Rozárka a oříšek s jarem
4–9 let9 minutněžná, kouzelná a dobrodružná
Číst pohádku
Spustit videoZapněte zvuky a tučná slova ožijí. Každý zvuk zazní během čtení jen jednou.
Za posledním domkem ve vsi rostla stará líska. Rozárka k ní chodila poslouchat sýkorky a hledat ve sněhu stopy. Toho rána však pod keřem nic necvrlikalo. Z jedné větvičky visel jediný oříšek, kulatý a zlatavý, a tiše v něm něco ťukalo. Ťuk, ťuk, jako když někdo klepe nehtem na dveře domečku pro panenky.
Rozárka natáhla ruku. Vtom se zpoza větvičky vyhoupla drobná víla v sukénce z lískových jehněd. „Opatrně,“ zašeptala. „Spí v něm jaro. Už se převaluje a brzy se probudí.“ Oříšek poskočil Rozárce do dlaně. Voněl po mokré hlíně, trávě a něčem sladkém, co jí připomínalo babiččiny koláče s medem.
„Potřebuje se otevřít na Slunečním vrchu,“ pokračovala víla. „Tam stojí kamenná miska. Z ní se jarní teplo rozběhne do všech stran pěkně pomalu. Kdyby se skořápka rozlomila jinde, všechno teplo by uniklo naráz a jemné klíčky by zůstaly napospas mrazu.“ Rozárka se podívala k bílému kopci za lesem. „Tak já ho tam odnesu.“
Víla jí uvázala oříšek do zeleného šátku. Rozárka si doma vzala pevné boty, rukavice a krajíc chleba. Babičce řekla, kam jde, a slíbila, že se vrátí před setměním. „Na zimních cestách se dívej nejen před sebe, ale i pod nohy,“ poradila jí babička a zastrčila jí do kapsy dvě sušené hrušky.
U branky stál malý sněhulák. Měl tři šišaté koule, knoflíkové oči a modrou čepici, která mu padala do obličeje. „Slyšel jsem něco o Slunečním vrchu,“ ozval se. „Jsem Vloček. Znám všechny zimní stezky. Dokonce i tu, kterou chodí vítr, když nechce potkat kominíka.“ Rozárka se zasmála. „Tak pojď se mnou!“
Vloček se rozjel po sněhu, jako by měl pod bříškem sáňky. Rozárka kráčela vedle něj a zelený uzlíček se jí lehce houpal na zápěstí. Za vsí se cesta rozdvojovala. Široká pěšina vedla na slunnou louku, úzká mizela pod smrky. „Tudy,“ ukázal Vloček smrkovou větvičkou. „Slunce mi ukusuje boky. A já je mám docela rád.“
Pod stromy byl sníh modravý a tichý. Na větvích ležely bílé peřiny a každou chvíli z některé spadl měkký polštářek. Jeden přistál Vločkovi přímo na hlavě. „Děkuji za přídavek!“ zavolal vzhůru. Rozárka mu smetla sníh z očí a trochu sněhu mu přitiskla k rameni, aby vypadal zase pěkně kulatě.
Brzy došli k potůčku. Na březích rostly ledové zoubky, ale uprostřed voda pospíchala mezi kameny. Vloček našel spadlý kmen. Rozárka po něm přešla první a podala mu ruku. Jakmile se dotkl její teplé rukavice, ukápla z něj kapička. Potom druhá. Když byl na druhém břehu, čepice mu sjela až přes nos.
„Ty ses zmenšil!“ vydechla Rozárka. Vloček si povytáhl čepici. „Při zahřátí se mi to stává. Nedělej si starosti, ještě mě je dost.“ Rozárka však sundala z uzlíčku šňůrku, šátek svázala za cípy a šňůrkou mu zavázala čepici pod bradou. Pak už se ho snažila brát jen za smrkovou ručičku. Tu teplo nerozpouštělo.
Na kraji lesa se zastavili u pařezu. Rozárka snědla chleba a nabídla kamarádovi hrušku. Vloček k ní přičichl. „Krásně voní. Ale já bych raději rampouch.“ Jeden tenký visel pod kořenem. Vloček ho spokojeně chroupal a znělo to, jako když někdo stříhá maličkými nůžkami. Vtom oříšek v šátku hlasitě kýchl.
Z uzlíčku vykoukl zelený cípek lístku. Rozárka ho něžně schovala zpátky. „Ještě spinkej. Už jsme blízko.“ Oříšek zavoněl a zahřál vzduch kolem nich. Na Vločkově bříšku se zatřpytily kapky. Byl teď sotva tak vysoký jako Rozárčina holínka. Dívka si převěsila uzlíček na druhé zápěstí a přidala do kroku.
Jenže za lesem na ně čekala závěj veliká jako zámek. Měla bílé věže, převislé římsy i bránu, která nikam nevedla. Vítr do ní nahrnul sníh z celého údolí. Rozárka zkusila vyšplhat po kraji, ale zabořila se po kolena. Obešla kus doleva, potom doprava. Všude rostla stejná bílá stěna.
„Kdybychom otevřeli oříšek,“ řekla pomalu, „jaro by nám mohlo udělat průchod.“ Už sahala po uzlíčku. Představila si však drobné klíčky, které by vystrčily hlavy do zimy. Vloček zatím zkoumal úpatí závěje. „Mám jiný nápad,“ zavolal. Pod zkrouceným kořenem ukazoval na černý otvor. „Stará jezevčí nora. Ústí nad závějí.“
Rozárka si klekla k otvoru. Voněl hlínou a byl tak tmavý, že v něm nebylo vidět ani první zatáčku. „A co jezevec?“ „Odstěhoval se na podzim pod dub. Tady mu při dešti kapalo do postele,“ vysvětlil Vloček. „Chodívám sem za mrazivých nocí počítat kořínky. Cesta je prázdná a dost široká.“
Rozárka se ohlédla na závěj. Potom na kamaráda, kterému už čepice zakrývala půl těla. „Povedeš mě?“ zeptala se. „A budu hlásit každou zatáčku,“ slíbil Vloček. Rozárka zastrčila oříšek bezpečně do kapsy, spustila se na všechny čtyři a vlezla za ním. „Pozor, kořen! Teď doleva. Tady má zem boule,“ ozývalo se před ní.
Uvnitř nebyla úplná tma. Škvírami mezi kořeny pronikaly tenké proužky světla. Rozárka viděla otisky dávných jezevčích tlapek a kamínek podobný bramboře. Jenže hlína byla teplejší než sníh. Vloček se pomalu zmenšoval. Jeho čepice se začala vláčet po zemi, až se mu přetočila a on přes ni neviděl vůbec nic.
„Zastavíme,“ rozhodla Rozárka. Našla v kapse kapesník, položila na něj čepici i Vločka a uchopila látku za růžky. Sněhulák teď seděl v maličké houpačce, daleko od jejích dlaní. „Rovně za mým nosem,“ velel. Rozárka se posouvala po kolenou a volnou rukou opatrně nesla kamaráda před sebou. Brzy je do tváří pošimral studený vzduch.
Vylezli přímo nad závějí. K vrcholu Slunečního vrchu zbýval už jen kousek cesty a nahoře se leskla kamenná miska. Rozárka nasypala Vločkovi do čepice hrst čistého sněhu. Trochu se zakulatil, ale pořád by se vešel do hrnečku. „Poslední kousek půjdu sám,“ prohlásil. „Přece jsem také průvodce, ne zavazadlo.“
Na vrcholu foukal vítr, který voněl dalekými zahradami. Rozárka rozvázala šátek a položila oříšek do misky. Chvilku se nic nedělo. Pak skořápka tiše lupla. Vynořil se z ní zelený stonek, rozvinul dva lístky a mezi nimi zazářila dívka v šatech z okvětních plátků. Byla nejdřív drobná jako prst a vzápětí vysoká jako Rozárka.
Jaro se protáhlo. Po kamenné misce přeběhlo zlaté světlo a z kopce se rozvinuly tenké teplé proužky. Pod sněhem zabublala voda. V údolí zacinkal první skřivánek. Rozárka se chtěla zasmát, ale zaslechla tiché žbluňk. Vedle ní seděl Vloček, maličký jako sněhová koule. Modrá čepice ho zakrývala jako veliký stan.
„Počkej, prosím!“ zavolala na Jaro. „Vloček mě sem dovedl. Bez něj bych stála před závějí dodnes. Nemáš pro něj ještě poslední kouzlo zimy?“ Jaro si kleklo a přiložilo ucho k modré čepici. „Jedno mi zůstalo za lemem rukávu,“ řeklo. „Schovávám je pro případ, že by někdo potřeboval trochu sněhu uprostřed rozkvetlé louky.“
Z rukávu vyklepalo malý šedobílý obláček. Ten se usadil Vločkovi nad hlavou a začal sněžit přímo na čepici. Vločka za vločkou padala i na ramena a bříško. Sněhulák rostl, až byl zase vysoký jako u Rozárčiny branky. Zamával smrkovýma rukama. „To je výborné! Vlastní počasí! A vůbec nikde neprší!“
Domů se vraceli po široké pěšině. Kde předtím stála závěj, třpytily se teď mělké potůčky a mezi nimi vedla suchá cestička. Rozárka z dálky mávala babičce. Vloček se ukláněl každé sněžence, kterou potkali, a obláček poslušně plul s ním. Když se Vloček zastavil, zastavil se i obláček. Když Vloček poskočil, obláček trochu zasněžil navíc.
Od toho dne mívala Rozárka před domem sněhuláka i za nejteplejšího jara. Sýkorky mu sedaly na smrkové ruce a on jim vyprávěl o podzemní cestě. Večer mu Rozárka vždycky srovnala čepici. Nad ní tiše šumělo drobné sněžení, zatímco ze zahrady voněly fialky. A prázdná oříšková skořápka jí na okně sloužila jako miska na sedmikrásky.
Podívat se na pohádku
Video s ilustracemi — pro chvíle, kdy oči ještě nechtějí spát.

