Bára a výprava k přívozu
4–9 let9 minuthřejivá, dobrodružná a laskavá
Číst pohádku
Zapněte zvuky a tučná slova ožijí. Každý zvuk zazní během čtení jen jednou.
Bára dostala od dědečka Josefa k narozeninám hodinky se žlutým řemínkem. Uměla na nich poznat celou hodinu, půlku i čtvrtku, a když si dala záležet, spočítala také ostatní minuty. V sobotu ráno si je zapnula ještě před snídaní. Čekala ji totiž opravdová výprava: pěšky podél řeky, přívozem na druhý břeh a autobusem zpátky domů.
„Dneska budu hlídat čas já,“ oznámila a položila zápěstí vedle hrnku, aby hodinky každý viděl. Dědeček rozložil na stole mapu. „Dobrá. Autobus z druhého břehu odjíždí v jedenáct. K přívozu je to asi hodina chůze, ale vyrazíme raději dřív.“ Matěj, Bářin mladší bratr, mezitím zjišťoval, kolik rozinek se vejde na jednu lžičku.
Do batohu uložili chleby se sýrem, jablka, vodu a malou kostkovanou deku. Matěj si dal do kapsy dřevěné autíčko. „Aby taky někam jelo,“ vysvětlil. Bára si vzala sešit a tužku. Na první stránku napsala VÝPRAVA K PŘÍVOZU a pod to nakreslila loď, která se trochu podobala vaně s praporkem.
Vyšli krátce po půl desáté. Za posledními domky se cesta přiblížila k řece. Voda byla zelená jako sklo staré lahve a na hladině pluly lístky. Někde za vrbami zaštěkal pes. Bára vykračovala vpředu, ale vždycky jen tak daleko, aby slyšela dědečka. Každou chvíli si nenápadně kontrolovala hodinky.
Matěj se zastavil už u prvního patníku. Po jeho boku šplhal brouk s lesklými krovkami. „On jde taky k přívozu?“ zeptal se. Dědeček si dřepl vedle něj. „Možná má namířeno jen na druhou stranu patníku.“ Bára chvíli čekala, potom přešlápla. „Tak to má mnohem kratší cestu než my.“
O kousek dál našel Matěj peříčko. Pak mraveniště. Potom kámen s bílým proužkem, podobný malému chlebíčku se sýrem. U každé věci se musel zastavit, pořádně ji prohlédnout a něco o ní říct. Bára si zpočátku psala objevy do sešitu. U čtvrtého brouka už sešit zavřela.
„Matěji, pojď. Loď na nás nebude čekat celé dopoledne.“ Bratr se rozběhl, jenže vzápětí zahlédl na listu šneka. Bára si povzdechla tak hlasitě, až se dědeček usmál. „Přívoz jezdí sem a tam. Převozník má času dost. My jen potřebujeme dojít na druhém břehu včas k autobusu.“ Bára přikývla. Právě o ten autobus jí přece šlo.
Když hodinky ukázaly čtvrt na jedenáct, sedli si na lavičku pod olší. Dědeček rozdal vodu a každému čtvrtku jablka. „Zbývá nám ještě kus cesty,“ řekl. „Jak jsou na tom nohy?“ Bára zahoupala botami. „Moje výborně.“ Matěj neodpověděl. Dlouze si prohlížel špičky svých tenisek.
Po přestávce už tolik neběhal. Nejprve se držel dědečka za ruku, potom začal šoupat podrážkami. „Bolí mě nohy,“ řekl nakonec. „Obě?“ zeptala se Bára. „Úplně obě. A ta levá ještě trochu víc.“ Dědeček našel široký pařez a pomohl mu posadit se.
Zkontrolovali ponožky i boty. Kamínek nikde nebyl, ani puchýř. Matěj měl zkrátka unavené nohy. Dědeček mu nabídl vodu a nechal ho odpočívat. Bára se podívala na hodinky. Ručička se posunula zase o několik čárek. Měla chuť říct, že se neměl zastavovat u každého brouka, ale Matěj vypadal tak sklesle, že si raději sedla vedle něj.
Z kapsy mu vykukovalo dřevěné autíčko. Bára se na něj zadívala a dostala nápad. „Cestujícím hlásíme, že vlak do Přístavu právě odpočívá ve stanici Pařezová,“ pronesla hlubokým hlasem. Matěj zvedl hlavu. „Jaký vlak?“ „Náš. Já jsem průvodčí, dědeček strojvedoucí a ty vezeš důležitý náklad.“ Ukázala na autíčko.
„A můžu houkat?“ zeptal se Matěj. „Jenom potichu, abychom nevyplašili ptáky.“ Dědeček si nasadil čepici rovněji. „Lokomotiva pojede pomalu. Další stanice bude u té vrby. A kdyby nohy pořád bolely, znovu zastavíme.“ Matěj ještě chvíli seděl. Pak se sám postavil a opatrně udělal několik kroků. „Už můžeme.“
Vyrazili. Bára šla vedle bratra a ohlašovala malé stanice: Kořenov, Žlutá kytička a U Tří kamenů. Nebyl to žádný závod. U každé stanice mohli na chvilku zastavit a rozhlédnout se. Matěj držel autíčko v dlani a tiše dělal ššššš. Dědeček občas zabručel jako veliký motor, který se rozjíždí po dlouhém spánku.
Ve stanici Mostek překročili úzkou stružku. Ve stanici Kloboukov si dědeček musel chytit čepici, protože mu ji nadzvedl vítr. Matěj se rozesmál. „Strojvedoucímu uletí komín!“ Bára se smála taky a na hodinky si nějakou dobu ani nevzpomněla. Cesta se zatáčela mezi vrbami a za jejich větvemi konečně zahlédli střechu přívozu.
„Přístav!“ vykřikl Matěj. U břehu se pohupovala široká loď s modrým zábradlím. Na palubě stál pán v pruhovaném tričku a skládal lano. Bára se zastavila. Na obrázku v sešitě měla loď kulaté okénko a vysoký komín. Tahle vypadala spíš jako malý plovoucí dvorek. A oni na něj měli opravdu nastoupit.
Převozník jim podržel vrátka. Dědeček vzal Matěje za ruku a všichni opatrně přešli na palubu. Bára si sedla na lavici. Teprve potom se podívala na hodinky. Do jedenácti zbývaly čtyři minuty. „Dědo,“ zašeptala, „ten autobus…“ Dědeček se podíval přes vodu. „Uvidíme. Ale z lodi rozhodně utíkat nebudeme.“
Motor zabublal a břeh se začal vzdalovat. Bára dosud nikdy neviděla cestu, po které šla, z prostředka řeky. Vrby měly větve skoro ve vodě a lavička pod olší byla maličká jako hračka. Matěj seděl těsně u dědečka a držel autíčko na kolenou. „Teď pluje i ono,“ zašeptal spokojeně.
Na silnici za protějším břehem se objevil žlutý autobus. Zastavil u cedule, chvíli stál a potom se rozjel. Bára ho sledovala, dokud nezmizel za domy. V břiše ji nepříjemně píchlo. „Ujel nám.“ Dědeček přikývl. „Tenhle ano.“ „A přitom jsem měla hlídat čas.“ Bára si zakryla hodinky druhou dlaní.
„Čas jsi hlídala dobře,“ řekl dědeček. „Jen jsme cestou potřebovali víc zastávek, než jsme čekali.“ Matěj sklopil oči ke svým botám. Bára si toho všimla. „Ale náklad jsme dovezli,“ řekla a lehce ťukla do autíčka. Bratr přikývl. Loď mezitím měkce přirazila k molu a převozník jim otevřel vrátka.
U autobusové zastávky našli jízdní řád. Další spoj jel za tři čtvrtě hodiny. Bára se rozhlédla. Vedle cesty rostla veliká vrba a pod ní byl rovný plácek porostlý trávou, dost daleko od vody. Dědečkovi z batohu vyčníval růžek kostkované deky. „Mohli bychom,“ začala Bára, „založit ještě jednu stanici.“
Za chvíli už seděli na dece. Stanice se jmenovala Sýrová louka a podávaly se v ní chleby, jablka a voda. Dědeček si opřel záda o kmen. Matěj zaparkoval autíčko vedle krabičky se svačinou. Vítr čechral trávu a z řeky k nim doléhalo pravidelné bublání přívozu.
Bára si lehla na záda. Mezi větvemi viděla kousky modré oblohy. Nikdo ji nepopoháněl a ona nemusela popohánět nikoho. Matěj jí podal poslední měsíček jablka. „Tahle stanice je nejlepší,“ řekl. Bára se zakousla do jablka a přikývla. Pak otevřela sešit a pod obrázek lodi přikreslila kostkovanou deku se třemi cestovateli.
Na další autobus čekali u cedule s předstihem. V autobuse pak Matěj seděl na dědečkově klíně, Bára u okna. Když autobus vyjel, ještě naposledy zahlédla jejich vrbu. „Pojedeme někdy znovu?“ zeptala se. „Rád,“ odpověděl dědeček. „A co naplánujeme příště?“ Bára se usmála. „Přívoz. A dlouhou zastávku v Sýrové louce.“

