Pohádky
← codedtrip.com

Ježek a kýchající dýně

3–7 let3 minutylaskavá, hravá a útulná
Ilustrace k pohádce Ježek a kýchající dýně
00:0003:28

Číst pohádku

Zvuky při čtení

Zapněte zvuky a tučná slova ožijí. Každý zvuk zazní během čtení jen jednou.

Na zahradu padal drobný podzimní déšť. Kapky bubnovaly na listy a ježek Vojta pospíchal pod keř. Právě míjel záhonek, když se před ním veliká oranžová dýně překulila do strany. A potom udělala: „Hepčí!“

Vojta se zastavil tak prudce, až mu na bodlinkách poskočil mokrý lístek. „Na zdraví,“ řekl zdvořile. Dýně se znovu zavrtěla. „Děkuju,“ ozval se z ní tenounký hlásek. Vojta vykulil oči. Tohle ještě nikdy neslyšel.

Obešel dýni a objevil vykousaný otvor. Z otvoru vykoukl růžový čumáček a za ním dva vousky. „Já jsem Bětka,“ pípla myška. „Schovala jsem se před deštěm. Jenže teď nemůžu ven!“

Bětka vysunula přední tlapku. Dýně se pod její vahou naklonila, překulila se a otvor zmizel u země. Zevnitř se ozvalo šustění. „Vidíš?“ zamumlala myška. „Pokaždé mi utečou dveře. A ještě mě tu všechno šimrá v nose.“

„Tak já ji podržím,“ rozhodl Vojta. Počkal, až se otvor zase objeví nahoře, a opřel se do slupky čumáčkem. Bětka začala lézt. Dýně se zhoupnula a Vojtovy tlapky uklouzly v blátě.

Žbluňk! Ježek si sedl přímo do loužičky. „Tudy to asi nepůjde,“ řekl a otřepal ouška. Bětka vykoukla otvorem. „Neuhodil ses?“ „Ne. Jen mám trochu mokré kalhoty. Totiž… kdybych nějaké měl.“ Myška se tiše zasmála.

Pod jabloní našel Vojta klacík. Zasunul ho pod dýni a zkusil ji podepřít. Chvilku držela. Pak se ale klacík zabořil do měkké hlíny. Dýně se pohnula. „Hepčí!“ ozvalo se znovu.

Vojta se zamyslel. Vedle záhonku vedla cestička vysypaná kamínky. Jeden vzal do tlapek a přinesl ho k dýni. Potom přikulil druhý a třetí. Z obou stran je vsunul pod její kulaté bříško.

„Teď zkus pomaloučku,“ zavolal. Bětka vystrčila čumáček, hlavu a přední tlapky. Dýně stála. Myška vytáhla bříško, zadní nožky a nakonec dlouhý ocásek. Dýně se ani nehnula. „Jsem venku!“ vypískla myška.

Vojta jí podal veliký list, aby si otřela vousky. „Děkuju,“ řekla Bětka. „Dýňový domeček vypadal tak hezky. Ale postel mi pořád jezdila po stropě!“ Oba se rozesmáli a déšť jim k tomu bubnoval na list.

Hned za keřem stála stará zahradní bedýnka. Pod ní bylo sucho a vonělo tam seno. Vojta nadzvedl převislou trávu a Bětka nahlédla pod bedýnku. Vlezla pod ni a opatrně zadupala. Jednou, dvakrát. Podlaha se nehýbala.

Uvelebili se vedle sebe v seně a poslouchali déšť. Venku zůstala oranžová dýně pěkně mezi kamínky. Už se nekutálela ani nekýchala. Zato zpod bedýnky se za chvilku ozvalo spokojené myší chroupání.

Zazvonil zvonec…