O kapse, do které se vešlo celé náměstí
5–10 let12 minuthravá, kouzelná a laskavá
Číst pohádku
Spustit videoZapněte zvuky a tučná slova ožijí. Každý zvuk zazní během čtení jen jednou.
V jednom městečku s kulatou kašnou a křivou radniční věží bydlela švadlenka Anička. Šila kabátky, zašívala lokty a uměla přišít knoflík tak pevně, že ho neutrhlo ani pořádné dětské dovádění. Její dílna voněla žehleným plátnem. Ve výloze seděl panáček z odstřižků, a když Anička šlapala na šicí stroj, kýval hlavou, jako by všemu rozuměl.
Jednoho rána přišel starosta Vavřinec. Prohledával si kabát, vestu i klobouk a přitom funěl. „Zase jsem ztratil klíč od radnice! Včera tužku, předevčírem kapesník. Aničko, ušij mi pořádnou kapsu. Takovou, v níž se nikdy nic neztratí.“ Švadlenka se zamyslela. V truhle po babičce měla kousek půlnočně modré látky, na kterém se třpytily droboučké stříbrné uzlíky. Na přivázaném lístku stálo: Co tato látka přijme, to bezpečně uchová.
„Mohla by pomoci,“ řekla Anička. „Ale je kouzelná. Zacházejte s ní opatrně.“ Ušila z látky kapsu a přišila ji starostovi dovnitř vesty. Sotva udělala poslední steh, kapsa tiše zacinkala. Starosta do ní vložil náhradní klíč, tužku a čistý kapesník. Vesta se ani nevyboulila. „Znamenité!“ zaradoval se. Zaplatil, uklonil se tak hluboko, jak mu bříško dovolovalo, a vyšel na náměstí.
U pekaře si koupil šest rohlíků. Neměl košík, a tak zkusil jeden strčit do kapsy. Rohlík se zmenšil jako by se vzdaloval a zmizel uvnitř. Za ním ostatní. „To se může hodit,“ zamumlal starosta. Doma přidal svícen, deštník, polštářek a veliký hrnec na povidla. Do kapsy se vešlo všechno. Dokonce i žebřík, který nejprve vypadal jako žebříček pro brouka a potom se ztratil mezi stříbrnými uzlíky.
Druhého dne stál Vavřinec u obecní pumpy. „Co kdyby večer mrzlo? V kapse bude pumpa v bezpečí.“ Dotkl se držadla a přidržel rozevřenou kapsu u železného boku. Ozvalo se žbluňk, pumpa se svinula do modré jiskřičky a byla pryč. Starosta spokojeně pokýval hlavou. Vůbec si nevšiml pradleny, která za ním zůstala stát s prázdným vědrem a otevřenými ústy.
Na tržišti právě kupci skládali stánky před očekávaným deštěm. Starosta se nabídl, že jim práci usnadní. „Uchovám celé tržiště pěkně v suchu!“ Dotkl se krajního pultu a pomyslel na všechny stánky najednou. Frrr! Pruhované střechy, koše, váhy i tabule s cenami se zatočily jako listí ve větru a vklouzly do jeho vesty. Kupci zůstali na holé dlažbě. Jeden ještě držel provázek, na jehož druhém konci před chviličkou visela cibule.
Nakonec starosta uviděl lavičku pod lípou. „Taková pěkná lavička. Ještě ji déšť promáčí.“ Jenže na lavičce podřimoval dědeček Cyril, přikrytý novinami. Než si ho Vavřinec všiml, kapsa udělala hup a spolkla lavičku i s ním. Z jejího nitra se ozvalo překvapené: „I propána! Kdo zhasl náměstí?“ Starosta zbledl. Poprvé toho dne ho napadlo, že by měl něco také vytáhnout.
Sáhl do kapsy až po loket. Nahmatal tužku, ale prsty mu po ní sklouzly. Chytil držadlo pumpy, jenže to bylo hladké jako mýdlo. Obrátil kapsu naruby, třásl vestou a prosil. Nic nevypadlo. „Aspoň dědečka!“ volal. „Já jsem v pořádku,“ odpověděl zevnitř Cyril. „Je tu sucho a svítí tu takové malé hvězdičky. Ale rád bych domů na oběd. A tvůj deštník mě šťouchá do ucha.“
Starosta utíkal za Aničkou. Za ním šla pradlena s vědrem, kupci bez stánků a děti Bětka s Matějem, které chtěly vědět, kam se poděla jejich oblíbená lavička. V dílně Anička opatrně prohlédla kapsu. Potom vytáhla z truhly lístek přivázaný ke zbytku kouzelné látky. Pod přeloženým okrajem lístku objevila druhý řádek stříbrného písma: Ven se vrátí pouze to, co majitel kapsy někomu doopravdy daruje.
„Tak já půjčuji pumpu pradleně!“ vykřikl Vavřinec. Kapsa ani necinkla. „Na celý týden! Na dva!“ Nic. „To není dar,“ řekla Anička. Starosta se zamračil, chvíli přemýšlel a potom prohlásil: „Daruji Matějovi žebřík. Ovšem zítra mi ho musí vrátit a nesmí ho nikomu dalšímu ukázat.“ Z kapsy se ozvalo tiché pšouk, jako když si někdo odfrkne. Žebřík zůstal uvnitř.
Bětka se rozesmála. „Ona vás prokoukla!“ Starosta zrudl až ke kořínkům vlasů. Anička ho však nekárala. Posadila ho na stoličku a podala mu hrnek vody ze svého džbánu. „Musíte něco pustit opravdu,“ vysvětlila. „Nejenom z kapsy. Také z hlavy. Nesmíte při tom vymýšlet, jak si to zase vezmete zpátky.“ Vavřinec sevřel vestu oběma rukama. Najednou mu připadala těžší než plný pytel brambor.
Z kapsy se ozvalo zakručení. „Omlouvám se,“ řekl dědeček Cyril. „To byl můj žaludek.“ Starosta si vzpomněl na rohlíky. „Cyrile, jeden rohlík vám daruji. Snězte ho. Nemusíte mi za něj nic dávat.“ Myslel to upřímně, protože dědečkovo kručení bylo opravdu žalostné. Kapsa zacinkala a na jejím okraji se objevil zlatý růžek. Anička vytáhla voňavý rohlík, který jí snadno vklouzl do dlaně.
„Funguje to!“ zajásal Matěj. Rohlík podrželi u otvoru kapsy. Z modré hlubiny se vysunula jeho ruka, ale jen po zápěstí; dědeček byl stále uvnitř společně s lavičkou. „Děkuji,“ ozvalo se a potom spokojené chroupání. Starosta se poprvé usmál. Vzápětí však znovu kapsu přikryl. „Ale pumpa je užitečná. A žebřík taky. A kdo ví, kdy se mi budou hodit stánky.“
Bětka s Matějem si něco pošeptali. Potom Bětka vytáhla z vlastní kapsičky dvě skleněnky. Jednu podala Matějovi. „Tuhle zelenou si nech. Máš přece zelenou nejradši.“ Matěj jí na oplátku nabídl půl jablka. „Nemusíš mi nic dávat,“ upozornila ho Bětka. „Já vím,“ řekl Matěj. „Ale chci.“ Anička se na ně zadívala a v očích jí přeskočila jiskřička. „Uspořádáme slavnost,“ oznámila. „Slavnost obdarovávání. Ještě dnes odpoledne.“
Děti běhaly od dveří ke dveřím a zvaly sousedy na náměstí. Nemuseli nosit nic drahého. Stačila maličkost, o kterou se chtěli podělit. Pekařka přinesla koláčky. Zahradník svazek posledních podzimních květin. Švec nabídl, že někomu zdarma spraví botu, a učitelka připravila veselou písničku. Anička nastříhala barevné odstřižky na praporky. Rozvěsili je mezi lípou a radnicí, takže i prázdné náměstí začalo vypadat slavnostně.
Vavřinec usedl na židli přinesenou z dílny. Díval se, jak si sousedé něco podávají, smějí se a děkují. Nikdo po něm zatím nic nechtěl. Malá Bětka k němu přišla s papírovým větrníkem. „Ten je pro vás.“ Starosta se podezíravě zeptal: „A co za něj?“ „Nic. Jen s ním musíte běhat, když nefouká.“ Vavřinec foukl do papírových lopatek. Větrník se roztočil a starostovi nečekaně zacukaly koutky.
Pak uviděl ševcovu holčičku, jak drží koláček v obou dlaních, protože nemá talířek. Vzpomněl si, že do kapsy doma schoval i modrý talíř. „Ten by se jí hodil,“ pomyslel si. A hned nahlas dodal: „Aničko, prosím, podejte jí z mé kapsy modrý talíř. Dávám jí ho.“ Cink! Talíř vyskočil do Aniččiných rukou. Holčička na něj položila koláček a zářivě se usmála. Starosta pocítil pod vestou zvláštní teplo.
„Teď lavičku,“ zašeptal Matěj. Vavřinec ucukl. Z kapsy se ozvalo Cyrilovo zakašlání. „Já bych jen podotkl, že dědečkové se nedarují. Já patřím sám sobě.“ „To máte pravdu,“ přikývl starosta vážně. Chvíli hladil lem kapsy a potom se podíval k lípě. Pod stromem zůstával světlý obdélník dlažby a nikdo tam neseděl. Najednou mu to místo připadalo nesmírně opuštěné.
„Daruji lavičku vám, sousedé,“ řekl. „Všem, kdo si potřebují odpočinout. Nebudu si ji zamykat ani schovávat.“ Kapsa se rozezněla jako tři malé zvonky. Vyklouzla z ní dřevěná tříska, ve vzduchu vyrostla v prkno a vzápětí pod lípou stála celá lavička. Na ní seděl Cyril s novinami přes kolena. V ruce držel poslední kousek rohlíku. „Výborně,“ prohlásil. „Právě dojídám.“
Děti zatleskaly, ale pradlena se ozvala: „Jenže ta lavička byla obecní už předtím. A pumpa také.“ Vavřinec sklopil oči. „To byla,“ připustil. „Měl jsem se o ně starat, ne si je přivlastnit.“ Dlouho mlčel. Pak se obrátil k lidem: „Mohu vám je darovat zpátky? Doopravdy se jich vzdát, aby sloužily vám, a ne mé kapse?“ Pradlena pozvedla prázdné vědro. „To bychom byli moc rádi.“
Starosta vstal. „Pumpu dávám celému městečku. Ať z ní každý čerpá vodu, kdy potřebuje!“ Ozvalo se veselé žbluňknutí. Z kapsy vyšplíchla jediná kapka, zastavila se ve vzduchu a kolem ní vyrostla železná pumpa. Dosedla přesně na své původní místo. Pradlena zabrala za držadlo. Voda zazvonila o dno vědra a všichni se rozesmáli. Dokonce i kapsa jako by si spokojeně zabublala.
Zbývalo tržiště. Vavřinec přejel dlaní po vestě. Mít celé tržiště v kapse, to přece byla veliká vzácnost. Mohl ho někomu ukázat. Mohl se chlubit. Jenže když se rozhlédl, uviděl pekařku s koláčky na bedně a květiny položené přímo na dlažbě. Kupci neměli kde vyložit zboží. „Nač mi je tržiště, na kterém nikoho nepotkám?“ zamumlal. Větrník v jeho druhé ruce se lehce pohnul.
„Dávám vám zpátky celé tržiště!“ zvolal. „Stánky kupcům, zboží jeho majitelům a místo mezi nimi všem, kdo si chtějí popovídat. Nic z toho už nechci pro sebe!“ Z kapsy vyletěla stuha pruhovaného plátna. Rozvinula se nad náměstím jako dlouhý drak. Za ní vyskočily pulty, váhy, koše i tabule. Všechno se snášelo pomalu a měkce, takže nikomu nepřistál ani ředkvičkový lístek na hlavě. Jen svazek cibule se poslušně přivázal kupci k provázku.
Slavnost potom trvala až do večera. Starosta daroval zahradníkovi svůj žebřík a Cyrilovi polštářek na lavičku. Zbylé rohlíky rozdal dětem. Nevyprázdnil kapsu celou; na některé věci si ještě netroufal. Anička řekla, že nemusí spěchat. Když se rozsvítily lampy, seděl Vavřinec pod lípou vedle Cyrila. Poslouchal rozhovory kolem sebe a poprvé za celý den nemyslel na to, co by se mu ještě mohlo hodit.
Nazítří požádal Aničku o druhou kapsu. „Obyčejnou,“ zdůraznil. „Na klíč a kapesník. A raději s knoflíkem.“ Náhradní klíč z kouzelné kapsy daroval radničnímu hlídači a tužku Bětce, která si přála kreslit plány fantastických domů. Modrou kapsu si ponechal. Občas do ní schoval něco, co chtěl později někomu dát, a vždycky si dobře rozmyslel, co to bude.
A lavička? Ta už nikdy nezmizela. Dědeček Cyril na ní dál podřimoval s novinami na břiše. Když kolem prošel starosta, Cyril pokaždé zamumlal: „Dneska mě nikam neuklízejte, Vavřinče.“ Starosta se usmál, posadil se vedle něj a vytáhl papírový větrník. Někdy zafoukal vítr. A když nefoukalo, musel pan starosta vstát a kousek s větrníkem popoběhnout. Děti se pokaždé rozběhly s ním.
Podívat se na pohádku
Video s ilustracemi — pro chvíle, kdy oči ještě nechtějí spát.

