Vydra Bětka a ztracený potok
5–10 let13 minutdobrodružná, laskavá a humorná
Číst pohádku
Zapněte zvuky a tučná slova ožijí. Každý zvuk zazní během čtení jen jednou.
Vydra Bětka se na ten den těšila celý týden. Její tři mláďata měla poprvé doplavat od vrbových kořenů až k velikému placatému kameni. Tam bývala voda klidná, slunce hřálo do kožíšků a pod převislým břehem se daly pozorovat rybky. Bětka už večer nachystala na břeh tři šišky. Každé mládě si mělo jednu vybrat a při plavání ji strkat čumáčkem před sebou.
Jenže ráno bylo něco jinak. Bětka otevřela oči a zaposlouchala se. Neslyšela šplouchání pod kořeny ani bublání mezi oblázky. Ozývalo se jen kap, kap, a pak dlouho vůbec nic. Vystrčila hlavu z nory. Místo potoka před ní ležel řetízek mělkých louží, spojených úzkými proužky mokrého bláta.
Mláďata vyběhla za ní a nejmenší opatrně položilo šišku do nejbližší louže. Šiška se ani nepohnula. „Málo fouká,“ usoudilo. Druhé do ní šťouchlo tak horlivě, až ji převrátilo. Třetí se zeptalo, jestli dnes budou plavat vleže. Bětka ale hleděla proti proudu a kroutila vousky. Tohle nebylo obyčejné letní ubývání vody.
„Plavání zatím odložíme,“ rozhodla. „Teta Olina vás vezme k hluboké tůni pod olší. Já zjistím, co se stalo.“ Teta Olina bydlela hned vedle a uměla vyprávět tak legračně, že se mláďata smála i při čištění kožíšků. Dnes jim slíbila příběh o žábě, která si spletla leknín s kloboukem. Bětka se rozloučila a vyrazila.
Sotva obešla první louži, snesl se před ni konipas Čip. Ocáskem kmital nahoru a dolů jako držadlem malé pumpy. „Viděla jsi to? Voda je pryč! Večer tu byla, ráno není. Já nic neodnesl. Unesu stéblo, možná dvě, ale potok rozhodně ne!“ Bětka se usmála. „Tak mi pomůžeš najít, kudy zmizel.“
„Výborně. Já budu pátrat shora, zdola i ze stran,“ slíbil Čip. „Hlavně se dívej,“ řekla Bětka, „a občas také poslouchej.“ Konipas na okamžik zmlkl. Z rákosí zaznělo ospalé kváknutí. V lese zašustilo listí. Ale šumění vody nikde. „Poslechl jsem,“ oznámil Čip. „Potok se ani neomluvil.“
Vydali se proti proudu. Na obnaženém dně zůstaly otisky nejrůznějších nohou. Čip objevil otisk tří špičatých prstíků a hned vykřikl: „Stopa pachatele!“ Pak vedle ní poskočil a udělal úplně stejnou. „Pachatel je zřejmě můj příbuzný,“ dodal tišeji. Bětka zatím prohlížela širokou rýhu, která vedla přes bláto od břehu k břehu.
Vedle rýhy ležela větvička s čerstvě ohlodaným koncem. O kus dál našli světlé třísky a otisky velkých zadních tlapek. „Někdo tu tahal dřevo,“ řekla Bětka. Čip se rozhlédl po stromech. „A pořádně přitom nadrobil. To moje maminka neměla ráda.“ Vtom se z malé prohlubně ozvalo rozmrzelé zachrastění.
V důlku pod kamenem seděl rak Klepeta. Vody měl sotva po břicho a kolem něj se lesklo měkké bláto. Jedním klepetem si přidržoval list nad hlavou, druhým ukazoval na popraskaný okraj svého příbytku. „Konečně někdo přišel! Potřebuji vodu. A jestli nesete nějaké stížnosti na můj plot, nechte si je.“
„Plot nemáš,“ podotkl Čip. „Proto si na něj nikdo nebude stěžovat,“ odsekl rak. Bětka si klekla k důlku. „Nedaleko je hlubší louže. Pomohu ti do ní.“ Klepeta se zapřel všemi nožkami. „Ani náhodou. Tady mám hladký kámen na spaní, kořínek na škrábání zad a krásný výhled. Bydlím tu odjakživa.“
Bětka se nerozčilovala. Podívala se na slunce, které už stoupalo nad vrby. „Tvůj důlek tu zůstane. Jen si na chvíli počkáš jinde, než přivedeme vodu zpátky.“ Rak podezíravě zamával tykadly. „A můj kámen?“ Bětka ho zvedla. Byl menší než oříšek. „Ten může s tebou.“ Klepeta chvilku přemýšlel. „Tak dobře. Ale je to návštěva. Žádné stěhování.“
Bětka našla široký plát kůry, namočila ho do louže a podala rakovi. Klepeta na něj vylezl i se svým kamenem. Do hlubší vody to bylo jen několik vydřích kroků. Čip cestou hlásil každou nerovnost, každý kořen i jeden podezřelý žalud. Když raka bezpečně vysadili, Klepeta se ponořil až po oči. „Ujde to,“ zabručel. „Ale ten výhled je tu trochu mokrý.“
Za další zatáčkou se koryto potoka zúžilo. Blátem vedla nová, ještě výraznější stopa po vlečené větvi. Potom Bětka ucítila čerstvé dřevo. Čip vyletěl nad lískový keř a najednou přestal mluvit. To bylo tak neobvyklé, že Bětka přidala do kroku. Za ohybem se tyčila hráz z větví, kamenů a napěchovaného bahna.
Nad hrází se třpytil široký rybníček. Pod ní zůstávalo jen mokré kamení. Uprostřed stavby stál bobr Matouš a oběma předními tlapkami uhlazoval poslední hrudku. Když zahlédl návštěvu, pyšně se narovnal. „Pěkné ráno! Přišli jste obdivovat? Dokončeno za svítání. Ani kapka mi neutíká. Ani kapička!“
„Právě o ty kapičky jde,“ řekla Bětka. „Dole vysychají tůňky. Rak už musel opustit svůj důlek a moje mláďata nemají kde začít plaveckou výpravu.“ Matouš pohladil silnou větev v hrázi. „Ale já potřebuji rybníček. Vchod do mého domečku má být pod vodou. Bez hráze by mi tu bylo mělko.“
Čip přistál na pahýlu. „Takže dole není voda, protože nahoře je všechna voda. To je jednoduché. Sundáme pár větví, uděláme žbluňk a hotovo!“ Matouš okamžitě roztáhl tlapky před stavbou. „Nic se sundávat nebude!“ Bětka zavrtěla hlavou. „Tvůj domeček chceme nechat v bezpečí. Hráz ti bourat nebudeme. Potřebujeme jen zjistit, kudy může část vody dál.“
Bobr si nejistě promnul vousy. Nikdy předtím tak velkou hráz nestavěl. Celou noc ucpával každou skulinku, protože si myslel, že správná stavba musí všechno zadržet. Teď se podíval dolů na suché oblázky. „Opravdu nezbylo nic?“ zeptal se. „Zbylo,“ odpověděl Čip. „Bláto. Spousta bláta. Na koupání dost husté.“
Matouš slezl s Bětkou pod hráz. Uviděl drobné rybky namačkané v poslední hlubší jamce a vlhkou čáru na kameni, kam ještě včera sahala hladina. Dlouho nic neříkal. Potom se vrátil nahoru. „Dobrá. Zkusíme malý průchod u kraje. Jen malý,“ zdůraznil. „A kdyby voda ubývala moc rychle, zase ho zavřeme.“
U břehu našli místo, kde držel bahno široký kus kůry. Matouš uvolnil jednu větvičku a Bětka odhrnula trochu hlíny. Čip se posadil přímo na kůru, aby všechno viděl zblízka. „Já budu dohlížet. Správný dohlížitel musí mít přehled a také suché nohy. Zatím mám obojí.“
Jenže jakmile se v bahně otevřela škvíra, voda ji začala vymývat. Kůra se zakývala. Čip roztáhl křídla, ale překvapením zapomněl vzlétnout. Proud nadzvedl jeho bidýlko a šup! Konipas se vezl po novém potůčku jako kapitán na placaté lodi. „Pozor! Neplánovaná plavba! Já jsem objednal jenom výhled!“
Bětka sklouzla za ním, předběhla kůru a zachytila ji u mělké zatáčky. Čip jí vyskočil na hlavu. „Děkuji. Loď je pěkná, jen jí chybí brzda.“ Nahoře Matouš zatím přitiskl do otvoru plochý kámen a proud zeslábl. Pokus skončil, sotva začal. Na chvilku bylo slyšet jen kapání z Bětčiných vousků.
„Tak vidíte,“ povzdechl si bobr. „Jak voda najde díru, hned ji chce větší.“ Bětka opatrně setřásla Čipa na břeh. „Ten otvor byl v měkkém bahně. Musíme jí připravit cestu, kterou nerozebere.“ Konipas si uhladil peří. „A mimochodem navrhuji, aby na příští cestě nikdo neseděl.“
Obešli celý rybníček. Na jednom konci voda dál přitékala z lesa, na druhém ji zastavovala hráz. U levého břehu objevili pevné kameny. Mezi nimi ležela mělká prohlubeň, která vedla dolů k potoku. Bětka ji prohlédla od začátku až do konce. Matouš porovnal její výšku s hladinou u svého domečku.
„Tudy,“ ukázal konečně. „Když uděláme přepad tady nahoře, rybníček se nevypustí. Voda pod okrajem přepadu zůstane u mě. A co přiteče navíc, půjde dál.“ Čip pokýval hlavou tak důležitě, až málem ztratil rovnováhu. „Rybníček si nechá bříško plné. Jen přestane polykat úplně všechno.“
Dali se do práce. Matouš upravoval větve u kraje hráze a Bětka nosila ploché kameny, aby voda netekla po holém bahně. Pod přepadem vyskládali několik nízkých stupínků. Proud po nich mohl skákat dolů, místo aby se řítil jediným skokem. Čip hledal vhodné oblázky. Ty nejmenší přinášel v zobáku, u větších aspoň hlasitě povzbuzoval.
Tentokrát pouštěli vodu pomalu. Matouš odebral trochu hlíny, Bětka sledovala spodní kameny a Čip zůstal na větvi vysoko nad nimi. Nejdřív se přes okraj přelila tenká stužka. Potom se rozšířila, zaševelila a rozběhla po schůdcích. Jeden oblý kamínek se zakymácel. Bětka ho vyměnila za placatý a znovu čekali.
Rybníček se stále třpytil kolem bobřího domečku. Přitékající voda doplňovala tu, která odcházela přepadem. Dole se mezi oblázky objevil jasný, souvislý proud. Matouš chvíli pozoroval svůj vchod a pak si konečně spokojeně plácl ocasem. „Drží to.“ Čip se naklonil z větve. „A teče to. Obojí najednou! To je proti ránu náramné zlepšení.“
Bětka vyrazila podél potoka zpátky. Čip poletoval před ní a oznamoval vodě, kam má zahnout, přestože voda cestu dobře znala. Louže se jedna po druhé spojovaly. Tmavé bláto mizelo pod lesklou hladinou a mezi kamínky začala znovu bublat voda. Tam, kde čekal rak Klepeta, už kolem břehu tančily drobné vlnky.
„Návštěva skončila,“ prohlásil rak, jakmile je uviděl. Bětka mu pomohla přejít zpátky k jeho důlku a přinesla i hladký kamínek. Klepeta prozkoumal kořen, dno a výhled. Pak se pohodlně usadil. „Ano. Tohle je ono.“ Chvilku si mnul klepeta a nakonec dodal: „A děkuju. Za vodu. I za to, že jste mě nenechali sedět na suchu.“
Když Bětka dorazila k vrbě, mláďata už čekala s tetou Olinou. Tři šišky ležely připravené na břehu. Potok ještě nebyl tak plný jako předchozího večera, ale k placatému kameni už vedla souvislý pás mělké vody. Bětka ji nejdřív sama prohlédla. Pak kývla. „Na naši první krátkou výpravu právě dost.“
Mláďata vklouzla do potoka a strkala šišky před sebou. Čip je doprovázel po břehu. Vyprávěl jim o stopách, o rakově stěhování i o veliké stavbě za ohybem. Nejdelší byla ovšem příhoda o neohroženém kapitánovi na kůře. „A nebál ses?“ zeptalo se nejmenší mládě. „Samozřejmě,“ řekl Čip. „O loď. Byla úplně bez střechy.“
Večer se přišel Matouš podívat, jestli voda dorazila všude. Bětka ho pozvala na placatý kámen. Bobr poslouchal šumění a dlouho se usmíval. Jeho hráz zůstala pevná, domeček bezpečný a pod nimi zase žil potok. Před odchodem slíbil, že bude přepad kontrolovat, aby ho neucpalo listí. Čip se ihned nabídl jako vrchní pozorovatel, tentokrát výhradně ze břehu.
Když potom mláďata usínala v noře pod vrbou, venku to znělo šplouch, žbluňk a bublibub. Bětka přikryla nejmenšímu studenou tlapku svým ocasem. „Už nám potok neuteče?“ zamumlalo ospale. „On musí trochu utíkat,“ zašeptala. „K rakovi, k olši a ještě mnohem dál.“ Mláďátko spokojeně zavřelo oči. A potok jim celou noc vyprávěl, kudy právě běží.

