Pohádky
← codedtrip.com

Rozárka a pec na počasí

5–10 let12 minutkouzelná, veselá a laskavě napínavá
Ilustrace k pohádce Rozárka a pec na počasí
00:0012:14

Číst pohádku

Zvuky při čtení

Zapněte zvuky a tučná slova ožijí. Každý zvuk zazní během čtení jen jednou.

V městečku Podlipí stála pekárna s tak velikou pecí, že by se v ní vyspal obr i s bačkorami. Každé ráno odtud voněl chléb a každou sobotu makové záviny. Pekařská učednice Rozárka uměla zaplést housku šesti prsty, sedmým si podrbat nos a přitom ani na okamžik nepřestat povídat. Tak to alespoň tvrdil mistr Matěj, který ji učil pekařskému řemeslu.

Před podzimním jarmarkem uklízela Rozárka za pecí. Koště o něco zavadilo a z úzké mezery vyklouzla kniha v modrých deskách. Na obálce se třpytil stříbrný klas. Rozárka z ní sfoukla prach. Kupodivu nevoněl po sazích, ale po dešti na rozpálené cestě. „Mistře, našla jsem receptář!“ zavolala. Matěj právě nakládal chleby na vozík. „Tak ho opatruj. Staré recepty někdy stojí za celý pytel zlata.“

Rozárka knihu otevřela. Větrné rohlíčky, stálo na první stránce. Dál byly mlhové buchty, duhové preclíky a bouřkový koláč s křupavou kůrkou. „To budou jména podle tvaru,“ usoudila. Vždyť ani v medvědích tlapkách nejsou medvědi. Rozhodla se, že na jarmark připraví něco, co v Podlipí ještě nikdo neochutnal. Matěj odjel postavit stánek a nechal jí volnou jednu díži i menší troubu.

Nejprve zadělala kynuté těsto podle předpisu na předsádce. Mouka, mléko, droždí, máslo a tři zatočení vařečkou směrem k východu. To poslední jí připadalo zvláštní, ale zatočila. Těsto mělo odpočívat, a tak postavila mísu na chladný okenní parapet. Potom se pustila do rohlíčků. V každém nechala malou dutinku, jak kniha přikazovala, a při potírání vodou tiše hvízdala.

Mlhové buchty se plnily tvarohem našlehaným do takové lehkosti, že se málem vznesl z vařečky. Bouřkový koláč dostal náplň z povidel, skořice a pražených oříšků. Rozárka na jeho povrchu udělala klikatý zářez. Dole na stránce ještě stálo: Podávejte vysoko. Postaví ho tedy na nejvyšší polici ve stánku. Další listy byly slepené něčím sladkým, ale na ty už nebyl čas.

Když vytáhla poslední plech, ozvalo se z trouby slabounké zabručení. „To ti kručí v břiše,“ řekla Rozárka peci a přiložila polínko. Naskládala všechno pečivo na vozík a vyjela před pekárnu rovnou na náves. Na zapomenutou mísu za oknem si nevzpomněla. Jarmark už cinkal, voněl a šustil. Prodavač stuh rozvíjel barevná klubka a hrnčíř rovnal na prkna modré džbánky.

První rohlíček si koupil pan starosta. Přičichl k němu, spokojeně přikývl a ukousl špičku. Fííí! Z rohlíčku vyrazil vítr, nadzvedl mu knír a odnesl klobouk přímo do košíku s cibulí. Starosta vytřeštil oči. „Slečno Rozárko, tenhle je nějaký příliš čerstvý!“ Rohlíček mu v ruce znovu hvízdl a na protějším stánku obrátil všechny pohlednice obrázkem dolů.

Rozárka popadla zbylé rohlíčky, jenže při tom dva zmáčkla. Z jednoho fouklo doleva, z druhého doprava. Stuhy se roztočily jako barevní hadi a hrnčíři vlétl do džbánku slamák. Matěj právě přicházel s drobnými na vracení. Chvíli pozoroval starostův knír, který vlál na opačnou stranu než praporky. Pak se opatrně zeptal: „Rozárko, podle čeho jsi dnes pekla?“

Než mu stačila odpovědět, malý kluk u vedlejšího pultu rozlomil mlhovou buchtu. Z tvarohu se vyvalil bílý obláček, přetekl přes okraj stánku a rozlil se po dlažbě. Za okamžik bylo vidět jen věž kostela a vršek Matějovy čepice. „Já jsem tady!“ volal hrnčíř. „A já nevím kde!“ odpověděl starosta. Mlha voněla vanilkou a každému se po ní trochu sbíhaly sliny.

Trhovci se pustili do chytání počasí. Prodavač brambor rozevřel pytel a nabral do něj pořádnou porci mlhy. Sotva jej zavázal, začala bílá pára utíkat mezi nitkami. Švadlena zkusila chytit vítr do povlaku na peřinu. Povlak se nadmul, poskočil a vláčel ji tři kroky za sebou. „Držím ho!“ jásala. Potom kýchla, pustila růžek a vítr jí načechral všechny vlasy.

Vtom se z nejvyšší police ozvalo: brum, brum, BRUM. Bouřkový koláč se zachvěl. V klikatém zářezu přeskočila modrá jiskřička. Rozárka jej okamžitě sundala a opatrně položila na prázdný pult. „Na tenhle prosím nikdo nesahejte,“ řekla. Starosta zvedl nůž, kterým si chtěl rozdělit buchtu. Koláč výhružně zaduněl. Starosta nůž zase položil. „Já si vlastně raději dám chleba.“

Rozárka běžela pro receptář a vrátila se tak rychle, že jí zástěra pleskala o kolena. Matěj zatím přikryl rohlíčky velikou poklicí. Poklice nadskakovala jako tanečník. „Ty slepené stránky,“ vzpomněla si Rozárka. Namočila růžek čisté utěrky a přiložila jej na zaschlou sladkou skvrnu. Papír pomalu povolil. Pod ním se objevilo drobné stříbrné písmo a obrázek pekaře stojícího na mraku.

Majetek oblačné pekárny, četla Rozárka. Pečivo určeno k podávání na obloze. Bouřkový koláč nekrájeti při zemi! Pod kůrkou se skrývá déšť, hromy a tři blesky. „Tři,“ zopakoval Matěj a podíval se na jarmareční plachty. Jedna jiskřička právě vystrčila z koláče špičku a zase zalezla. Rozárka četla dál: Hotový koláč dopravte vzhůru dříve, než kůrka sama pukne.

„A jak?“ zašeptala. Na obrázku nesl koláč obrovský mrak, jenže žádný takový neměli. Matěj přinesl žebřík. Rozárka vylezla na třetí příčku a hned zase slezla. Ani nejvyšší komín nebyl obloha. Hrnčíř nabídl dlouhé bidlo, ale koláč byl těžký a bidlo pružilo. Kůrka mezitím tiše zapraskala. Z té prasklinky vykoukla jediná dešťová kapka a pleskla starostovi na botu.

Rozárka si potřebovala uvolnit ruce. Odnesla knihu do pekárny, položila ji na stůl a rozhlédla se po pevném prkénku. Přitom si všimla mísy na parapetu. „Na tebe jsem úplně zapomněla!“ Těsto bylo stále nenakynuté a studené. Postavila je na lavici u pece, aby se ohřálo, a vytáhla kulaté prkénko. Za jejími zády se ozvalo jemné cinknutí. Mísa se odlepila od lavice.

Nejdřív vystoupala jen o palec. Pak o dlaň. Rozárka zůstala stát s otevřenou pusou. Těsto kynulo a mísa stoupala s ním! Když ji odtáhla od pece, pomalu klesla. Když ji vrátila do tepla, znovu začala stoupat. Rozárka otevřela knihu na předsádce. Pod receptem, schovaný pod ohnutým růžkem, byl dovětek: Nosné těsto. Udržovati v teple. Za mísu přivázati provázek.

„Mistře!“ vykřikla tak hlasitě, že venku poskočila poklice na rohlíčkách. Matěj přiběhl a společně uvázali kolem mísy pevný provázek. Rozárka na její okraj položila prkénko. Mísa se zakymácela, ale unesla je. Přidali hrnec, potom druhý. Pořád stoupala. „Unese i koláč,“ vydechla Rozárka. Matěj se usmál. „Tak mu připravíme odlet. Jen ať si cestou nerozmyslí, kam patří.“

Sundali oba hrnce a zabalili mísu do silné utěrky nahřáté u pece. Venku se mezitím slunce vyhouplo nad střechy, jen u země stále ležela vanilková mlha. Matěj podržel provázek a Rozárka přenesla bouřkový koláč na prkénko. Uvnitř to zaburácelo, jako když někdo kutálí sud po půdě. Těsto se vyboulilo, zabralo a zvedlo celý náklad do výšky Rozárčiných očí.

Potíž byla v tom, že mísa stoupala rovnou pod plachtu pekařského stánku. „Doleva! Ještě kousek!“ volal Matěj. Vítr se však točil mezi domy a tlačil koláč ke sloupku. Rozárka sáhla pod poklici, vytáhla jeden větrný rohlíček , ulomila mu špičku a namířila otvor na mísu. Fúú! Mísa poslušně odplula od plachty. Ještě jedno opatrné fouknutí a ocitla se uprostřed návsi.

Matěj povoloval provázek. Mísa vystoupala nad hlavy, nad stánky, až nad střechu pekárny. Tam se do utěrky opřelo slunce a těsto začalo kynout ještě ochotněji. Rozárka sledovala, jak se prkénko zmenšuje. Koláč zahřměl tak silně, až na věži zacinkal malý zvonek. A odkudsi shora se ozvalo překvapené: „Kdo mi to posílá svačinu i s počasím?“

Zpoza komína připlul veliký moučný prosévač. Stál v něm pekař v zástěře bílé jako beránkové mraky. Vousy měl šedivé a zatočené do drobných spirálek. Jednou rukou zachytil mísu, druhou si přidržel čepici. „Bouřkový, se skořicí!“ zaradoval se. Pak uviděl mlhu na návsi a poklici poskakující na stánku. „Aha. Zdá se, že někdo našel můj receptář.“

„Já,“ přiznala Rozárka. „Byl za pecí.“ Oblačný pekař přikývl. „Minulý týden mi spadl do komína, když jsem se nakláněl za vůní vašeho chleba. Od té doby peču zpaměti a včera jsem udělal kroupy veliké jako knoflíky.“ Přeložil koláč na malý šedý mrak. Kůrka už byla napjatá a zlatá. „Nejdřív tohle odvezeme nad sklizená pole. Tam déšť nikomu jarmark nepokazí.“

Mávnutím dlouhé lopaty poslal mrak za městečko. V dálce se zablesklo, třikrát přátelsky zabručelo a nad strništěm se spustil stříbrný déšť. Oblačný pekař potom přistál na návsi, vystoupil a obrátil prosévač dnem vzhůru. Mlha z návsi se protáhla do bílých pruhů, vznesla se a usadila na jeho sítu. Prodavač brambor honem rozvázal svůj pytel. „Tady máte ještě kousek! Ať se vám nic neztratí!“

Zbylé větrné rohlíčky pekař zavřel do plechové krabice s těsným víkem. Jeden malý závan nechal dětem, aby si mohly roztočit papírové větrníky. Potom vrátil Rozárce mísu i prkénko. Z těsta vykouzlil šest malých houstiček a položil je do ošatky. „Tyhle už nelétají,“ ujistil Matěje. „Jenom se po nich zdají lehké sny.“ Matěj si přesto jednu raději přidržel palcem.

Rozárka donesla modrý receptář. Oblačný pekař jej pohladil po hřbetě a za odměnu jí napsal recept na obyčejné medové uzlíky. Nahoru velikými písmeny připsal: VHODNÉ NA NÁVES. Pak nastoupil do prosévače a vystoupal mezi mraky. Jarmark se znovu rozcinkal, starosta našel klobouk a Rozárka ještě stihla upéct dva plechy uzlíků. Nehřměly, nefoukaly ani nemlžily. Zato zmizely z ošatky rychleji než všechno kouzelné pečivo.

Večer seděli Rozárka s Matějem na schůdku před pekárnou a rozdělili si jednu snovou houstičku. Nad Podlipím plul malý mráček, kulatý jako mísa. Z jeho okraje visela tenká čárka, docela podobná provázku. Rozárka na něj zamávala. Mráček se maličko naklonil a zdaleka se ozvalo spokojené zabručení. Tentokrát to nebyl hrom. Oblačnému pekaři po dlouhém dni konečně zakručelo v břiše.

Zazvonil zvonec…