Eliščin šišatý hrneček
3–7 let3 minutyněžná a povzbudivá
Číst pohádku
Spustit videoZapněte zvuky a tučná slova ožijí. Každý zvuk zazní během čtení jen jednou.
Ve školce voněla svačina, ale Eliška ještě seděla u stolečku. Před sebou měla kousek měkké hlíny. Dnes z něj vyráběla hrneček pro maminku. Takový, ze kterého by maminka mohla pít svůj ranní čaj.
Eliška vymačkala důlek, vytáhla stěny a přidala malé ouško. Potom chtěla hrneček trochu uhladit. Jenže zatlačila víc, než zamýšlela. Jedna strana se promáčkla a druhá vyklonila ven. Když zvedla hrneček proti oknu, uviděla ve dně dírku. Malou, ale docela opravdovou.
„Jé,“ vydechla. Prstem zkusila dírku zamáčknout, jenže dno bylo tak tenké, že se otvor ještě zvětšil. Hrneček položila za krabici s pastelkami. Nejraději by ho schovala úplně. Mamince přece nemůže dát hrneček, ze kterého uteče všechen čaj.
Paní učitelka si k ní přisedla. „Trápí tě ten hrneček?“ Eliška přikývla a ukázala jí dno. „Můžeme ho opravit, nebo vymyslet něco jiného,“ řekla paní učitelka. „Zatím ho přikryjeme vlhkým hadříkem, aby nám hlína neuschla.“ Eliška si otřela ruce, ale ramena měla pořád svěšená.
Druhý den děti sázely semínka. Na stole byla hlína, konvička a malé květináče. Eliška jeden obrátila vzhůru nohama. „Ten je taky děravý!“ zavolala překvapeně. Podívala se do druhého. I ten měl dole otvor.
„Květináče mají dírku schválně,“ vysvětlila paní učitelka. „Když nalijeme moc vody, přebytečná odteče do mističky. Kořínky pak nezůstanou stát ve vodě.“ Eliška se zadívala na konvičku. Potom na květináč. A nakonec na svůj výrobek pod vlhkým hadříkem.
„Tak můj hrneček nemusí být na čaj,“ řekla pomalu. „Mohla by v něm růst kytička!“ Opatrně ho přinesla na stůl. S paní učitelkou zpevnily tenké dno, ale dírku uprostřed nechaly volnou. Šišatý bok i malé ouško zůstaly také.
Hrneček potom několik dní schnul a paní učitelka ho nechala vypálit v keramické peci. Když se vrátil do školky, byl pevný a tvrdý. Eliška na něj vhodnými barvami namalovala žluté sluníčko, tři modré puntíky a jednu červenou berušku.
Na dno nasypala trochu zeminy, přidala semínko fazole a lehce je přikryla. Pod květináček postavila mističku. Zalévala opatrně, po troškách. „Tohle je pro maminku,“ pošeptala semínku. „Ale růst můžeš i pro mě.“
Maminka si dárek doma prohlížela ze všech stran. „Ten má krásné ouško! A co v něm bydlí?“ „Zatím tajemství,“ usmála se Eliška. Postavily květináček na světlý parapet a domluvily se, že budou společně hlídat, aby zemina nevyschla.
Za několik dní vykoukl zelený klíček. Eliška přiběhla pro maminku a obě se nad ním sklonily. Šišatý květináček stál na okně, sluníčko měl namalované na bříšku a další mu svítilo přímo do ouška.
Podívat se na pohádku
Video s ilustracemi — pro chvíle, kdy oči ještě nechtějí spát.

