánek a paní v pruhované zástěře zrovna rovnala tulipány. Děti s dědečkem přešly k ní. Klárka jí ukázala fotografii a zeptala se, jestli nezná dům s takovou knihou nade dveřmi.
Paní si otřela ruce do zástěry. „Stará knihovna! Půjdete podél kolejí, potom zahnete do Lipové ulice. Je tam modrá brána.“ Vojta se hned zeptal na to nejdůležitější: „A mají tam lva?“ Paní se usmála. „Ve dvoře něco kamenného mají. Ale nikdy jsem tomu nekoukala na zuby.“
Vyrazili tedy podél kolejí. Klárka při každém zastavení přikreslila další kus cesty. Vojta počítal modré brány, ale první patřila garáži a druhá byla zelená, jenom na ni padal zvláštní stín. Teprve v Lipové ulici našli širokou modrou bránu a nad ní kamennou otevřenou knihu.
„To je ona!“ Klárka zvedla fotografii. Okna byla stejná, i když nově natřená, a z omítky už nikde neopadávaly šupinky. Na tabulce vedle brány stálo MĚSTSKÁ KNIHOVNA. Dveře byly otevřené. Zevnitř voněl papír, dřevo a trochu také čaj.
U pultu seděla knihovnice s tužkou zastrčenou za uchem. „Prosím vás,“ začal Vojta šeptem tak hlasitým, že ho bylo slyšet až mezi regály, „bydlí u vás kamenný lev?“ Knihovnice se ani nepodivila. „Bydlí. Na dvoře u kašny. Mám vám ukázat cestu?“
Prošli krátkou chodbou a skleněnými dveřmi. Na dvoře rostl strom, podél zdi stály květináče a uprostřed byla prázdná kulatá kašna. Vedle ní seděl lev. Měl zvlněnou hřívu, kulaté tlapy a přivřené oči. A byl tak malý, že by mu Vojta mohl pohodlně položit čepici na hlavu.
Chvíli nikdo nic neříkal. Potom se Vojta obrátil k dědečkovi. „Tohle je ten obrovský lev?“ Dědeček obešel sochu a podrbal se ve vlasech. „Je to on. Dokonce mu pořád chybí růžek podstavce.“ Klárka porovnala fotografii se lvem. Růžek chyběl na stejném místě.
„Tak proč je malý?“ zeptal se Vojta. Dědeček si dřepl vedle sochy. „Možná proto, že já už jsem velký.“ Podíval se kamennému lvu do očí a usmál se. „Ahoj, kamaráde. Tebe jsem ale dlouho neviděl.“ Vojta zkontroloval lví tlamu. Zuby v ní nebyly ani teď.
Knihovnice se na ně přišla podívat. Když spatřila starou fotografii, nabídla se, že jim udělá novou. Dědeček podal knihovnici svůj telefon a postavil se vedle lva jako kdysi. Klárka se přitiskla k dědečkovi z jedné strany a Vojta z druhé. „Řekněte sýr!“ vyzvala je knihovnice. „Houska!“ vykřikl Vojta.
Na snímku měli všichni tři otevřená ústa od smíchu. Dokonce i lev vypadal, jako by se maličko usmíval. Potom se usadili na lavičku u kašny. Dědeček rozbalil svačinu a Vojta si vzal housku oběma rukama. „Hledání lvů je hladová práce,“ oznámil mezi dvěma sousty.
Klárka dokončila mapu. Přikreslila modrou bránu, otevřenou knihu a lva s pořádně kudrnatou hřívou. Pak udělala u lavičky velikou hvězdu. „Co je tohle?“ zeptal se dědeček. „Zastávka na svačinu,“ odpověděla. „Tu tam musíme mít. Příště přece potřebujeme vědět, kde se jedí housky.“
Doma položili starou fotografii vedle telefonu s novou fotografií na obrazovce. Na jedné byl malý dědeček a velký lev. Na druhé velký dědeček, dvě děti a docela maličký lev. Klárka mezi ně rozprostřela mapu. Vojta na ni ještě přimaloval drobeček sýra. Aby byla opravdu přesná.
Podívat se na pohádku
Video s ilustracemi — pro chvíle, kdy oči ještě nechtějí spát.

