Straka a poklad, který nešel odnést
5–10 let13 minutveselá, laskavá a kouzelná
Číst pohádku
Spustit videoZapněte zvuky a tučná slova ožijí. Každý zvuk zazní během čtení jen jednou.
Straka Běla bydlela v rozsoše staré břízy a měla tam sbírku, jakou byste v žádném jiném hnízdě nenašli. Tři stříbrné knoflíky, kousek hladkého sklíčka, víčko od limonády a přezku, která se leskla i za zamračeného dne. Každý večer své poklady přerovnávala. Nejprve podle velikosti, potom podle třpytu a nakonec podle toho, který chtěla mít nejblíž u zobáku.
Jednoho odpoledne se nad loukou přehnala krátká přeháňka. Běla zastrčila hlavu pod křídlo a čekala, až přestane bubnovat na listí. Když znovu vykoukla, slunce už svítilo. A přes celou oblohu se klenula duha. Byla tak veliká a zářivá, že Běle samým překvapením vypadl knoflík ze zobáku.
„To je ale pentle!“ vydechla. „Takovou nemá ani paní mlynářka na nedělním klobouku. Tu musím mít!“ Představila si, jak duhu ovine kolem hnízda. Červená by vedla nad vchodem, modrá pod bidýlkem a žlutá by jí svítila při večerním přerovnávání sbírky. Jenže jak se taková nebeská pentle chytá?
Pod lískovým keřem bydlel pavouk Pavlík. Právě si sušil osm nohou, pěkně jednu po druhé, když před ním Běla přistála. „Půjč mi síť,“ poprosila ho. „Potřebuji ulovit něco velikého.“ Pavlík si ji změřil všema očima. „Jak velikého?“ Běla ukázala křídlem na oblohu. Pavlík si přestal sušit nohy.
„Na mouchy sítě umím,“ řekl pomalu. „Na komáry také. Ale na duhu jsem ještě žádnou nedělal.“ Přesto vytáhl náhradní síťku, kterou měl složenou pod listem. Běla slíbila, že ji vrátí, a navíc mu pomůže přivázat nové vlákno k vysoké větvičce. Pavlík tam ze svého keře nedosáhl a vítr mu v noci strhl horní závěs.
Běla vzala dva cípy sítě do zobáku a rozběhla se po louce. Zamávala křídly, vznesla se, zachytila zbývající dva cípy pařátky a zamířila přímo proti barevnému oblouku. „Už tě mám!“ zavolala. Jenomže duha byla pořád stejně daleko, zatímco síť se nafoukla jako plachta. Vítr Bělu otočil a posadil ji pozpátku do pampelišek.
Chvíli nebylo vidět nic než černý ocas, dvě bílé skvrny a obláček chmýří. Když se straka vyhrabala, měla na hlavě bílou pampeliškovou paruku. „Výborně,“ zabručela. „Chytila jsem si zimní čepici.“ Síť opatrně smotala a zastrčila pod křídlo. Duhu bude potřeba nabrat zespodu. Nejlépe do něčeho pevného, co vítr neobrátí naruby.
Na dubové větvi seděla veverka Zrzečka a louskala oříšek. Běla se jí uklonila tak hluboko, až jí z hlavy odletělo poslední chmýří. „Půjčila bys mi košík?“ zeptala se. „Ten velký, s pevným uchem.“ Zrzečka se podívala na prázdný košík pod stromem. „A na co ho potřebuješ?“
„Na duhu. Síť byla moc lehká.“ Veverka přestala kousat. Potom si přejela tlapkou přes vousky, aby zakryla úsměv. „Dobrá. Ale večer musí být zpátky. A ráno mi pomůžeš vybrat ze zásoby děravé lískové oříšky. Ty máš na takové prohlížení bystré oči.“ Běla ochotně přikývla. Pro duhový poklad klidně prohlédne celý les oříšků.
Košík se pod ní houpal, když přelétala k potoku. Zdálo se jí totiž, že právě tam duha končí. A opravdu! V tiché tůňce pod vrbou ležely všechny její barvy. Běla položila košík na břeh, naklonila hlavu a potěšeně zakrákala. „Tady jsi! Přece jen ses přišla vykoupat.“
Ponořila košík do vody a prudce jej zvedla. Z proutí vytryskly tenké čůrky, ale žádná barva uvnitř nezůstala. Na dně seděl jen zmoklý list a překvapený vodní plž. Běla ho vrátila na mělčinu. „Promiňte, vás jsem si objednat nechtěla.“ Pak to zkusila znovu, tentokrát rychleji. Voda jí vystříkla rovnou do obličeje.
Potřetí si stoupla na kluzký kámen, aby dosáhla dál. Kámen se nehnul, zato Běliny nohy ano. Žbluňk! Do tůňky spadla hlavou napřed. Vynořila se s košíkem na krku a s okřehkem na zobáku. Z vrby se ozvalo pobavené zabzučení. „To má být nový způsob koupání?“ ptal se čmelák Brumla.
„To má být chytání duhy,“ odsekla Běla, ale hned si vzpomněla na slušné vychování. „A vlastně bych potřebovala poradit. Nevíš, kde má konec?“ Brumla se vznesl nad vodu. „Z výšky bude lépe vidět. Ukážu ti cestu, pokud nebudeš chtít, abych ten koš nesl. Já už mám na sobě dost pylu.“
Za pomoc si přál jen drobnou laskavost. U vchodu do jeho domečku pod kořenem ležel mokrý lopuchový list. Čmelák ho nedokázal odtáhnout a musel pokaždé prolézat úzkou škvírou. Běla slíbila, že list ráno odstraní. Pak sundala košík z krku a navlékla si jeho ucho na křídlo a vyrazila za svým novým průvodcem.
Brumla letěl nad kopretinami. Běla poskakovala za ním, protože s mokrým peřím a těžkým košíkem se jí létalo špatně. „Tam!“ bzučel čmelák. „Za tím kopečkem!“ Běla přidala do kroku. Jenže za kopečkem duha nekončila. Zdálo se, že její barevná noha stojí až u vzdálené řady olší.
U olší bylo bláto. Běla našlapovala opatrně, ale košík jí sklouzl z křídla. Když se pro něj sehnula, zapíchla zobák do měkké hlíny. Vytáhla ho s tichým mlasknutím. Brumla raději předstíral, že si prohlíží jetel. Jen mu při tom podezřele poskakovalo bříško. „Ani slovo,“ upozornila ho Běla.
„Teď je konec u toho plotu,“ hlásil Brumla o chvíli později. Za plotem ale vypadal ještě vzdálenější. Běla se zastavila. „Ta duha přede mnou utíká!“ Čmelák přistál na kopretině a chvíli přemýšlel. „Nebo se k ní nedá dojít tak jako ke stromu. Nikdy jsem na ní neseděl. A to sedám skoro všude.“
Běla se však nechtěla vzdát. Vylezla na nízký pařez, připravila si košík a rozhodla se počkat, až duha poběží kolem. Síť rozprostřela vedle sebe jako přikrývku. „Když nepůjdu já k ní, třeba přijde ona ke mně,“ oznámila. Brumla nic nenamítal. Na blízkém jeteli zrovna našel poslední kapku sladké šťávy.
Čekali. Z Běliných ocasních per kapalo na pařez. Jedna kapka, druhá, třetí. Vítr osušoval trávu a slunce se pomalu blížilo ke kraji lesa. Duhová červená pobledla. Potom se ztratila fialová. Běla vyskočila a natáhla košík co nejvýš. „Počkej! Ještě jsem tě ani nezkusila složit!“ Ale za chvíli byla obloha docela prázdná.
Cestou domů už Běla neposkakovala. Táhla košík po trávě a přemýšlela, co vlastně přinese do hnízda. Duhu neměla. Síť byla pocuchaná, košík mokrý a ona sama vypadala jako černobílý hadřík na nádobí. Zato měla tři sliby, které bude muset splnit. Ty se jí do sbírky vůbec nehodily.
Nejprve vrátila košík Zrzečce. „Je trochu umytý,“ přiznala. Veverka nakoukla dovnitř. „Vidím. A dokonce i zevnitř.“ Pavlíkovi potom odevzdala síť. Pavouk si prohlédl uzlíky a přichycené chmýří. „Pampelišky,“ poznamenal. „Ty jsem ještě nechytal.“ Běla sklopila oči, ale oba jí poděkovali, že půjčené věci přinesla zpátky.
V noci nemohla dlouho usnout. Víčko od limonády jí tlačilo do boku a přezka pod hlavou byla najednou nějak tvrdá. Přesunula poklady do koutku a schoulila se na měkkém mechu. Představovala si červenou, žlutou a modrou, dokud se jí barvy nesmíchaly ve snu. Ve snu měla duha kolečka a pořád jí ujížděla.
Ráno ji probudil kos. Běla otevřela jedno oko. Nejraději by ho zase zavřela, ale vzpomněla si na Brumlu pod mokrým listem. Protáhla tedy křídla, vyklepala z ocasu zaschlé bláto a slétla ke kořenu. Lopuchový list byl skoro tak veliký jako ona. Chytila ho za stopku, zapřela se a couvala, dokud nebyl vchod volný.
Z domečku vykoukl Brumla. „Konečně dveře pro pořádného čmeláka!“ zabzučel a protáhl se ven bez jediného zadrhnutí. Běle podal nožku, ale její pařátek byl pro něj příliš velký, a tak jí alespoň přátelsky ťukl do zobáku. „Našla jsi duhu?“ zeptal se. „Ne,“ odpověděla. „Dnes hledám jen děravé oříšky.“
U Zrzečky už byla zásoba vysypaná na pařezu. Běla brala jeden oříšek po druhém a otáčela ho v zobáku. Zdravé dávala doprava, děravé doleva. Z jednoho vykoukl drobný červík. „Tady už někdo bydlí,“ oznámila. Zrzečka mu oříšek odnesla pod keř, aby měl při stěhování klid. Práce jim při povídání pěkně ubíhala.
Nakonec Běla zamířila k Pavlíkovi. Pavouk už čekal s dlouhým vláknem, které se mu táhlo za tělem jako tenoučká stříbrná nit. „Potřebuji ho zachytit támhle nahoře,“ ukázal. Běla vzala volný konec opatrně do zobáku, vyletěla k větvičce a přitiskla ho k místu, které Pavlík označil. Tentokrát nespadla ani do květin, ani do vody.
Pavlík vlákno napnul a přeběhl po něm. Pod novým závěsem se rozevřela jeho kruhová síť. Přes noc na ní ulpěly kapky rosy, jedna vedle druhé, menší než semínka máku. Běla ustoupila, aby mu nepřekážela. Právě v tu chvíli se mezi listy protáhl první sluneční paprsek a dotkl se mokré pavučiny.
Běla strnula. V jedné kapce se zableskla červená. V další modrá a zelená. Naklonila hlavu a najednou před ní zářily desítky maličkých duh. Pak stovky! Visely na jemných vláknech jako barevné korálky, jen žádný korálek nikdy tak krásně nezazářil. „Pavlíku,“ zašeptala, „ty máš celou oblohu na keři.“
Pavouk se obrátil. „To dělá sluníčko s kapkami,“ vysvětlil. „Po vlhké noci tu bývá pěkně.“ Běla udělala krok vpřed. Hned si představila košík vystlaný mechem. Stačilo by kapky opatrně posbírat… Potom se podívala na síť, kterou Pavlík tak pečlivě napínal, a na drobné duhy, které při každém jejím pohybu měnily barvy.
„Počkej tady,“ řekla. „Něco přinesu.“ Pavlík se trochu polekal. „Ale žádný košík!“ Běla už letěla mezi stromy. „Žádný košík!“ zavolala přes rameno. U svého hnízda vybrala široký březový list a zobákem do něj vyťukala několik drobných otvorů. Když ho nastavila slunci, světlo jimi procházelo jako malými okénky.
S listem potom přiletěla k Zrzečce. „Nesu pozvánku na duhovou slavnost pod lískou. Hned teď, než oschne pavučina!“ Stejně pozvala Brumlu i kosa, který ji ráno vzbudil. Cestou zavolala na ježka u pěšiny a na dvě sýkorky. Nikomu neslibovala, že si odnese poklad. Slibovala jen, že je tam na co koukat.
Za chvíli se všichni sešli před pavučinou. Ježek se díval zdola, sýkorky z větvičky a Brumla poletoval opodál, aby do vláken nestrčil nožku. „Já vidím zelenou!“ hlásila Zrzečka. „Já zlatou,“ řekl kos. Běla jim ukazovala, kam si stoupnout. Když naklonili hlavy stejným směrem, vypadali jako sbor, který se právě chystá zazpívat.
Nikdo pavučinu neutrhl. Nikdo kapky nesbíral. Jen Pavlík pyšně obcházel její okraj a dával pozor, aby hostům nic nepřekáželo ve výhledu. Když slunce vystoupalo výš, duhové jiskřičky začaly pomalu mizet. Běla tentokrát nenatáhla zobák ani křídlo. Dívala se až do posledního záblesku. Potom spokojeně vydechla: „Takovou sbírku jsem ještě nikdy neviděla.“
Večer si Běla zase přerovnala své knoflíky, víčko i přezku. Udělala mezi nimi místo pro březový list s drobnými otvory. Netřpytil se ani trochu, ale přesto ho položila hned vedle svého pelíšku. A když se jí Zrzečka z vedlejší větve zeptala, jestli už má konečně duhu, Běla odpověděla: „V hnízdě ne. Ale viděli jsme ji všichni.“
Podívat se na pohádku
Video s ilustracemi — pro chvíle, kdy oči ještě nechtějí spát.

