Pohádky
← codedtrip.com

Liška Běla a strašidlo v dubu

5–10 let12 minutjemně napínavá, humorná a laskavá
Ilustrace k pohádce Liška Běla a strašidlo v dubu
00:0013:18

Číst pohádku

Zvuky při čtení

Zapněte zvuky a tučná slova ožijí. Každý zvuk zazní během čtení jen jednou.

Na kraji lesa rostl starý dub, tak široký, že by ho tři jezevci neobjali, ani kdyby se předtím pořádně nasnídali. Měl pokroucené větve, mechové ponožky a u kořenů podlouhlý otvor. Nikomu nikdy nepřekážel. Jenže jednoho podzimního odpoledne se z něj ozvalo: „HÚÚÚ… škyt… BRÚÚÚ!“

Veverka Týnka upustila lískový oříšek a honem ho zase sebrala. Zajíc Ušák vyskočil tak vysoko, že si málem pověsil uši na větev. Oba se rozběhli na palouk, kde liška Běla leštila tlapkou červené jablko. Nechtěla ho sníst. Chtěla se v něm prohlížet, protože kaluž byla toho dne příliš zablácená.

„V dubu straší!“ vyhrkl Ušák. „Má to hluboký hlas a určitě nejméně sedm zubů!“ Týnka ho zatahala za ucho. „Zuby jsi přece neviděl.“ „Právě! Třeba jich má ještě víc.“ Běla položila jablko do trávy a zívla tak široce, aby oba dobře viděli její vlastní zuby.

„Já se ničeho nebojím,“ prohlásila. „Ani bouřky, ani tmy, ani strašidel se sedmi zuby.“ Týnka naklonila hlavu. „Tak by ses mohla podívat, co v tom dubu je.“ Běla přestala zívat. Tohle ji nenapadlo. Jenže Ušák už úlevně přikyvoval a říkal, jak je báječné mít tak odvážnou kamarádku.

„Samozřejmě,“ odpověděla Běla a vykročila. Ocas nesla vysoko, bradu ještě výš. Týnka s Ušákem šli za ní, ale u kapradí se zastavili. Odtud bylo na dub dobře vidět. Běla se ohlédla, jestli obdivují její statečnost, a pak se postavila přímo před tmavý otvor.

Chvíli bylo ticho. Takové ticho, ve kterém je slyšet i padající lístek. Běla se nadechla k důležité řeči, ale dub ji předběhl. „HÚÚÚ… škyt… UÁÁÁ!“ Lišce se naježily chloupky mezi ušima. Honem je uhladila. „Průvan,“ zavolala přes rameno. „Obyčejný průvan s trochu pokaženým hlasem.“

Rozhodla se, že průvan nejlépe vyžene dupáním. Zvedla pravou tlapku a dupla. Pak levou. Nakonec zadupala všemi čtyřmi, až kolem ní poskakovaly žaludy. Z dubu se okamžitě ozvalo: „ŠKYT! HUHÚ! ŠKYT! BRRUM!“ Běla uskočila a přistála zadkem v mokrém mechu.

„To byl zkušební skok,“ vysvětlila kamarádům. „Kontrolovala jsem, jestli tu není bláto.“ „A je?“ zeptal se Ušák. „Dost,“ zamumlala Běla. Otřela si kožich o trs trávy a vymyslela druhý plán. Když strašidlo nepoleká dupání, určitě ho poleká pořádný liščí hlas. Ten přece uměla znamenitě používat.

Přiblížila čenich k otvoru a zavolala: „Okamžitě vylez! Tady velí liška Běla!“ Dutina její slova spolykala, převrátila a vyplivla zpátky: „ĚLA… ěla… la…“ Potom hluboko uvnitř něco zašustilo a odpovědělo tenkým, roztřeseným hláskem, který kmen proměnil v táhlé: „ÍÍÍ… HÚÚÚ!“

Běla couvla. Nelíbilo se jí, že strašidlo zná konec jejího jména. „Je trochu drzé,“ oznámila. Týnka chtěla něco říct, ale Běla už hledala další nápad. Vedle kořene ležela suchá větev. Vzala ji a třikrát zaťukala na kůru, jako když někdo klepe na zavřené dveře.

Ťuk. Ťuk. Ťuk. Uvnitř to zarachotilo, zaškrábalo a ozvalo se: „KRRR… škyt… HÓÓÓ!“ Běla větev pustila. Ta spadla na dutý kořen a udělala ještě jedno hlasité DUNK. Z dubu přišlo polekané zavýsknutí. Tentokrát liška odběhla až za kapradí a přitiskla se k Týnce.

„Už je vyhnané?“ zeptal se Ušák a rozhlížel se, kudy případně utíkat. Běla otevřela tlamu. Mohla říct, že jen mění plán. Mohla tvrdit, že strašidlo schválně nechává odpočinout. Jenže jí tlouklo srdce a ocas se jí třásl tak, že hladil Ušáka po nose.

„Není,“ řekla nakonec. „A já se bojím.“ Chvíli čekala, jestli se kamarádi začnou smát. Týnka však jen na chvíli odložila oříšek, který celou dobu svírala. Ušák přestal popotahovat nosem. „Já taky,“ přiznal. „Už od toho prvního hú. Možná dokonce kousek před ním.“

Běla si sedla. „Chlubila jsem se. Myslela jsem, že když budu vypadat odvážně, tak se nebudu bát. Jenže ono je to čím dál horší.“ Týnka ji pohladila po rameni. „Tak to zkusíme jinak.“ „Pomůžete mi?“ zeptala se liška. Oba přikývli, i když Ušákovi přitom trochu poskakovaly uši.

Tentokrát k dubu nepochodovali. Šli pomalu a našlapovali do měkkého listí. Před otvorem se zastavili a poslouchali. Neozvalo se žádné strašlivé burácení. Jen slabounké šustění, potom tiché „škyt“ a nakonec cosi, co znělo jako vzlyknutí. Běla sklonila hlavu až ke kořeni.

„Haló,“ řekla jemně. „Je tam někdo?“ Dlouho nepřicházela odpověď. Pak z temnoty zaznělo: „A už ta veliká věc nebude dupat?“ Běla se podívala na své tlapky. Najednou jí připadaly opravdu veliké. „Nebude,“ slíbila. „Ta veliká věc jsem byla já. Promiň. Nevěděla jsem, že tě děsím.“

„Já jsem Pírko,“ ozvalo se. „A nemůžu ven. Škyt!“ Dutina udělala z malého škytnutí hluboké „HUK“, až Ušák škubl vousky. Týnka vyšplhala na vyboulený kořen a nakoukla otvorem. Ve světle, které dopadalo dovnitř, zahlédla dvě kulaté oči a načechranou šedou hlavičku.

„Sovátko!“ vydechla. „Je tam malé sovátko!“ Pírko sedělo hluboko pod otvorem na vrstvě starého listí. Ještě neumělo pořádně létat. Z hnízda výš v koruně se vydalo po větvi za kutálejícím se žaludem, sklouzlo do horní dutiny a po trouchnivém dřevě sjelo až dolů.

„Listí mě chytilo,“ vysvětlovalo sovátko. „Ale nahoru mi to klouže. A potom přišlo to dupací zvíře.“ Schovalo zobáček do peří. „Leklo jsem se a začalo jsem škytat. Čím víc to venku bouchalo, tím víc jsem škytalo.“ Běla si zakryla čenich tlapkou. Takže strašidlo vlastně vyráběla ona sama.

„Já zase myslela, že mě chceš sníst,“ přiznala. Pírko se podívalo na její čenich ve světlém otvoru. „Tak veliký oběd bych ani neuneslo.“ Ušák se zasmál. Pírko také, jenže smích mu přerušilo další škytnutí. Kmen zahoukal jako veliká lesní trouba a všichni znovu zpozorněli.

Týnka slezla dolů. „Otvor je úzký, ale Pírko jím projde, když nechá křídla složená. Jen se k němu musí dostat.“ Běla nabídla, že dovnitř strčí ocas a sovátko se ho chytí. Pak si ale představila, jak by je tahala vzhůru a jak by se mohlo pustit.

„Ne,“ zarazila se sama. „Potřebuje něco pod nožky.“ Ušák navrhl hromadu žaludů. Týnka zavrtěla hlavou. „Ty by se kutálely. A než bychom jich nanosili dost, bylo by Pírko dospělou sovou.“ Rozhlédli se po zemi. Běla spatřila u padlé břízy dlouhý kus pevné, prohnuté kůry.

Společně ho přinesli k dubu. Na vnitřní straně byl drsný a byly na něm drobné hrbolky. „Lávka,“ řekla Týnka. „Jeden konec položíme na dno, druhý opřeme tady do otvoru. Pírko po ní vyšplhá jako do kopečka.“ Ušák si kůru prohlédl. „Ale pomalu. Žádné závody.“

Než ji začali zasouvat dovnitř, Běla zavolala: „Pírko, teď uslyšíš šustění. To není strašidlo. Dáváme ti dovnitř lávku.“ „Dobře,“ odpovědělo sovátko. Týnka proklouzla otvorem první. Dokázala se drápky zachytit dřeva mnohem lépe než sovátko, a tak bezpečně sešplhala dolů, aby kůru správně usadila.

Sotva se konec lávky dotkl dna, lehce to křuplo. Pírko se načepýřilo a roztáhlo křidélka. „To byl jen suchý lístek,“ řekla Týnka hned. „Jsem tady s tebou.“ Sovátko křídla zase složilo. Běla pochopila, že tentokrát nebude stačit dobrý nápad. Musí si také říkat, co právě dělají.

Dole Týnka zapřela kůru do důlku mezi kořeny. Nahoře ji Běla přidržovala oběma tlapkami a Ušák podložil okraj plochým kamínkem, aby se nehoupal. Veverka potom celou lávku vyběhla a zase seběhla. Nic se nepohnulo. Jen pár drobků starého dřeva tiše dopadlo do listí.

„Teď půjdu za tebou,“ vysvětlila Týnka sovátku. „Nebudu tě tlačit. Když budeš chtít zastavit, zastavíme.“ Pírko položilo jednu nožku na kůru, potom druhou. Udělalo tři krůčky. Při čtvrtém škytlo tak hlasitě, až se samo polekalo. Sjelo o kousek zpátky a přikrčilo se.

Běla ucítila, jak se kůra pod jejími tlapkami zachvěla. Moc chtěla vykřiknout: Pozor! Místo toho se pomalu nadechla. „Lávku držíme,“ řekla. „Nikam nemusíš pospíchat.“ Ušák si lehl vedle otvoru a přidal: „Můžeme tu být klidně až do večeře. Jen doufám, že večeře přijde za námi.“

Pírko maličko povolilo sevřené drápky. „Mluvte ještě,“ poprosilo. Běla mu tedy vyprávěla o červeném jablku, ve kterém si chtěla prohlížet nos. Ušák přidal příhodu o mrkvi, která vypadala jako jeho strýček. A mezi jejich tichými hlasy sovátko znovu stoupalo. Krůček, nadechnutí, krůček. Škytání se ozývalo stále řidčeji.

Konečně byla šedá hlavička u otvoru. Pírko však uvidělo venku liščí zuby a hned roztáhlo křídla. Ta se opřela o okraje dutiny. „Neprojdu!“ píplo. Běla zavřela tlamu a odvrátila čenich stranou. „Už necouváš před strašidlem,“ zašeptala. „Jenom lezeš ven. Tlapky mám pořád na lávce.“

Týnka za sovátkem trpělivě počkala. „Přitiskni si křidélka k bokům, jako když se chystáš spát.“ Pírko to zkusilo. Nejprve prostrčilo hlavu, pak jedno ramínko a potom druhé. Ušák před otvor nahrnul měkké suché listí. Ještě malý krok a sovátko stálo celé venku, přímo mezi dubovými kořeny.

Nad hlavami jim zašuměla křídla. Na nízké větvi přistála soví maminka. Pírko hledala v okolních korunách a teď konečně zaslechla jeho hlásek. „Tady jsi!“ vydechla. Slétla k němu a přikryla je křídlem. Sovátko se do měkkého peří zavrtalo tak hluboko, že mu koukal jen zobáček.

Když maminka vyslechla, co se stalo, poděkovala všem třem pomocníkům. Pírko vykouklo a obrátilo se k Běle. „Ty ses opravdu bála mě?“ Liška přikývla. „Hlavně když jsi udělalo to veliké brum.“ „To nebylo brum,“ řeklo Pírko důležitě. „To bylo malé škyt. Jen tenhle dub strašně přehání.“

Ušák se opatrně naklonil k otvoru a zašeptal: „Mrkev.“ Dutina odpověděla: „Rkev… kev… ev…“ Všichni se rozesmáli, dokonce i soví maminka. Potom s Týnčinou pomocí odvedla Pírko po širokém kořenu na nízkou větev, kde si mohlo odpočinout schované těsně vedle ní.

Cestou zpátky na palouk šla Běla mezi kamarády. Ocas už nenesla jako prapor a vůbec jí to nevadilo. „Takže ty se přece jen něčeho bojíš,“ poznamenal Ušák. „Bojím,“ odpověděla. „Ale příště vám to řeknu rovnou.“ Týnka spokojeně louskla oříšek. „Výborně. Ušetříme spoustu dupání.“

Na palouku našli Bělino červené jablko. Rozdělili si je a poslouchali, jak večerní les šumí. Od starého dubu se ještě jednou ozvalo docela maličké „škyt“. Běla zvedla uši, pak se usmála. „Na zdraví, Pírko,“ zavolala tiše. A dub tentokrát neodpověděl vůbec nic.

Zazvonil zvonec…