Straka a šiška se třemi majiteli
5–10 let13 minutveselá, napínavá a laskavá
Číst pohádku
Spustit videoZapněte zvuky a tučná slova ožijí. Každý zvuk zazní během čtení jen jednou.
Na kraji borového lesa stál pařez široký jako slavnostní stůl. Jednoho rána na něm přistála straka Bělinka, třikrát poskočila a zastrčila do praskliny praporek z březové kůry. Na praporku stálo: LESNÍ SMĚNÁRNA. Pod nápis menším písmem připsala: Co nepotřebuješ ty, může potřebovat někdo jiný. S nápisem jí pomohl kos, protože Bělinka měla písmo jako rozházené žížaly.
Bělinka odjakživa sbírala pěkné věci. V dutině schovávala modrý korálek, kulaté zrcátko a měděný zvoneček s hlasem tenkým jako komáří písnička. Tyhle tři poklady by nevyměnila ani za horu lískových oříšků. Zato na pařez vyskládala hladké kamínky, barevná pírka, prázdné ulity a doprostřed položila velikánskou šišku, největší, jakou kdy pod starou borovicí našla.
První přišla veverka Rezka. Šišku obešla, očichala a opatrně do ní klepla drápkem. „Tu bych potřebovala. Dám ti za ni svůj proutěný košík.“ Bělinka nadšeně kývla. Košík měl pevné ucho a vešlo se do něj půl jejího krámku. „Platí! Šiška je tvoje.“ Rezka nechala košík na pařezu a odběhla domů pro vozíček.
Sotva zmizel její ocas za smrkem, vykoukla z trávy myška Pískalka. „To je krásná šiška! Vyměníš ji za pytlík sušených jahod?“ Bělinka měla jahody tuze ráda. Zavoněly jí pod zobákem a v tu chvíli jí z hlavy vypadla veverka i košík. „Vyměním!“ vyhrkla. „Přijď si pro ni v poledne.“ Pískalka položila pytlík vedle praporku.
Potřetí šišku obdivoval divočák Borko. Táhl prázdné sáňky na dřevěných kolečkách, na kterých převážel lesním sousedům těžké věci. „Za takovou krásu ti odvezu zásoby z dutiny až sem,“ nabídl. Bělinka se podívala na svůj vzdálený strom. Tolik létání by si ušetřila! „Domluveno,“ řekla. Borko si hned upravil řemen přes hřbet a pustil se do práce.
Když před pařezem vyložil poslední bedýnku, Bělinka už seděla v košíku a ujídala jahody. Byla se sebou nesmírně spokojená. Za jediné dopoledne měla košík, dobrotu i přestěhovaný krámek. Teprve když zaslechla veverčí vozíček a uviděla Pískalku s provázkem na tažení, sousto jí zůstalo viset na špičce zobáku.
„Jdu pro svou šišku,“ zavolala Rezka. „Já také,“ pípla Pískalka. Borko zvedl hlavu od řemenů. „Počkejte. Ta šiška přece patří mně.“ Všichni tři se podívali na pařez. Šiška ležela uprostřed, veliká a docela obyčejně jediná. Bělinka si přála, aby pod ní byly schované ještě dvě. Nebyly tam ani maličké.
„To bude drobné nedorozumění,“ zacvrlikala. „Mám tu zvláštní způsob obchodování. Nejdřív se čeká, potom se počítá a nakonec se vydává.“ „Co se počítá?“ zeptala se Rezka. „Všelicos,“ odpověděla Bělinka rychle. „Šupinky. Provázky. Takové důležité obchodnické věci.“ Natáhla přes šišku lopuchový list, jako by tím mohla zakrýt i všechny tři své sliby.
Potom zavolala na ježka Bodlinku, který šel kolem s hráběmi. „Nepřinesl bys další dvě velikánské šišky? Dostaneš pytlík sušených jahod.“ Bodlinka měl sladké rád a souhlasil. Bělinka se podívala do pytlíku. Na dně zbývaly tři jahodové plátky a drobečky. Zatáhla šňůrku. Než se ježek vrátí, nějak to přece zařídí.
Zatím se u směnárny zastavila sojka Modřenka. Šiška se pod lopuchovým listem zakymácela a málem sjela z pařezu. „Připevním ti kolem pultu dřevěný okraj,“ nabídla sojka. „Za modrý korálek, co nosíš někdy na krku.“ Bělinka zaváhala, ale potřebovala, aby krámek vypadal řádně a zákazníci přestali bručet. „Dobře. Jen pospěš,“ řekla.
Modřenka pracovala, Bodlinka hledal a zákazníci čekali. Bělinka zatím pošeptala kosu Hvízdalovi, zda nemá sušené jahody. „Mám,“ přikývl kos. „Co za ně?“ „Krásný modrý korálek,“ odpověděla straka automaticky. Pak se zarazila. Z druhé strany pařezu se ozvalo sojčí: „Ten korálek už jsi přece slíbila mně!“
Bělinka cítila, jak jí pod peřím hoří celé tělo. „Pro kosa jsem měla na mysli jiný, podobný…“ začala. Jenže jiný neměla. Hvízdal naklonil hlavu a nic neřekl. To ticho bylo horší než brumlání divočáka. Straka popotáhla praporek, srovnala ulity a předstírala, že hledá cosi pod bednou. Nejraději by do té bedny sama vlezla.
Bodlinka se vrátil se šesti šiškami. Jedna byla křivá, dvě okousané a všechny dohromady vypadaly vedle té velikánské jako kuřátka vedle slepice. „Větší jsem nenašel,“ funěl. „Prolezl jsem celé borůvčí.“ Bělinka mu podala zavázaný pytlík. Ježek jej otevřel, nahlédl dovnitř a potom zvedl oči. „Říkala jsi pytlík jahod. Ne pytlík vůně po jahodách.“
Teď už mluvili všichni najednou. Rezka chtěla šišku naložit, Pískalka utahovala provázek a Borko říkal, že celé ráno tahal bedny zbytečně. Modřenka přestala přibíjet poslední větvičku. Bělinka mávala křídly, až jí spadl praporek. Velikánská šiška se převalila, zachytila o nedokončený okraj a zůstala viset nad zemí.
Borko ji zachytil rypákem. Pískalka uskočila. Na okamžik bylo slyšet jen šustění listí. Bělinka se podívala na myšku, na unaveného ježka a na košík, ve kterém sama pohodlně seděla. Pak z něj pomalu vylezla. „Zastavuju trh,“ řekla. Tentokrát nezpívala ani necvrkala. Hlas měla malý, ale všichni ho slyšeli.
„Šišku jsem slíbila Rezce za košík. Potom Pískalce za jahody. A pak Borkovi za odvoz. Věděla jsem, že mám jen jednu. Chtěla jsem všechny ty věci a nechtěla jsem říct, co jsem pokazila.“ Chvíli polykala. „Bodlinkovi jsem slíbila jahody, které jsem snědla. A korálek jsem málem slíbila dvakrát taky. Mrzí mě to.“
„To je hezké, že tě to mrzí,“ zabručel Borko, „ale moje záda z toho přestanou bolet těžko.“ Bělinka sklopila hlavu. „Já vím.“ Rezka si přitáhla košík blíž k sobě. Pískalka si sedla na kamínek. Nikdo strace nenadával, ale nikdo se ani neusmíval. Nad pařezem zakroužil žlutý motýl a zase raději odletěl.
Bělinka se zhluboka nadechla. „Můžu se aspoň zeptat, nač jste tu šišku chtěli?“ Rezka ukázala na pevné šupiny. „Kvůli semínkům. Chystám zásoby a tahle je plná.“ Pískalka pohladila šišku tlapkou. „Mně zatéká nad dveře. Chtěla jsem ji položit přes přístřešek, aby po ní stékala voda.“ Borko si odkašlal. „Můj malý Ryjík má zítra narozeniny.“
Divočák pokračoval tišeji: „Staví si za bukem maličký les. Z klacíků dělá stromy, z kamínků skály. Tahle šiška by byla jeho největší strom.“ Bělinka se na ni poprvé nepodívala jako na věc, za kterou něco dostane. Viděla večeře schované na zimu, suché myší dveře a malého divočáka, který čeká na dárek.
„Kdybychom šišku nechali otevřít v teple,“ řekla opatrně, „mohla by Rezka dostat semínka a Borko potom celou prázdnou šišku. Jenže to samo nestačí. Pískalka by neměla střechu a vy všichni jste kvůli mně ztratili čas.“ Otočila se k myšce. „Měla bys raději střechu z pevné kůry, kdybych ji opatřila a připevnila?“
Pískalka chvíli přemýšlela. „Kdyby opravdu netekla. A kdyby byla hotová dnes. Večer má pršet.“ Rezka souhlasila se semínky, pokud jí Bělinka pomůže zabalit a odnést zásoby. Borko chtěl šišku do rána. „A za dnešní tahání si vyberu něco jiného,“ dodal. „Nebudu dělat, že se nic nestalo.“ Bělinka přikývla. To bylo spravedlivé.
Nejdřív zaletěla do dutiny pro své tři nejmilejší poklady. Modřence předala modrý korálek za práci na pultu. Když se korálek zaleskl v cizím peří, Bělinku píchlo u srdce. Tentokrát nezůstalo jen u slibu. Modřenka pak beze slova dokončila okraj, aby z pařezu už nic nepadalo.
Kulaté zrcátko odnesla Bělinka staré sově, která měla pod kořeny zásobu suché, silné kůry. Sova si zrcátko prohlédla. „Konečně si uvidím za uši,“ spokojeně houkla a nechala straku vybrat pěkný prohnutý kus. Bělinka jej táhla k myšímu domečku tak neobratně, že dvakrát převrátila sama sebe. Tentokrát však nikoho nepřesvědčovala, aby práci udělal místo ní.
U Pískalky podepřela kůru dvěma větvičkami, mezery vycpala mechem a horní okraj utěsnila pryskyřicí. Měla slepené peří a mech i za krkem. Myška zatím podávala tenké kořínky na přivázání. Když byla stříška hotová, nalily na ni vodu ze žaludových číšek. První proud protekl dovnitř. Bělinka střechu opravila. Druhý už poslušně stekl do trávy.
Potom přišly na řadu jahody. Hvízdal žádný další korálek nepožadoval. „Pomoz mi přebrat zásoby a vyčistit police,“ řekl. „Za odpoledne práce ti dám dva malé pytlíky sušených jahod.“ Bělinka přijala. Vynášela slupky, oddělovala zdravé plody od pomačkaných a zobákem vyškrabávala kouty. Tolik prachu neměla v nose ani tehdy, když poprvé prozkoumávala svou dutinu.
Jeden pytlík donesla Bodlinkovi. Přidala omluvu a nabídku, že mu zítra pomůže shrabat listí před pelíškem. „Dobře,“ řekl ježek. „Ale přijď po snídani. Ne v poledne a ne až někdy.“ Druhý pytlík vrátila Pískalce za dlouhé čekání a starosti. Myška si jej převzala. „Střecha drží,“ oznámila. Bělinka si poprvé toho dne trochu oddechla.
Velikánská šiška mezitím ležela na plochém kameni, který vyhřálo slunce. Rezka ji hlídala a obracela. Šupiny se pomalu rozevřely. Bělinka pod ni rozprostřela světlý list a společně vyklepávaly drobná semínka s tenkými křidélky. Některá vítr odnesl do trávy. Straka za nimi poskakovala, dokud neposbírala i ta poslední, která dokázala najít.
Semínka rozdělily do malých balíčků ze suchých listů. Bělinka je po jednom nosila k veverčí spíži a Rezka je uvnitř ukládala. Když skončily, obloha nad lesem zrůžověla. „Košík ti nechám,“ řekla veverka. „Semínka mám, jak jsme se nakonec domluvily.“ Bělinka poděkovala. Košík jí teď připadal mnohem těžší než ráno, přestože byl úplně prázdný.
Borkovi přinesla šišku i měděný zvoneček. Ten se jí odevzdával nejhůř. Zněl jí v dutině každé ráno, když se vracela domů. „Zvoneček je za odvoz zásob,“ řekla. „Šiška pro Ryjíka podle naší nové dohody.“ Borko zvonečkem lehounce zatřásl. Cinknutí se rozběhlo mezi stromy. „Ten si pověsím na vozík,“ rozhodl. „Ať každý slyší, že jedu.“
Bělinka ještě pomohla šišku upevnit na plochý kus dřeva, aby v Ryjíkově lese stála rovně. Okolo položili mech a tři bílé kamínky. Když bylo hotovo, vypadal šiškový strom opravdu nádherně. Borko si jej opatrně naložil. „Dneska už máš zavřeno, viď?“ zeptal se. „Dneska určitě,“ vydechla straka a unaveně složila křídla.
V noci přišel déšť. Bělinka seděla v dutině, kde chyběl korálek, zrcátko i zvoneček. Bylo tam nezvykle prázdno a ticho. Myslela na ně ještě dlouho. Pak zaslechla zespodu Pískalčino volání: „Ani kapka, Bělinko! Nad dveřmi ani kapka!“ Straka vykoukla do deště a zamávala. Teprve potom se schoulila do peří a usnula.
Ráno po snídani přišla k Bodlinkovi s hráběmi. Hrabala tak dlouho, až před pelíškem nezůstal jediný mokrý list. Cestou zpátky slyšela za bukem nadšené kvičení. Ryjík postavil pod šiškový strom tři žaludové panáčky a vozil kolem nich kamenný vláček. Bělinka se zastavila jen na chvilku. Nechtěla rušit narozeniny a u pařezu ji čekala další práce.
Na pult položila kus světlé kůry a uhlík. Když něco vyměnila, udělala vedle obrázku věci značku zákazníka. Prodané zboží dávala zvlášť do košíku. První dny se sousedé raději dvakrát ptali a Bělinka jim dvakrát odpovídala. Trvalo nějakou dobu, než u pařezu zase někdo bez obav nechal zboží na výměnu a odběhl pro vozík.
Jednoho poledne přinesla Rezka dvě pěkné šišky. „Ty můžeš vyměnit,“ řekla. Bělinka je spočítala, pak ještě jednou a postavila mezi ně kamínek. Zrovna jel kolem Borko a jeho zvoneček cinkal do slunce. „Kolik majitelů dneska?“ zavolal žertem. „Zatím žádný,“ odpověděla Bělinka. „A na každou bude stačit jeden.“ Potom otevřela směnárnu.
Podívat se na pohádku
Video s ilustracemi — pro chvíle, kdy oči ještě nechtějí spát.

