Anežka a vejce kamenného draka
4–9 let9 minutněžná, kouzelná a dobrodružná
Číst pohádku
Zapněte zvuky a tučná slova ožijí. Každý zvuk zazní během čtení jen jednou.
Za vesnicí, kde louky voněly mateřídouškou a hory nosily čepice z mraků, pásla Anežka malé stádo koz. Nejmenší kozička se jmenovala Bělinka. Měla růžky jako dva malé háčky a vždycky chtěla jít právě tam, kam nešla Anežka.
Jednoho rána se Bělinka zastavila u potoka. Strčila čumák mezi oblázky a kýchla tak vydatně, až Anežce postříkala sukni. Mezi šedými kameny leželo vejce veliké jako bochník chleba. Po stříbrné skořápce se táhly tenounké modré žilky.
Anežka vejce opatrně zvedla. Čekala, že bude těžké, ale v dlaních ho skoro necítila. Bylo teplé jako hrnek mléka. „Kdopak tě tady zapomněl?“ zašeptala. Uvnitř cosi tiše ťuklo. Bělinka natáhla krk, očichala skořápku a tentokrát ani nezamečela.
Dědeček, který přišel s prázdným košíkem na bylinky, si vejce dlouho prohlížel. „Dračí,“ řekl nakonec. „Vidíš ty modré nitky? Takové mají vejce horských draků. Někdy je jarní voda odnese z hnízda až sem dolů.“ Anežka se podívala k vysokým kopcům.
Chtěla vejce odnést do chalupy, jenže sotva udělala tři kroky k vesnici, začaly ji bolet ruce. Vejce vážilo tolik co plný kbelík. Otočila se k horám a najednou bylo zase lehounké. Zkusila krok stranou. Ztěžklo. Krok k horám. Lehké jako pírko.
„Ono ví, kde bydlí!“ vydechla. Dědeček jí přinesl chléb, kousek sýra a láhev vody. Slíbil, že stádo pohlídá. Bělinku chtěl odvést také, ale ta se zapřela všemi čtyřmi kopýtky a nepohnula se, dokud Anežka neřekla: „Tak pojď s námi, tvrdohlávko.“
Anežka zabalila vejce do šátku a zavěsila si je přes rameno. Vyrazily úvozem mezi lískami. Když zamířily správně, šátek jí na boku sotva poletoval. Když odbočily špatně, stáhl se dolů a zatahal ji za rameno. Lepšího ukazatele cesty nebylo třeba.
Brzy došly k sadu obehnanému rozpadlou zídkou. Nebyl to však obyčejný sad. Stromy měly kamenné kmeny, kamenné listy a na větvích jim visely kamenné hrušky. Vítr mezi nimi nezpíval ani nešuměl. Jen občas cinkl o drobnou větvičku jako lžička o hrneček.
Bělinka si jednu hrušku vyhlédla. Postavila se na zadní a zkusila ji ochutnat. Cvak! Překvapeně ucukla a podívala se na Anežku, jako by za takovou neslušnou hrušku mohla ona. „Tady svačinu nenajdeš,“ zasmála se Anežka a nabídla jí kousek chleba.
Uprostřed sadu se cesta rozdvojovala. Vpravo vedla pěkná rovná pěšina, vlevo ležely popadané kamenné větve. Anežka zkusila pravou stranu. Vejce ji ihned stáhlo k zemi. „Dobrá, dobrá,“ povzdechla si. „Půjdeme přes větve. Ale doufám, že tvoje maminka nebydlí na stromě.“
Přelézání šlo pomalu. Anežka chránila vejce oběma rukama a Bělinka jí svou horlivostí spíš překážela. Potom se však zastavila u nízké mezery pod větvemi. Protáhla se pod nimi a vítězně zamečela. Anežka si klekla a prolezla za ní po kolenou.
Za sadem se otevřela travnatá stráň. Slunce tu hřálo, včely bzučely a z vejce se ozvalo trojí ťuknutí. Anežka si sedla do trávy. „Už se těšíš?“ zeptala se. Přiložila dlaň na skořápku a cítila, jak se uvnitř něco nepatrně pohnulo.
Rozdělila chléb a sýr, napila se a Bělince nalila trochu vody do dlaně. Kozička ji všechnu vypila a pak Anežce důkladně olízla prsty. Vejce odpočívalo na šátku mezi nimi. Modré žilky na něm slabounce zářily, i na slunci.
Odpoledne dorazily k horským tůním. Ležely mezi skalami jako kulatá zrcátka a v každé plaval jiný kousek oblohy. Nad první tůní přelétla vážka. Ve druhé se koupal obláček. U třetí skončila pěšina tak náhle, jako by ji někdo ustřihl nůžkami.
Anežka se vydala kolem tůně zleva. Vejce ztěžklo. Zkusila pravou stranu. Bylo ještě těžší. Teprve když se obrátila přímo ke skalní stěně, bylo zase lehké. Jenže před ní rostlo husté kapradí a za ním stála skála, vysoká a rovná jako zavřené dveře.
„Tudy přece nemůžeme,“ řekla Anežka. Bělinka měla jiný názor. Zahlédla za kapradím zelený lístek, strčila za ním hlavu a zmizela až po ocásek. Ozvalo se duté zaťukání kopýtek. Anežka rozhrnula listy a objevila úzkou průrvu, z cesty docela neviditelnou.
Průrvou vedly přírodní schůdky. Anežka po nich opatrně stoupala, jednou rukou se přidržovala skály a druhou podpírala vejce. Bělinka čekala vždycky o schod výš. Když Anežka zvedla hlavu, kozička jí nastavila zadek a důležitě pokračovala dál, jako zkušená horská průvodkyně.
Nahoře našly opuštěný lom. Na dně ležely světlé balvany a mezi nimi rostly zvonky. Bylo tam tak ticho, že Anežka slyšela vlastní dech. Vejce se v šátku lehce zachvělo. Ťuk. Ťukťuk. Tentokrát se klepání ozývalo rychleji, skoro nedočkavě.
Anežka se rozhlížela po hnízdě, ale žádné neviděla. U zadní stěny lomu se zvedal dlouhý mechový pahorek. Na jednom konci měl dvě špičky, uprostřed oblouk a na druhém dlouhý stočený val. Bělinka vyskočila na val a utrhla si trs trávy.
Tehdy si Anežka všimla zavřeného oka. Bylo veliké jako její slaměný klobouk. Špičky byly rohy, oblouk složené křídlo a stočený val dračí ocas. Pod mechem ležela obrovská kamenná dračice. Jednu tlapu měla nataženou před sebe, jako by po něčem ještě ze spaní pátrala.
„Paní dračice?“ zavolala Anežka. „Neseme vám vejce!“ Nic se nepohnulo. Zkusila zavolat hlasitěji. Bělinka přidala svoje nejpronikavější mééé, až se zvuk odrazil od všech stěn lomu. Dračice však spala dál. Na nose se jí ani jediný mechový polštářek nezachvěl.
Anežka pohladila chladný kamenný čenich. Pak oprášila kus tlapy a zkusila na něj zaklepat kloubem prstu. Znělo to jako klepání na zahradní zídku. Unaveně se posadila vedle dračí hlavy. Takovou dálku ušly, a maminka se nechtěla probudit.
Tu se ze šátku ozvalo docela tiché ťuk, ťukťuk. Anežka zadržela dech. Vejce nevolalo hlasitě. Klepalo potichu, jako když někdo za dveřmi nechce vzbudit celý dům. Nad dračí tváří zahlédla pod mechem ucho, stočené jako veliký kamenný lístek.
Opatrně odhrnula mech a přiložila vejce přímo k uchu. „Zkus to ještě jednou,“ zašeptala. Chvíli bylo ticho. Potom dráček zaťukal. Ťuk. Ťukťuk. V kamenném uchu se rozsvítila modrá žilka. Proběhla po krku, přes křídlo a až do konečku ocasu.
Dračice pomalu otevřela oko. Měla je zlaté a ospalé. Když spatřila vejce, vydechla tak zlehka, že se Anežce jen pohnula mašle ve vlasech. „Moje maličké,“ zabroukala. Zvedla hlavu, mech jí sklouzl z rohů a Bělinka pro jistotu seskočila z ocasu.
Dračice vyprávěla, že po velkém dešti našla hnízdo prázdné. Hledala vejce u všech potoků a pod každou skálou. Nakonec v lomu únavou usnula. A kamenní draci spí tak hluboce, že je neprobudí ani bouřka. Anežka jí vložila vejce mezi přední tlapy.
Skořápka pukla. Vykoukl drobný čumáček, potom dva růžky a nakonec dráček, šedý a hladký jako teplý oblázek. Přitiskl se mamince k tváři. Bělinka ho očichala. Dráček kýchl a vypustil modravou bublinku, která jí praskla přímo na nose.
Když se slunce sklonilo, dračice roztáhla kamenná křídla. Byla tenká a lehká jako břidlicové lístky. Anežka se s Bělinkou usadila do měkkého mechu na jejím hřbetě a dráček se schoulil mamince za rohem. Domů letěli nad tůněmi i kamenným sadem.
Dědeček už čekal u pastviny. Dračice přistála tak tiše, že ani neprobudila kozy. Než odletěla, dráček se vyklonil a třikrát zaťukal růžkem o maminčin roh. Anežka mu odpověděla prstem o vrátka: ťuk, ťukťuk. Bělinka pak cestou do chlívku očichala každý oblázek. Co kdyby některý zase potřeboval odnést domů?

