Žabák Kvakoš a taktovka z rákosu
5–10 let13 minutveselá, laskavá a hudební
Číst pohádku
Zapněte zvuky a tučná slova ožijí. Každý zvuk zazní během čtení jen jednou.
U rybníka Pod Vrbičkou bydlel žabák Kvakoš. Měl zelený kabátek, oči jako dva lesklé knoflíky a hlas, který se za klidných večerů nesl až k poslednímu stavení za loukou. Když zakvákal hluboké kvááák, zavlnila se prý i měsíční pěšinka na hladině. Alespoň to Kvakoš tvrdil. Měsíc se k tomu nikdy nevyjádřil, protože měl plná ústa světla.
Jednoho rána rozvěsil Kvakoš po břehu leknínové listy s pozvánkami. VEČER VELKÝ RYBNIČNÍ KONCERT! stálo na každém. Kachny budou zpívat, cvrčci hrát na housličky a rak Klapík obstará klapání do rytmu. Sám Kvakoš měl zahájit slavnost písní o slunci, které si namočilo palec. Celý rybník se těšil. Dokonce i starý kapr si nechal od maličkých rybek očistit slavnostní kámen.
Kvakoš od rána pilně zkoušel. Nejdřív na svém kameni, potom pod vrbou, kde se hlas krásně vracel, a nakonec na pařezu, aby ho bylo pořádně slyšet. Zpíval jednou hluboko, jednou vysoko a potřetí tak mohutně, až vrabec na větvi upustil stéblo. Jenže při čtvrtém opakování se z velkého kvááák stalo malé kvik. A při pátém už nevyšlo vůbec nic.
Žabák otevřel pusu. Zavřel ji. Znovu ji otevřel. Ozvalo se jen tiché šustnutí, jako když suchý list přejede po kameni. Kvakoš si polekaně sáhl na krk. Zkusil zavolat na kachnu Bělu, která rovnala sedátka z oblázků, ale musel na ni nakonec zamávat oběma rukama. Běla připlula, podívala se na jeho nešťastný obličej a hned pochopila.
„Ty sis ten svůj hlas docela unavil,“ řekla. Přinesla mu v čisté ulitě trochu vody a usadila ho do stínu. „Teď ho nech odpočívat. My zatím zkusíme hrát sami.“ Kvakoš sklopil oči. Na večerní píseň se těšil celé tři dny. Přesto přikývl. Aspoň si sedne na břeh a poslechne si ostatní. I poslouchání přece patří ke koncertu.
U hladkého pařezu se shromáždili muzikanti. Kačer Emil měl kolem krku modrou stužku a peří si uhladil tak pečlivě, že na něm nezůstalo jediné rozčepýřené pírko. „Začneme mým sólem,“ oznámil. „To publikum jistě ocení nejvíc.“ „Ale první přece zpíváme společně,“ namítla Běla. Emil už však nabral dech. „KÁ, KÁ, KÁÁÁ!“ rozeznělo se nad vodou.
Ostatní kachny se honem přidaly, každá na jiném místě písničky. Cvrček Cilík spustil rychlou melodii a jeho bratr Vilík se ho pokusil dohnat ještě rychlejší melodií. Rak Klapík zvedl klepeta. Chvilku čekal, chvilku váhal a pak udělal KLAP právě ve chvíli, kdy se všichni nadechovali. Emil leknutím přeskočil tón. „Neklepej mi do zobáku!“ rozčílil se.
Za okamžik hráli všichni hlasitěji, aby se v tom rámusu slyšeli. Běla zpívala o sluníčku, Emil už o měsíci a cvrčci vypadali, že závodí, komu dřív odletí smyčec. Klapík klapal čím dál nešťastněji. Kvakošovi z toho hučelo v hlavě. Chtěl zavolat dost, ale z krku mu uniklo jen maličké zachrčení. Nikdo si ho ani nevšiml.
Vedle kamene ležel tenký rákosový proutek, který předchozího dne ulomil vítr. Kvakoš ho zvedl a zamával jím nad hlavou. Běla zahlédla pohyb a zmlkla. Po ní ostatní kachny. Cvrčci přestali hrát, jen Klapík ještě jednou opatrně klapl. Kvakoš zvedl volnou dlaň. Rak klepeta sevřel. Poprvé za celé dopoledne bylo slyšet, jak na hladinu dopadla kapka z vrbového listu.
Žabák si úlevně oddechl. Pak ukázal proutkem na cvrčky a zlehka jím pohoupal. Cilík zkusil dlouhé cvrnk. Kvakoš pohyb zopakoval a Vilík se přidal. Nahoru, dolů. Nahoru, dolů. Dvoje housličky se najednou držely za ruce, alespoň tak to znělo. Běla naklonila hlavu. „Počkejte,“ zašeptala. „On nám ukazuje, kdy máme hrát!“
Kvakoš překvapením zamrkal. Tohle ho vůbec nenapadlo. Zkusil větší pohyb a cvrčci zahráli silněji. Udělal pohyb maličký a oba ztišili housličky do jemného šimrání. Potom ukázal na Bělu a kývl. Kachna zazpívala jednoduché ká, ká, ká. Housličky jí udělaly pod hlasem měkkou pěšinku. Klapík nadšeně zvedl klepeta, ale Kvakoš mu ukázal dlaň. Ještě ne.
Rákos se třikrát zhoupnul. Při čtvrtém pohybu Kvakoš ukázal přímo na raka. KLAP! Tentokrát se zvuk posadil do písničky přesně jako poslední kamínek do cestičky. Klapíkovi se rozzářily oči. „Já jsem se trefil!“ vykřikl. Tím ovšem všichni vypadli z rytmu a rozesmáli se. Kvakoš se smál také, jen docela potichu, až se mu zelené bříško natřásalo.
Běla přinesla široký lopuchový list a Kvakoš na něj namočeným koncem rákosu nakreslil několik značek. Šipku vzhůru: připravit. Dlouhou vlnku: držet tón. Drobnou vlnku: hrát tiše. A nakonec kolečko, které znamenalo ticho. U každé značky předvedl pohyb rukou. Muzikanti si pohyby zkoušeli jako novou hru. Jen Emil stál stranou a tvářil se, jako by spolkl nezralou jeřabinu.
„Já ovšem žádné mávání nepotřebuji,“ prohlásil kačer. „Zpívám krásně i bez něj.“ Kvakoš přikývl, protože Emil měl opravdu pěkný hlas. Potom ukázal na všechny ostatní a spojil ruce. „Krásně společně,“ přeložila Běla. Emil si načechral peří na prsou. „Dobrá. Ale moje sólo musí zůstat dlouhé. Velice dlouhé. Posluchači přece přijdou hlavně kvůli němu.“ Klapík raději schoval úsměv za klepeto.
Zkoušeli tedy dál. Kvakoš brzy poznal, že ani mávání není tak snadné, jak vypadá. Když se podrbal na nose rukou s rákosem, cvrčci prudce zrychlili. Když odháněl komára, Běla zazpívala třikrát za sebou. A když mu noha uklouzla na mokrém kameni, Klapík spustil takové klapání, jako by k rybníku běžel dřevěný koník. Tentokrát se rozesmál dokonce i Emil.
Kvakoš si našel suché místo na nízkém pařezu a pohyby zjednodušil. Pravá ruka s rákosem se pravidelně houpala. Levá ukazovala, kdo začne a kdo počká. Cvrčci sledovali proutek, kachny žabákovu dlaň a Klapík raději obojí. Postupně si přestali skákat do tónů. Muzika už nepřipomínala převržený koš hrnců. Začínala znít jako rybník za hezkého dne.
Zbývalo však Emilovo sólo. Kačer měl zazpívat tři jasná ká, pak na dva pohyby rákosu zmlknout a nakonec nechat zaznít dlouhé kááá. Do krátkého ticha měl Cilík vložit jemné cvrnknutí, jako když se na hladině zaleskne slunce. Emil ovšem zpíval bez přestávky. Cilíkovo cvrnknutí pokaždé zmizelo pod jeho hlasem jako drobeček pod velikým kloboukem.
Kvakoš zvedl dlaň. Emil pokračoval. Kvakoš oběma rukama ukázal kolečko. Emil přidal na síle. Teprve když se ostatní odmlčeli, kačer konečně zavřel zobák. „Proč mám uprostřed tak krásného zpěvu přestat?“ zeptal se dotčeně. „Vždyť si budou myslet, že jsem písničku zapomněl!“ Běla mu vysvětlovala, že je to pomlka. Emil však zavrtěl hlavou. „Já žádnou díru ve svém sólu nechci.“
Kvakoš chvíli přemýšlel. Potom sestoupil z pařezu a položil na zem tři oblázky těsně vedle sebe. Za nimi nechal malé prázdné místečko a nakonec přidal veliký lesklý kámen. Ukazoval postupně: první tón, druhý tón, třetí tón, volné místo, poslední tón. Emil si kameny prohlédl. „Pěkné,“ uznal. „Ale já nejsem štěrková cestička.“ Slunce zatím sklouzlo o pořádný kus níž.
Žabák svěsil rákos. Večer už se blížil a on nevěděl, co dál. Vtom se v rákosinách ozvalo slabounké píp. Všichni ztichli. Zelená vážka, která jim celý den seděla nad hlavou, nadzvedla křídla. Pípnutí se opakovalo z druhého břehu. Dva maličcí ptáčci si odpovídali přes vodu. Jeden zavolal, počkal a druhý mu jemně odpověděl. Emil mimoděk natočil hlavu.
Kvakoš se dotkl jeho křídla a ukázal na Cilíka. Cvrček zahrál své drobné cvrnknutí. Potom žabák vybídl Emila. Kačer zazpíval tři tóny. Kvakoš zvedl dlaň. Emil tentokrát počkal, jen ze zvědavosti. Do ticha se lehounce snesly housličky. Pak přišlo dlouhé kááá, které se nad jejich zvukem krásně rozvinulo. Kačer překvapeně zamrkal. Jeho poslední tón zněl najednou mnohem slavnostněji.
„Ještě jednou,“ požádal Emil. Zazpívali to znovu a pak ještě potřetí. Při pomlce kačer ani nešustl peřím. Poslouchal housličky a v duchu si počítal dvě zhoupnutí rákosu. „To cvrnknutí,“ pověděl nakonec Cilíkovi, „je jako maličký stříbrný knoflík na mém nejlepším kabátě.“ „Na naší písničce,“ opravila ho Běla. Emil chvilku mlčel. „Ano,“ připustil potom. „Na naší písničce.“
Když se nebe zbarvilo do růžova, začali přicházet posluchači. Ježčí rodina se usadila do trávy, vrabci obsadili spodní větve vrby a na vodě se objevily rybí čumáčky. Světlušky rozsvítily nad pařezem drobné lucerničky. Kvakoš si uhladil kabátek. V krku ho pořád škrábalo a trochu ho zamrzelo, že dnes svou píseň nezazpívá. Potom však uviděl, jak na něj muzikanti čekají.
Běla postoupila dopředu. „Dnes nás povede Kvakoš,“ oznámila. „A jeho rákosová taktovka.“ Žabák se uklonil, postavil se na pařez a zvedl proutek. Všichni se připravili. Ještě malou chvilku počkal, až se utiší i šustění ježčích tlapek v trávě. Pak vedl rákos dolů. Cvrčci rozehráli jemný začátek a kachny do něj vstoupily tak přesně, jako když vedle sebe vykročí kamarádi.
Písnička se nesla nad hladinou. Vyprávěla o ranním slunci, o kapkách na listech a o malých vlnách, které si celý den povídají s břehem. Klapík klepal do rytmu a ani jednou se nespletl. Jenže právě před Emilovým sólem zafoukal vítr. Ohnul rákosiny, rozkýval světluščí lucerničky a přinesl veliký vrbový list přímo na konec taktovky. Konec rákosu zmizel pod zeleným praporkem.
Cilík zaváhal. Klapík pootevřel klepeta. Kvakošovi poskočilo srdce, ale pravou rukou nepřestal pravidelně hýbat. Levou dlaň držel dobře viditelnou. Emil sledoval každý pohyb. Zazpíval tři čisté tóny a potom přišlo ticho. Ne nešťastné ticho po zapomenuté písničce, ale ticho, ve kterém všichni zvědavě čekali. Cilík do něj poslal své stříbrné cvrnknutí. A Emilův poslední tón se vznesl až k vrbě.
Váhavý cvrček se zase narovnal, Klapík klapl přesně včas a ostatní kachny se přidaly k závěru. Kvakoš nechal poslední tón dlouho znít. Potom pomalu sevřel dlaň. Hudba ustala. Na jediný okamžik bylo slyšet jen vodu. A hned nato se ozval potlesk tlapek, pleskání křídel a nadšené šplouchání. Starý kapr vyskočil tak vysoko, že přední řadu pokropila slavnostní sprška.
Po koncertě Emil ukázal na Kvakošovu taktovku. Vrbičkový list na ní pořád držel. „Ten si tam nech,“ řekl. „Je to pěkná ozdoba. A tu pomlku příště taky.“ Klapík položil před pařez nejhladší oblázek ze své sbírky a cvrčci slíbili novou písničku. Kvakoš chtěl poděkovat, ale místo hlasu mu vyšlo jen slabé kvik. A tak se uklonil a přitiskl si rákos k srdci.
Později seděl pod vrbou s ulitou vody a poslouchal noční rybník. Z trávy cvrkali cvrčci, u břehu tiše šplouchala voda a daleko v rákosinách ospale zakáchal Emil. Potom se odmlčel. Kvakoš se usmál. V té malé mezeře krásně zazněla kapka, která sklouzla z listu. Žabák zavřel oči a položil taktovku vedle sebe. Dnes už nemuselo mávat vůbec nic.

