Pohádky
← codedtrip.com

O zvonu, který zvonil pozpátku

5–10 let12 minutkouzelná, dobrodružná a laskavě humorná
Ilustrace k pohádce O zvonu, který zvonil pozpátku
00:0014:11

Číst pohádku

Spustit video
Zvuky při čtení

Zapněte zvuky a tučná slova ožijí. Každý zvuk zazní během čtení jen jednou.

V království pod Modrými vrchy stál zámek s věží tak vysokou, že jí ranní mlha obouvala bílé ponožky. Ve věži visel starý zvon. Ohlašoval snídani, poledne i slavnosti, jenže jednoho úterý mu pukl bok. Místo slavnostního BIM BAM se z něj ozvalo pouze: „Pěk.“ Král právě zvedal lžíci kaše a prohlásil, že podle takového zvuku se rozhodně snídat nedá.

Zámecký kovář si na trhu vybíral nové kovadliny, a tak opravu svěřili jeho učednici Bětce. Byla drobná, měla silné ruce a ve vlasech věčně zapomenuté saze. Prasklinu si prohlédla ze všech stran. „Potřebuje vyčistit a vyplnit,“ řekla. Správce Matouš jí přidržoval brašnu. „Já vždycky říkám, že praskliny jsou nepříjemné. Ve zvonech, v hrncích, v kalhotách, zvláště pak v těch nedělních…“

Bětka ho už znala. Když Matouš začal mluvit, bylo těžší ho zastavit než rozjetý trakař. Nechala ho tedy vyprávět a připravila si kov na opravu. Přidala také stříbřitý úlomek, který ráno našla před kovárnou. Byl zahnutý, lehounký a příjemně hřál. Pokládala ho za kousek vzácné podkovy. V misce nad ohněm se rozpustil jako máslo a opravená puklina se krásně zatáhla.

V poledne Bětka zatáhla za provaz. Zvon se rozhoupal a zaznělo: „BAM… BIM!“ Nejprve hluboký konec, potom jasný začátek. „To bylo nějak obráceně,“ podotkl Matouš. Vtom mu klobouk vyletěl z hlavy. Bětčin cop se vztyčil a oba se museli chytit zábradlí. Pod věží opouštěla jablka košíky a padala vzhůru. Za nimi letěly peřiny, koláče a jedna velice uražená husa.

Králova koruna narazila do stropu trůnního sálu. Král ji následoval, naštěstí přímo do závěsu, který se kolem něj ovinul jako houpací síť. Na návsi se lidé drželi plotů. Kdo se neudržel, stoupal k obloze. Bětce se sevřelo břicho. Jenže vysoko nad střechami se náhle rozprostřela perleťová mlha. Zachytila lidi i věci v měkkých důlcích, jako když knoflíky zapadnou do peřiny.

„Tohle jsem způsobila já,“ vydechla Bětka. Matouš měl nohy nad hlavou, ale brašnu pořád pevně svíral. „Nu, obyčejná oprava to nebyla. Můj strýc kdysi spravoval okap a vytopil tři sklepy, ale oblohu přitom…“ „Matouši, prosím. Musíme zjistit, co byl ten stříbrný kousek.“ Správce zmlkl. Pak ukázal na opravené místo. V kovu se na okamžik objevil maličký otisk koňského kopyta.

Z dálky se ozvalo zařehtání. Nebylo hlasité, přesto se při něm zatřásla všechna oblaka. „Nebeský kůň,“ zašeptal Matouš. „V zámecké kronice je obrázek. Má podkovy, které ho nesou po nebi. Jednou prý jednu ztratil a spadl do rybníka. Rybník byl potom tři dny plný hvězd.“ Bětka pohlédla k lesu. Nad starou hláskou tam visel bílý chomáč a znovu zařehtal.

Vzali nářadí, provaz a širokou dřevěnou tabuli, na které správce vyvěšoval zámecké zprávy. K tabuli přivázali dvě držadla. Bětka ji odstrčila od ochozu a oba na ní vystoupali vzhůru. Neletěli však daleko. Měkká oblačná vrstva je zachytila nad věží. Když se převrátili, mohli na ní sedět jako na neobyčejně pružné podlaze. Pod nohama měli nebe, nad hlavami vzdálenou náves.

Matouš chvíli hleděl na svět vzhůru nohama. „Takhle špatně jsem mapu ještě nikdy nedržel,“ poznamenal. Bětka vyzkoušela tabuli jako sáňky. Po mlze lehce klouzala a vítr je pomalu nesl k lesu. Správce vytáhl z kapsy veliký kapesník, uvázal ho na násadu kladiva a udělal plachtu. Měl na ní vyšité písmeno M. „Alespoň každý pozná, čí je to loď,“ řekl spokojeně.

Cestou minuli pekaře, který seděl mezi rohlíky a chytal je do zástěry. O kus dál se dva bratři vezli v neckách. Jejich babička plula vedle nich na peřině a přísně jim připomínala, že se ani na nebi nesmí vyklánět. „Brzy vás dostaneme dolů!“ volala Bětka. Slib vyslovila pevně, ale potom sevřela držadlo oběma rukama. Ještě vůbec nevěděla jak.

U staré hlásky našli koně bílého jako mléko. Hřívu měl z jemných obláčků a v očích se mu třpytily drobné hvězdy. Třemi kopyty se opíral o cimbuří. Čtvrtou nohu držel zdviženou; na podkově chyběl kus oblouku. Z nozder mu plynula mlha a rozlévala se nad celým královstvím. Každý jeho výdech přidal k oblačné záchranné peřině další měkkou vrstvu.

„Já jsem Bětka,“ řekla učednice. „A myslím, že máš kousek podkovy v našem zvonu.“ Kůň přikývl. „Jmenuji se Obláček. Zachytil jsem se podkovou o ostrý měsíc. Úlomek spadl dolů a já dokulhal sem. Bez celé podkovy nemohu běžet po obloze.“ Potom unaveně vydechl. „Když jste zazvonili, můj kov poslechl zvon. Začal zvedat vzhůru všechno kolem sebe, nejen mě.“

Bětka mu pohladila krk. „Tak ti ten kousek vrátím.“ „Ale ne hned,“ varoval ji Obláček. „Jakmile ho vytáhneš, kouzlo povolí najednou. Všichni spadnou. Tahle mlha je zachytí při pomalém stoupání, prudký pád by ji však protrhl.“ Matouš polkl. Daleko za nimi proplula králova koruna. Uvnitř seděl vrabec a tvářil se, že si na nové bydlení už zvykl.

Chvíli mlčeli. Bětka přemýšlela o závažích, provazech a žebřících. Na celé království by jich ale neměli dost. Matouš si nervózně uhlazoval vestu. „Kdybychom tak mohli kouzlu poručit potichu. Jako když pan kuchař usne a já zavírám dveře přes utěrku, aby nezaklaply. Nebo když zvoníme při králově bolení hlavy a balíme srdce zvonu do…“ „Do látky!“ zvolala Bětka a vyskočila.

Obláček zvedl uši. Bětka se posadila zpátky, protože se sáňky nebezpečně zhouply. „Zvon kouzlo probudil hlasitým úderem. Co kdybychom ho dalšími údery pomalu uspávali?“ Kůň přemýšlel. Pak vytrhl z hřívy tři dlouhé bílé žíně. „S těmihle nitěmi by to mohlo jít. Omotejte je kolem srdce zvonu spolu s vlnou. Každé tlumené zazvonění ubere kousek síly. Jen nesmíte zvon rozhoupat příliš.“

Na zpáteční cestu nastoupil Obláček na oblačné sáňky s nimi. Tabule pod ním zapraskala, ale kůň byl překvapivě lehký. Matouš sundal kapesník z násady a nastavil ho proti větru a Bětka odstrkovala sáňky násadou od větví nejvyšších stromů. Zastavili se u babičky na peřině. Ochotně jim půjčila vlněnou přikrývku. „Tu vrátíte,“ připomněla. „A koníkovi dejte něco k jídlu. Je celý pobledlý.“

U zámecké věže přivázali provaz k ochozu. Bětka se po něm přitahovala dolů, zatímco její boty chtěly pořád vzhůru. Matouš jí podával nářadí a Obláček se zachytil kopyty o kamennou římsu. Bětka omotala železné srdce zvonu přikrývkou a třemi bílými nitěmi. Potom správce požádala, aby všechny varoval. Matouš se nadechl tak zhluboka, až mu vesta povolila o knoflík.

„Pozor, vážení cestující bez jízdenek!“ zavolal. „Budeme se vracet na zem! Zůstaňte na peřinách, v neckách a na ostatních vhodných předmětech. Kdo má poblíž dítě, drží je za ruku. Kdo má poblíž koláč, ten ho zatím nejí!“ Jeho hlas se nesl daleko. Pekař pokynul zástěrou a lidé si zprávu předávali od jednoho oblačného důlku k druhému.

Bětka jen maličko přitáhla provaz zvonu. Ozvalo se měkké: „Bom.“ Nic víc. Pak jablko, které plulo kolem okna, přestalo stoupat. Zaváhalo a zůstalo viset ve vzduchu. Obláčkovi se v očích rozjasnilo. „Ještě jednou. Stejně jemně.“ „Bom,“ zazpíval zvon podruhé. Oblačná peřina se začala snášet. Pomalu, jako když pírko hledá místo k odpočinku.

Bětka čekala. Lidé klesali kolem horních oken, pak kolem stříšek vikýřů. Jedna peřina se zachytila o korouhvičku. „Zastavit!“ zavolal Matouš. Bětka podržela zvon bez hnutí a správce dlouhou násadou peřinu vyprostil. Třetí tiché zazvonění sneslo obyvatele království až k vrcholkům jabloní. Babička obou bratrů uhladila jednomu vlasy. „Vidíš, a ani ses nestačil učesat před odchodem.“

Vtom se do věže opřel vítr. Zvon se vychýlil a jeho zabalené srdce zamířilo prudce k boku. Bětka skočila po provazu. Matouš ji chytil kolem pasu a Obláček sevřel provaz zuby. Společně zvon zadrželi těsně před úderem. Několik vteřin bylo slyšet jen jejich oddechování. „O tomhle,“ zamumlal správce, „budu jednou vyprávět opravdu dlouho.“ Bětka se navzdory strachu rozesmála.

Potom už zvonili opatrně, vždycky až na Obláčkovo kývnutí. Mlha dosedla na trávníky, dvorky a cesty. Lidé vstávali z měkkých důlků a oprašovali si šaty. Necky přistály vedle studny. Rohlíky se sesypaly pekaři do zástěry. Král, kterého sluhové mezitím vymotali ze závěsu, stanul v pantoflích před zámkem. Koruna mu dosedla na hlavu. Vrabec rozhořčeně odletěl.

„Teď,“ řekl Obláček. Bětka přiložila k opravené puklině kleštičky. V puklině problesklo světlo a stříbrný kov změkl. Vytáhla ho v jediném tenkém proužku. Království na okamžik tiše poskočilo, sotva o výšku makového zrnka, a zase se usadilo. Když proužek přiložila k neúplné podkově, sám se stočil do oblouku a oba konce srostly s podkovou.

Obláček došlápl na všechna čtyři kopyta. Pod každým se rozsvítila maličká hvězda. „To je úleva,“ vydechl. Mlha v království se rozpadla na drobné obláčky a vyplula vzhůru, kam patřila. Bětka si sedla na schod. Teprve teď cítila, jak ji bolí ruce. „Příště si zjistím, jaký kov používám k opravě,“ řekla. Matouš přikývl a tentokrát k tomu vůbec nic nepřidal.

Prasklinu ve zvonu Bětka znovu vyplnila, tentokrát kovem z řádně označené zásuvky. Obláček počkal na zkoušku. Zvon zazněl čistým BIM BAM a všechna jablka zůstala v košících. Král učednici poděkoval a objednal jí vlastní sadu nářadí. Babička dostala zpátky přikrývku, vypranou a s drobnou výšivkou podkovy. Matouš o celé příhodě sepsal zprávu na sedmnáct stran.

Večer se Obláček rozběhl z věže přímo do nebe. Jeho kopyta zvonila tak tiše, že si lidé mysleli, že cinkají lžičky o hrnky. Nad kovárnou se ještě zastavil. Bětka vyhlédla z okna a zamávala mu umazanou rukou. Kůň jí shodil malý obláček. Přistál na parapetu a do rána chladil konvici s malinovou šťávou. Tentokrát ho Bětka do zvonu rozhodně nedala.

Podívat se na pohádku

Video s ilustracemi — pro chvíle, kdy oči ještě nechtějí spát.

Otevřít video na YouTube

Zazvonil zvonec…