Ševcovský učedník a příliš dlouhé kroky
4–9 let8 minutveselá, kouzelná a laskavá
Číst pohádku
Spustit videoZapněte zvuky a tučná slova ožijí. Každý zvuk zazní během čtení jen jednou.
V městečku pod třemi kopci žil ševcovský učedník Vítek. Uměl přišít přezku, vyspravit podrážku a najít zatoulanou jehlu dřív, než si na ni někdo sedl. Jednoho rána však dostal úkol, na který nestačila ani nejsilnější nit. Měl doručit bačkory obrovi Hromburácovi.
Obr bydlel za třetím kopcem v chalupě s komínem tlustým jako věž. Doma chodil bos a tak dupal, že v městečku poskakovaly pokličky na hrncích. Když si v noci došel pro vodu, pekaři se sesypaly housky z police. Nebyl zlý. Jen měl těžké paty.
Mistr Matěj mu proto ušil bačkory z měkké plsti. Každá byla dlouhá jako dětské sáňky, ale lehká jako peřina. Vítek je svinul, převázal provazem a přehodil přes rameno. „Než přejdu všechny kopce, bude večer,“ povzdechl si. Mistr ukázal na vysokou skříň.
Stály na ní červené boty se zlatými přezkami. „Sedmimílové,“ řekl mistr. „Kdysi mi je tu nechal pocestný kouzelník. Můžeš si je vypůjčit. Jen na ně mluv zdvořile. Jsou náramně pyšné na to, jak daleko došlápnou.“ Boty se na skříni spokojeně zavrtěly.
Vítek si je obul před dílnou. Byly mu právě akorát a uvnitř voněly novou kůží a větrem. „Prosím pěkně, k obrově chalupě,“ řekl. Zvedl pravou nohu. Fííí! Městečko zmizelo, první kopec prosvištěl pod ním, druhý také a třetí s chalupou zůstal daleko za zády.
Žbluňk! Vítek přistál v močále. Bahno mu vystříklo až na nos a vedle něj překvapeně kvákla žába. Naštěstí bačkory zůstaly suché. „Trochu jsme přestřelili,“ poznamenal Vítek. Pravá bota pyšně zaskřípala přezkou. Levá se leskla, jako by právě vyhrála závod.
Vítek se otočil směrem k chalupě a vykročil levou nohou. Fííí! Rákosí se změnilo v zelenou čárku, kopce se překulily pod podrážkami a před ním se objevila louka. Uprostřed louky ležel vyšívaný ubrus. Kolem seděl král, královna a šest dvorních dam.
Vítek dopadl rovnou mezi mísu jahod a bábovku. Šlehačka vyskočila ze stříbrné misky a přistála králi na koruně. „Nový chod?“ zeptal se král a pozvedl lžičku. „Ne, prosím. Ševcovský učedník,“ vyhrkl Vítek. „Nesu bačkory.“ Král si obří svazek prohlédl. „Pro mě raději o něco menší.“
Královna podala Vítkovi ubrousek na zablácený nos a ukázala k obrově komínu. Trčel za kopcem, sotva půl hodiny obyčejné chůze odtud. Vítek zkusil jen maličko posunout špičku. Boty se napjaly a přezky zacinkaly. Už se chystaly odnést ho zase někam za obzor.
„Já nepotřebuji další velikánský skok,“ postěžoval si Vítek. „Potřeboval bych docela obyčejný malý krůček!“ Obě boty ztuhly. „Obyčejný?“ zapraskala pravá. „Malý?“ zavrzala levá. Přezky se samy rozepnuly, Vítkovy paty vyklouzly z bot a boty utekly přes louku. Vítek zůstal bosý, s bačkorami na zádech.
„Počkejte! Vždyť jste vypůjčené!“ zavolal a rozběhl se za nimi. Bez člověka uvnitř boty neuměly sedmimílové skoky, zato cupitaly rychle jako splašené slepice. Vítek přeskakoval šišky, vyhýbal se bodlákům a občas poskočil na jedné noze, když ho do chodidla píchl kamínek.
Boty proběhly kolem studánky, oběhly jabloň a zamířily zpátky k lesu. Vítek se schoval za keř, aby je chytil, až poběží kolem. Jenže pravá bota zahnula doleva, levá doprava a obě se srazily přezkami. Cink! Odletěly od sebe, ale hned zase běžely dál.
„Tak už stůjte!“ křikl Vítek. „To se snadno řekne!“ vyjekla levá. Pravá přitom zakopla o vlastní tkaničku. Vítek zbystřil. Boty nevypadaly jen uraženě. Jejich jazyky visely nakřivo, podrážky pleskaly čím dál unaveněji a pokaždé, když chtěly zpomalit, rozběhly se ještě rychleji.
Vítek odložil bačkory do trávy a klusal vedle bot. „Vy neumíte zastavit?“ zeptal se. Chvíli bylo slyšet jen dusání. Potom pravá bota tiše přiznala: „Učili nás překročit řeku.“ „Přeskočit les,“ dodala levá. „Předběhnout bouřku.“ „Ale na zastavení už nějak nezbyl čas.“
Vítek si vzpomněl, jak se učil šít. Mistr mu také nedal hned celou botu. Nejprve mu ukázal jediný steh. „Nebudeme tedy závodit,“ rozhodl. „Dáme si první ševcovskou lekci pomalé chůze.“ „Pomalé?“ hlesly boty. „To zní hrozně těžce.“ „Tak začneme něčím lehkým,“ řekl Vítek.
Z kapsy vytáhl kousek křídy, kterým si v dílně značil kůži. Na udusanou pěšinku nakreslil dlouhý ovál. „Běhejte po téhle čáře. Nemusíte zatím zastavovat.“ Boty se pustily kolem dokola. Vítek už je nemusel honit. Posadil se doprostřed, vydýchal se a vytáhl si z paty jehličku.
Potom přes pěšinku položil dva lístky. „Teď zkuste mezi lístky udělat každá jen jeden krok.“ První pokus dopadl špatně. Boty lístky rozfoukaly a pravá navíc vykřikla: „Já tam přece nedostanu svých sedm mil!“ „Dneska se nemusí vejít všechny,“ uklidnil ji Vítek a položil lístky znovu.
Podruhé se levé botě podařilo došlápnout o kousíček blíž. Potřetí také pravé. Vítek posouval lístky pomalu k sobě. Boty nejprve dupaly, pak cupaly a nakonec našlapovaly tak drobně, že před nimi stačil přejít brouk s drobečkem v kusadlech. Obě na něj překvapeně zíraly.
„A teď poslední věc,“ řekl Vítek. „Když jedna došlápne, druhá chvíli počká.“ Pravá poslechla. Levá se roztřásla, udělala ještě tři krůčky a zasténala. Zkusily to znovu. A ještě jednou. Pak se náhle ozvalo ticho. Obě boty stály vedle sebe. Ani přezka necinkla.
Vítek ani nedýchal. Z jabloně spadl lístek a usadil se pravé botě na špičce. Bota ho neodkopla. „My stojíme,“ zašeptala levá. „A nic nám neutíká,“ podivila se pravá. „Jen tamhleten brouk.“ Vítek se rozesmál a boty se přidaly tichým, spokojeným vrzáním.
Když si je znovu obul, požádal: „Prosím, jeden malý krok.“ Boty ho poponesly přesně k odloženým bačkorám. „A stát.“ Zastavily. Vítek si naložil svazek na záda. K obrovi potom šli pěkně pěšinkou. U každého rozcestí si boty procvičily zastavení a byly na sebe čím dál pyšnější.
Hromburác seděl před chalupou a vytahoval si z bosého palce třísku velikou jako vařečka. „Bačkory!“ zaradoval se, až v lese spadly tři šišky. Vítek mu je rozbalil a pomohl obout. Obr opatrně vstal, udělal krok do kuchyně a překvapeně se ohlédl. Police se ani nezachvěla.
„Já se neslyším!“ zašeptal Hromburác. Prošel kolem stolu, obešel kamna a zkusil přejít práh. Tichounce šup, šup. Měl takovou radost, že Vítkovi nabídl borůvkový koláč veliký jako kolo od vozu. Učedník snědl jeden růžek a další kousek dostal zabalený pro mistra Matěje.
Domů se Vítek vydal ještě před setměním. „Můžeme teď veliký krok?“ zeptala se pravá bota. „A potom malý,“ navrhla levá. Vítek souhlasil. Jedním skokem se přenesli za kopce, drobnými krůčky došli k dílně a přesně na rohožce zastavili. Mistr Matěj údivem málem upustil šídlo.
Od té doby stávaly červené boty dole u dveří, aby mohly pozorovat, jak chodí zákazníci. Nejraději měly batolata: ta uměla malinké krůčky přímo báječně. A za třemi kopci chodil obr v měkkých bačkorách. V městečku už v noci neposkakovaly pokličky. Jen občas některá tiše cinkla, když se Hromburácovi zdál opravdu legrační sen.
Podívat se na pohádku
Video s ilustracemi — pro chvíle, kdy oči ještě nechtějí spát.

