Dorotka a skřítek, který posbíral jména
4–9 let9 minutkouzelná, dobrodružná a laskavá
Číst pohádku
Zapněte zvuky a tučná slova ožijí. Každý zvuk zazní během čtení jen jednou.
Toho rána se pekař vrátil od lesa s plným košem rohlíků a s jehličím za límcem. Šel přece do Lipové, jenže skončil u jezevčí nory. Mlynář zase tlačil vozík s moukou kolem stejného rybníka už potřetí. A babička, která znala zdejší cesty odmalička, stála před rozcestníkem a nevěřícně si rovnala brýle.
Na dřevěných šipkách nebylo jediné jméno. Navíc se chovaly jako rozpustilá štěňata. Když se babička podívala na horní šipku, šipka ukázala doleva. Sotva zamrkala, šipka se otočila doprava. Prostřední mířila chvíli k nebi a chvíli do příkopu. „Takhle dojdeme leda do vlastního klobouku,“ zamručela babička.
Dorotka si pod rozcestníkem všimla něčeho modrého. V trávě leželo malé dřevěné písmeno L. Když je zvedla, zavrtělo se jí v dlani a tiše kýchlo. O kousek dál poskakovalo O a u patníku se třáslo V. „Někdo ta jména odnesl,“ řekla Dorotka. „A cestou mu upadávala písmenka.“
Rozhodla se zjistit, kam vedou. Babička jí dala do brašny dva krajíce s medem, jablko a červenou šálu. „Šipkám dnes nevěř,“ poradila jí. „Dívej se na opravdové věci. Za dubem rozštípnutým bleskem začíná vřesoviště. Za ním stojí bílá skála jako pecen chleba. A u dutého kopce rostou lípy. Ty poznáš i nosem.“
Dorotka slíbila, že bude opatrná, a vykročila. Písmena schovala do kapsy, kde spolu začala tiše klapat. U poslední zahrádky našla ještě čárku. Visela na plotě jako maličká modrá housenka. „Ty budeš někomu chybět,“ pověděla jí a přidala ji k ostatním. Z kapsy se ozvalo spokojené cinknutí.
U lesa na ni čekal další rozcestník. Jeho šipka ukazovala přímo mezi husté ostružiny. Jakmile se Dorotka zamračila, šipka se obrátila k potoku. Dívka se raději rozhlédla. Nad mladými smrčky vyčníval dub se dvěma černými pahýly. Zamířila k němu a za chvilku už měla před sebou široké vřesoviště, celé růžové a fialové.
Ve vřesu to šeptalo. „Tudy… kudy… zpátky… krátký…“ Nesrozumitelná slovíčka se kutálela mezi keříky. Dorotka zprvu poslouchala, ale šepot ji vždycky zavedl k trsu mokré trávy. Pak si všimla, že vítr jen opakuje všechno, co zaslechne. „Hledám bílou skálu,“ řekla nahlas. „Skálu… skálu…“ zašumělo vřesoviště, tentokrát docela přívětivě.
Bílou skálu brzy uviděla. Mezi ní a pěšinou však ležela široká louže. Dorotka do ní strčila klacík; zabořil se hluboko do měkkého bláta. Obešla proto louži po pevných drnech, pomalu, s roztaženýma rukama. U posledního drnu sedělo písmeno K. Podala mu klacík jako lávku a ono jí po něm přeťapkalo do dlaně.
Za skálou se pěšina rozdvojovala. Dorotka se zastavila a zavětřila. Zleva cítila mokré listí, zprava sladkou vůni lipových květů. Vydala se doprava. Brzy spatřila kulatý kopec, nad kterým bzučely včely. Z otvoru mezi kořeny se ozývalo nespokojené brumlání. „Dlouhé. Moc hranaté. A tohle mě tlačí za ušima!“
Dorotka se sklonila k otvoru. Uvnitř bylo světlo zlaté jako med. Na pařezu seděl skřítek v kabátku z obráceného listí. Kolem něj ležely celé hromady názvů. LIPOVÁ se mu houpala přes čelo, BOROVANY měl nasazené nakřivo a dlouhá KAMENNÁ LHOTA se nevešla ani mezi jeho špičaté uši.
„Dobrý den,“ pozdravila Dorotka. Skřítek leknutím vyskočil a KAMENNÁ LHOTA mu spadla na palec. „Au! Copak se neklepe?“ „Nenašla jsem dveře.“ Dorotka zaklepala na kořen. Ťuk, ťuk, ťuk. Skřítek na okamžik přestal bručet. Naklonil hlavu a maličko se usmál. Pak si však rychle přitáhl hromadu jmen k sobě.
„Ta jména chybějí na rozcestnících,“ řekla Dorotka. „Pekař nosí rohlíky k jezevčí noře a mlynář pořád objíždí rybník.“ Skřítek sklopil oči. „Já si je jen vypůjčil. Chtěl jsem si jedno nechat, pokud by mi slušelo.“ „A jak se jmenuješ teď?“ „Nijak,“ zašeptal. „Když na mě někdo zavolá, musí říct hej ty.“
Dorotka si sedla na plochý kámen. Teprve teď si všimla, že skřítek má u postýlky prázdnou cedulku. Nad ní visela čepička tak malá, že by se do ní vešel sotva ořech. „Všichni něco mají,“ pokračoval skřítek. „Vesnice, potok, dokonce i ta zatáčka za mlýnem. Jen já nemám nic, co by bylo moje jméno.“
„Ale názvy vesnic teď nevědí, kam patří,“ namítla Dorotka. „A lidé nevědí, kudy domů.“ Skřítek prstem šťouchl do písmene B. To uraženě odskočilo. „Myslel jsem, že šipky budou ukazovat dál i bez názvů.“ „Jenže ony si teď ukazují, jak je napadne.“ Skřítek si povzdechl tak silně, až se mu na kabátku obrátil jeden lístek.
Dorotka rozlomila medový krajíc a polovinu mu nabídla. „Zkusíme najít jméno, které nemusíš nikomu brát. Co máš nejraději?“ Skřítek chvíli žvýkal. „Když prší,“ řekl nakonec. „Ale ne ten veliký liják. Takový drobný déšť, co klepe na suché listy. Ťuk, ťuk, ťukyťuk.“ Přitom poklepával nehtem do ořechové skořápky.
Zvuk se rozběhl dutým kopcem, měkký a veselý. Dorotka se zaposlouchala. Skřítek přidal druhou skořápku a zahrál na obě krátkou dešťovou písničku. Jeho nohy pod pařezem podupávaly do taktu. „Co třeba Ťukánek?“ navrhla Dorotka. Skřítek zůstal s rukama ve vzduchu. Potom jméno opatrně vyslovil, jako by ochutnával první lesní jahodu.
„Ťukánek.“ Usmál se. „Zavoláš na mě?“ Dorotka vstala a přešla k otvoru. „Ťukánku, pojď se podívat, jak svítí slunce!“ Skřítek byl u ní jedním skokem. „To jsem já!“ vykřikl. „Věděl jsem hned, že voláš mě!“ Na prázdné cedulce u postýlky se objevila drobná zelená písmena. Tentokrát neutekla. Klidně tam zůstala.
Pak se Ťukánek otočil k hromadě názvů. „Musíme je vrátit, viď?“ Dorotka přikývla a vysypala písmena z kapsy. Rozběhla se ke svým slovům. Čárka vyskočila nad A a spokojeně se protáhla. Jen BOROVANY se pokoušely schovat pod postel. „Ven,“ řekl Ťukánek. „Už žádné zkoušení. Každý dnes půjde spát tam, kam patří.“
Z kouta vytáhl podivný vozík. Neměl kolečka, ale dvanáct drobných nožek v lýkových střevících. Jakmile na něj naložili názvy, začal nedočkavě přešlapovat. „Pomalu,“ upozornil ho skřítek. Vozík udělal tři vzorné krůčky. Potom kýchl prachem a rozběhl se ke vchodu, takže ho oba museli chytit za držadlo.
Zpáteční cesta pěkně ubíhala. Dorotka hledala bílou skálu a rozštípnutý dub, Ťukánek hlídal náklad. Kolem louže vozík kráčel po drnech, nožku za nožkou, jako opatrný tanečník. Ve vřesovišti to šeptalo: „Ťukánek… Ťukánek…“ Skřítek se pokaždé ohlédl. Ještě pořád ho těšilo, že tak krásné volání patří právě jemu.
U prvního rozcestníku se však názvy začaly vzpouzet. LIPOVÁ se natahovala k lesní pěšině, BOROVANY lezly na nejvyšší šipku a KAMENNÁ LHOTA se zamotala kolem sloupu. „Stát!“ zvolal Ťukánek. Nic. Dorotka tedy ukázala k lipovým korunám za loukou. „Lipová patří tam. Cítíte tu vůni?“ Písmena se zachvěla a seskočila na správnou šipku.
Šipka se ihned narovnala. Ani při mrknutí se nepohnula. Dorotka se skřítkem pak roznášeli další názvy podle borovic, kamenité stráně, potoka a domků v údolí. Ťukánek každé jméno přitiskl dlaněmi ke dřevu a třikrát poklepal. Ťuk, ťuk, ťuk. Vozík zatím odpočíval na kraji cesty a unaveně si protahoval nožky ve střevíčcích.
K večeru byl poslední rozcestník zase v pořádku. Pekař konečně dorazil do Lipové a mlynář domů. Ťukánek oběma pověděl, co provedl, a pomohl vyložit mouku i koš s pečivem. Pekař mu za pomoc podal rohlík. Ještě byl měkký a voněl tak krásně, že se skřítkovi samou radostí zachvěly uši.
Babička čekala na Dorotku před chalupou. Prostřela i pro malého hosta a jeho vozíku položila pod nožky měkký hadřík. Když se později Ťukánek vydával domů, Dorotka na něj zavolala přes zahrádku. Otočil se ještě dřív, než dořekla jeho jméno. A cestou k dutému kopci si na držadlo vozíku vyťukával svou nejmilejší dešťovou písničku.

