O kohoutovi, který nechtěl pustit slunce
3–7 let3 minutyveselá a laskavá
Číst pohádku
Spustit videoZapněte zvuky a tučná slova ožijí. Každý zvuk zazní během čtení jen jednou.
Na jednom selském dvorku žil kohout Hřebínek. Měl červený hřeben, lesklý ocas a hlas, který dolehl až za stodolu. Každé ráno vyskočil na plot, natáhl krk a zakokrhal: „Kykyryký!“ A pokaždé se za kopcem objevilo slunce.
„Vidíte?“ chlubil se zvířatům. „To já ho budím! Kdyby nebylo mě, měli byste tady pořád noc.“ Prasátko obdivně zamručelo, ovečka zamrkala a slepičky si něco tiše povídaly. Nikoho předtím nenapadlo přemýšlet, kdo vlastně slunce ráno volá.
Jednou Hřebínek načechral peří a oznámil: „Od zítřka se mi budete každé ráno klanět. Pěkně až k zemi! Za tak důležitou práci si přece zasloužím velikou úctu.“ Hned jim také ukázal, jak hlubokou poklonu by si představoval.
„Já se klanět nebudu,“ řekla kachna Bětka od napajedla. „Ráda tě pozdravím. Ale slunce přece nesedí v kurníku a nečeká, až mu otevřeš.“ Potom ponořila zobák do vody a spokojeně si opláchla celou hlavu.
Hřebínek zrudl skoro jako jeho hřeben. „Tak dobrá! Zítra ani nepípnu. Až zůstane dvorek potmě, ještě mě budete prosit!“ Seskočil z plotu, schoval se do kurníku a celý večer se tvářil jako bouřkový mrak.
Druhého dne vstal ještě za tmy. Sedl si za dveře, pevně sevřel zobák a poslouchal. Všude bylo ticho. „Tak co, sluníčko?“ pomyslel si. „Beze mě to nejde, viď?“ Pro jistotu si přes zobák přitiskl také křídlo.
Jenže pod dveřmi se objevil tenký proužek světla. Nejdřív šedý, potom růžový a nakonec zlatý. Hřebínek vykoukl škvírou. Nad kopcem pomalu vykukovalo slunce a jeho paprsky už lechtaly střechu stodoly.
Na dvorku se probudilo prasátko. Ovečka začala chroupat seno a Bětka se vydala k napajedlu. Nikdo kohouta neprosil. Nikdo se neklaněl. Slunce stoupalo výš, jako by se vůbec nic zvláštního nestalo.
Hřebínek svěsil ocas. Zalezl za prázdný košík a tiše si povzdechl: „Tak já vlastně nejsem k ničemu.“ Najednou se vedle košíku objevila slepička Pepička. Na hlavě měla stéblo slámy a ještě ospale zívala.
„Tady jsi!“ řekla. „Dneska jsem málem zaspala snídani. Proč jsi nekokrhal?“ Hřebínek sklopil oči. „Protože slunce můj hlas nepotřebuje.“ Pepička do něj jemně šťouchla křídlem. „Slunce možná ne. Ale mně tvoje kokrhání pomáhá vstát včas. A také ho ráda poslouchám.“
Hřebínek zvedl hlavu. Potom vyšel z kurníku a vyskočil na nízký plůtek a vesele zakokrhal. „Dobré ráno, všichni! Snídaně čeká!“ Bětka mu zamávala křídlem. A od toho dne kohout budil dvorek bez poroučení a bez poklon. Zjistil totiž, že i malá pomoc může někomu udělat velikou radost.
Podívat se na pohádku
Video s ilustracemi — pro chvíle, kdy oči ještě nechtějí spát.

