Pohádky
← codedtrip.com

O ježkovi, který hledal konec potoka

4–9 let8 minutlaskavá, dobrodružná a hravá
Ilustrace k pohádce O ježkovi, který hledal konec potoka
00:0008:47

Číst pohádku

Spustit video
Zvuky při čtení

Zapněte zvuky a tučná slova ožijí. Každý zvuk zazní během čtení jen jednou.

Ježek Matěj bydlel pod lískovým keřem, kde měl postýlku z listí a přede dveřmi placatý kámen. Každé ráno na něm chvíli poseděl a poslouchal potok. Potok pokaždé vyprávěl něco jiného. Jednou bručel jako čmelák v hrnku, podruhé cinkal jako lžička. Dnes však mezi kamínky tiše zašustilo něco, co tam včera nebylo.

Byla to lodička z borové kůry. Měla plachtu z lístku a na dně složený kousek březové kůry. Vítr ji hnal při břehu proti vodě, až ji zastrčil mezi dva oblázky. Matěj ji vytáhl větvičkou. Na březové kůře bylo ostružinovou šťávou napsáno: „Pomoc! Jsem na ostrůvku a uplavala mi cesta domů. Amálka.“

Matěj si zprávu přečetl dvakrát. Potom se podíval pod kámen, jako by tam mohl najít vysvětlení. „Jak může uplavat cesta?“ podivil se. „Vždyť nemá ani ploutve.“ Právě v tu chvíli přistála na kamínku konipáska Bětka. Ocáskem kývala tak rychle, že vypadal jako malinké kyvadlo.

„Co čteš? Kdo píše? Je tam pozvání? Já mám pozvání ráda, hlavně když jsou drobečky,“ spustila. Matěj jí ukázal zprávu. Bětka tentokrát zmlkla na celé tři vteřiny. „To je důležité,“ řekla potom. „Vítr dnes fouká od louky. Lodička musela připlout odněkud zdola. Musíme hledat po proudu.“

Matěj se zadíval za zatáčku. Nikdy nebyl dál než u staré vrby. „A kde potok končí?“ zeptal se. „To nevím,“ přiznala Bětka. „Ale cestou se to třeba dozvíme.“ Ježek si do lopuchového uzlíku sbalil zprávu, kůrovou lodičku, dva ostružinové koláčky a kousek jablka. Pak zajistil dvířka šiškou a vyrazili.

Zpočátku byla cesta pohodlná. Matěj cupital po suché pěšince a Bětka poskakovala před ním. Vyprávěla mu o mraku podobném kedlubně, o broukovi, který spal hlavou dolů, a o tom, že voda určitě lechtá ryby na břiše. Matěj většinou jen přikyvoval. Musel dávat pozor, kam šlape.

Za vrbou však pěšinka zmizela pod hnědou kaší. Noční déšť rozmočil břeh a bláto se lesklo jako čokoládový krém. Matěj do něj opatrně položil tlapku. Udělalo to mlask. Zkusil ji vytáhnout. Udělalo to ještě hlasitější mlask. „Tohle bláto si mě chce nechat,“ oznámil.

Bětka přiskočila blíž. „Počkej, necukej! Kousek vedle leží suchá větev.“ Ukázala mu ji zobáčkem. Matěj se o větev opřel a pomalu vytáhl tlapku. Potom společně nanosili na nejměkčí místa kousky kůry. Bětka vybírala cestu shora a Matěj zkoušel, jestli kůra drží. Přes poslední louži přešel se vztyčeným čumáčkem.

„Máš blátivé ponožky,“ poznamenala Bětka. „Já žádné ponožky nemám.“ „Tak teď už máš.“ Matěj se zasmál a otřel si tlapky do trávy. Na suchém kořeni si rozdělili jeden koláček. Druhý nechali pro Amálku. Ať už byla kýmkoli, při čekání na ostrůvku jí jistě vyhládlo.

O kus dál se potok rozběhl třemi směry. Jedna stružka pospíchala mezi kameny, druhá se schovávala pod kapradím a třetí se líně leskla v trávě. „Kudy teď?“ zeptal se Matěj. Bětka ukázala nejprve doprava, potom doleva a nakonec oběma křídly zároveň. „Tohle moje ukazování nám moc nepomáhá,“ uznala.

Matěj položil vedle sebe zprávu a kůrovou lodičku. Na jejím boku se zachytilo bílé chmýří a úzký vrbový lístek. „U kamenů žádná vrba není,“ zamumlal. Bětka vzlétla nad kapradí a hned se vrátila. „Ani tam. Ale u té pomalé stružky roste vrba veliká jako zelený deštník!“

Vydali se tedy trávou. Brzy zaslechli tenounké volání. „Haló! Tady! U velikého listu!“ Uprostřed mělké tůňky ležel ostrůvek. Rostly na něm tři trsy trávy, lopuch a jediná sedmikráska. Pod lopuchem stála šedá myška a mávala oběma předními tlapkami. Vedle ní leželo pár semínek srovnaných do pečlivé hromádky.

„Ty jsi Amálka?“ zavolal Matěj. „Ano! Našli jste moji loď?“ „Našli. Ale tvoji cestu jsme cestou nepotkali.“ Myška ukázala k vodě. „Tady ležel spadlý kmen. Přebíhala jsem po něm na louku. Včera jsem šla sbírat semínka, jenže v noci stoupla voda. Když jsem se probudila, kmen byl pryč.“

Matěj obešel tůňku. Za ostrůvkem proudila voda rychle, ale na bližší straně byl jen klidný proužek široký asi na tři ježky. Pro myšku byl přesto příliš hluboký. „Já neumím plavat,“ řekl Matěj. Bětka sklopila hlavičku. „A já tě neunesu. Jsi sice malá, ale na konipásku pořád pořádná myš.“

Chvíli všichni mlčeli. Pak Bětka našla dlouhé stéblo trávy a zkusila je položit přes vodu. Stéblo se prohnulo a konec zmizel pod hladinou. „Most z toho nebude,“ povzdechla si. Matěj však stéblo vytáhl. Bylo pevné a pružné. „Ještě ho nevyhazuj. Třeba nemusíme mít most.“

Pod vrbou totiž spatřil něco žlutého a kulatého. Byla to půlka malé tykve, kterou sem přinesla velká voda od zahrádek. Dužinu už vyzobali ptáci a zbyla jen pevná vydlabaná skořápka. Matěj ji otočil, prohlédl ze všech stran a lehce do ní ťukl. Zazněla jako prázdný hrneček.

„Lodička!“ vykřikla Bětka. „Větší než ta z kůry!“ Matěj ji položil do mělké vody u břehu. Tykvička se zakolébala, ale dovnitř nenateklo. Přidali placatý kamínek, aby vyzkoušeli, co unese. Potom ještě druhý. Skořápka dál plavala. „Poveze se v ní jen Amálka,“ rozhodl Matěj. „A uděláme z ní přívoz.“

Kolem krátké tykvové stopky uvázal jeden konec dlouhého stébla. Druhý konec si přidržel tlapkou, aby mu nevyklouzl. Stéblo dosahovalo až k ostrůvku. Matěj vyndal z tykve zkušební kamínky a na dno položil suchý list. Bětka zatím Amálce vysvětlovala, co se bude dít. Tentokrát mluvila pomalu a docela stručně.

Ježek postrčil přívoz do vody a postupně povoloval stéblo. Bětka poletovala nízko nad hladinou a zobáčkem pomáhala prázdné tykvičce ke správnému břehu. Když tykvička dorazila k ostrůvku, myška ji přidržela. Nejdřív semínka zabalila do listu a uzlíček položila dovnitř, pak opatrně vlezla za ním a sedla si doprostřed.

„Připravena?“ zeptal se Matěj. „I s ocáskem,“ odpověděla Amálka. Ježek se zapřel tlapkami o suchou zem a začal pomalu přitahovat stéblo. Tykvička klouzala po hladině. Uprostřed tůňky se jednou zatočila. Amálka sevřela uzlíček, ale zůstala sedět. Bětka přiletěla z boku a lehkým postrčením přívoz zase narovnala.

Za chviličku už žlutá příď zašustila o trávu. Matěj skořápku pevně přidržel a Amálka vystoupila na louku. Nejdřív si pohladila suchou zem. Potom objala ježka kolem čumáčku, protože kolem bodlin to dost dobře nešlo. Bětce věnovala tolik děkovného mávání, až se konipáska rozesmála. „Teď hlavně svačinu,“ prohlásila.

Rozdělili poslední koláček na tři díly. Amálka přisypala semínka a ukázala jim svůj domeček pod kořenem lísky na kraji louky. Tykvový přívoz vytáhli z vody a schovali vedle domečku. Myška do přívozu uložila dlouhé stéblo. Třeba se bude zase někdy hodit, až bude někdo potřebovat na druhý břeh.

Když se Matěj s Bětkou vraceli, slunce už hladilo vršky vrb. „Konec potoka jsme nenašli,“ řekl ježek. „To ne,“ přikývla Bětka. „Ale našli jsme Amálku.“ Matěj spokojeně zašustil lopuchovým uzlíkem. Doma se zachumlal do listí a zdálo se mu o žluté lodičce, která vozila koláčky od jednoho kamaráda k druhému.

Podívat se na pohádku

Video s ilustracemi — pro chvíle, kdy oči ještě nechtějí spát.

Otevřít video na YouTube

Zazvonil zvonec…