Sojka a půjčovna hlasů
5–10 let14 minuthravá, laskavá a lehce napínavá
Číst pohádku
Spustit videoZapněte zvuky a tučná slova ožijí. Každý zvuk zazní během čtení jen jednou.
Sojka Jarka znala v lese každou novinku. Věděla, kde vyrostla první muchomůrka, komu se narodila mláďata i která veverka si zase schovala lískový oříšek do vlastního pelíšku a pak na něj celou noc nadávala. Jednoho rána však objevila něco, o čem dosud neslyšel vůbec nikdo: starý dutý pařez, který zevnitř tiše pobrukoval.
Jarka nakoukla dovnitř. Podél stěn byly drobné přihrádky a v každé ležela prázdná žaludová čepička. Nad nimi se kroutil nápis: TADY SI MŮŽEŠ ODLOŽIT HLAS. „To bych ráda viděla,“ prohlásila sojka. Sotva to dořekla, vyskočila jí ze zobáku modrá jiskřička, stočila se do jedné čepičky a zůstala v ní jako klubíčko vlny.
Jarka chtěla vykřiknout, ale vyšlo z ní jen tiché fouknutí. Zděšeně zobákem popadla čepičku. Jiskřička jí vklouzla zpátky do hrdla. „To bych ráda viděla!“ zaznělo znovu, přestože teď Jarka nic takového říct nechtěla. Hned nato mohla zase mluvit docela normálně. Chvíli nad tím přemýšlela. Potom jí oči zazářily jako dvě kapky rosy.
Do poledne už před pařezem visela březová cedule: JARČINA PŮJČOVNA HLASŮ. VYZKOUŠEJTE SI JINÉ ZNĚNÍ! Jarka každému vysvětlovala, že stačí do čepičky promluvit a potom si k ústům přiložit jinou. Zapůjčený hlas se vracel stejným způsobem. „A každý hlas si pamatuje oblíbené zvuky svého majitele,“ dodávala. „To je taková malá kouzelná zvláštnost.“
První přišel medvěd, který si chtěl odpočinout od vlastního brumlání. Vypůjčil si kosí pískání a spokojeně odklusal hledat maliny. Kos zatím toužil po žabím kuňkání, jenže změnil názor a vybral si medvědí hlas. Když s ním zkusil pozdravit žížalu, sám se polekal. Rychle brumlání vrátil a raději si odnesl hlas cvrčka.
Právě tehdy se přiblížila myška Bětka. Byla maličká, šedivá a mluvila tak potichu, že se k ní ostatní obvykle museli sklonit. Často se ale nesklonili. Hovořili dál a Bětka zůstala stát se svou nedopovězenou větou. „Prosím,“ pípla nyní, „mohla bych si půjčit medvědí brumlání? Jen na odpoledne. Chtěla bych jednou něco doříct.“
Bětka odložila svůj tenký hlásek do čepičky a Jarka na přihrádku napsala borůvkovou šťávou BĚTKA. Myška se nadechla. „DOBRÝ DEN,“ zabručela tak hluboce, až se z pařezu sesypala trocha troudu. Polekaně si přikryla tlamičku. Potom to zkusila znovu, tišeji. Tentokrát její pozdrav zněl jako vzdálené hřmění zachumlané do peřiny.
Divočák Břéťa si přál slavíčí zpěv. Už dlouho totiž skládal písničku o bukvicích, ale při každém představení ji celou prochrochtal. Se slavíčím hlasem vyběhl na kopeček a zazpíval tak nádherně, že tři srnky zapomněly přežvykovat. Jen slova zůstala trochu zvláštní: „Bukvice, bukvice, nejlepší jsou v hromádce, některé mám v blátě schované na zahrádce!“
Jezevec Matěj si vypůjčil žabí kuňkání. Chtěl překvapit děti, až se vrátí k noře. Žába si mezitím vybrala soví houkání a sova se rozhodla pro jezevcovo hluboké zabručení. U půjčovny bylo tak veselo, že se brzy utvořila fronta. Jarka přeskakovala z větve na větev, zapisovala jména a připadala si nesmírně důležitá.
Jen Bětka si všimla tmavého mraku nad smrčinou. „Možná by bylo dobré přikrýt ty nápisy,“ řekla tiše medvědím hlasem. Jenže právě v tu chvíli Břéťa zazpíval další sloku a všichni se rozesmáli. Jarka mávla křídlem. „Hned, hned! Nejdřív obsloužím zajíce.“ Bětka přinesla velký lopuchový list, ale než jej společně upevnily, déšť už bubnoval do listí.
Byla to krátká, zato pořádná přeháňka. Voda stékala přes okraj pařezu a brala s sebou modrofialová písmenka. Čepičky zůstaly uložené hluboko v přihrádkách, ale ze jmen se staly loužičky. Když déšť ustal, na dřevě zbyly jen šmouhy. A právě tehdy se první zákazníci vrátili pro své vlastní hlasy.
„Nic se neděje,“ oznámila Jarka až příliš rychle. „Jsem zkušená půjčovnice. Velcí dostanou velké hlasy, malí malé.“ Zákazníci nejprve odevzdali vypůjčené hlasy. Medvědovi podala největší čepičku. Medvěd si ji přiložil k tlamě a ozvalo se tenounké: „Píp!“ Byla v ní Bětčina řeč. Břéťa dostal soví houkání a Matěj hlas, který uměl jen cvrkat. Nikdo nebyl spokojený.
„HÚÚ! Já přece nejsem stromová budka!“ rozčiloval se divočák. „Crrr, crrr,“ namítal jezevec, ale nikdo netušil co. Medvěd se snažil ostatní uklidnit myším hláskem. To způsobilo takový zmatek, že zajíc přeskočil frontu i nízký keř. Jarka konečně zvedla obě křídla. Všichni vrátili právě vyzkoušené hlasy do čepiček a vzali si zpět své odpolední výpůjčky.
Při tom pobíhání sklouzl z boku pařezu kus mokré kůry. Pod ním se objevil další nápis, dosud schovaný pod mechem. Jarka jej četla pomalu: ZA ÚPLŇKU SE NEVYZVEDNUTÉ HLASY MĚNÍ V OZVĚNU. ROZHODUJE PRVNÍ MĚSÍČNÍ PAPRSEK. Sojka vzhlédla k nebi. Mraky se trhaly a slunce už se sklánělo za vrcholky stromů.
„Dnes je úplněk,“ připomněla sova jezevčím hlasem. Všechna zvířata ztichla. Jarka zkusila překrýt pařez lopuchovými listy, jenže písmena pod nimi zazářila a měsíční kotouček vyřezaný do dřeva ukázal šipkou k obzoru. Kouzlo zřejmě dobře vědělo, kdy měsíc vychází. Schováním pařezu se ošidit nedalo. Jarka pomalu sundala z hlavy slavnostní kapradinový klobouk.
„Já už nechci pískat,“ řekl medvěd. „Moje medvíďata usínají při mém brumlání.“ „A moje děti nepoznají, že je volám k večeři,“ dodal Matěj a smutně zakvákal. Jarka hleděla na stejně vypadající přihrádky. Poprvé za celý den nevěděla, co říct. Její půjčovna byla plná hlasů, ale žádný jí teď nedokázal poradit.
Bětka jí jemně zatahala za ocasní pírko. Nezaburácela, přestože mohla. Počkala, až se Jarka otočí, a potom zašeptala: „Když sis ráno brala svůj hlas, zopakoval tvoji větu, viď?“ Sojka přikývla. „A říkala jsi, že si hlasy pamatují oblíbené zvuky. Třeba je nemáme rozdělovat. Třeba je máme nejdřív poslouchat.“ Matěj a sova hned vrátili své vypůjčené hlasy do čepiček.
Jarka se zamyslela. Pak opatrně zahřála jednu čepičku mezi křídly. Uvnitř se rozsvítila zelená nitka a ozvalo se ospalé kuňknutí. Když čepičku přiblížila k uchu, zaznělo: „Na leknínu, pod hvězdami, spinká pulec vedle mámy.“ Žába poskočila tak vysoko, až si cákla blátem na bříško. „To zpívám doma já!“ zahoukala nadšeně.
Bylo to ono! Jarka postavila před pařez široký kus kůry jako stoleček. Bětka na něj rozložila hladké kamínky, aby se čepičky nekutálely. Zvířata se posadila do půlkruhu. Tentokrát žádná fronta, žádné předbíhání a žádné přidělování podle velikosti. Každý měl poslouchat a ozvat se teprve tehdy, až uslyší něco opravdu svého.
Žába nejprve odevzdala soví houkání. Jarka položila novou čepičku stranou na čistý list a žába si vzala své kuňkání. Pro jistotu zazpívala ještě jednou celou ukolébavku. „Ano, to jsem já,“ řekla pak spokojeně. Bětka k prázdné přihrádce položila malý kamínek. Tak bylo hned vidět, že tenhle hlas už je bezpečně doma.
Z další čepičky se ozvalo chrochtání. Divočák se okamžitě zvedl, jenže Bětka pozvedla tlapku. Počkali ještě chvilku. Hlas uvnitř si odkašlal a spustil veselou říkanku: „Rypáček do hlíny, ven čtyři maliny, pátou si schovám na dlouhé hodiny.“ Břéťa se rozzářil. Tuhle říkanku ho naučila babička. Nikdy ji neříkal před publikem, jen při hledání dobrot.
Vrátil tedy slavíčí zpěv a s velkou úlevou zachrochtal vlastním hlasem. Potom se však zarazil. „A můžu někdy zpívat i takhle?“ zeptal se. Slavík, který dosud mluvil zaječím hlasem, přikývl. „Písnička o bukvicích je tvoje. Zpívej ji, čím chceš.“ Břéťa si šťastně zachrochtal první verš, tentokrát jenom potichoučku, aby ostatní nerušil.
Ne všechny hlasy se daly poznat snadno. Jedna čepička šustivě šeptala a pak dlouho mlčela. Druhá vydávala jen krátké písknutí. Třetí se smála tak nakažlivě, že se rozesmála celá řada posluchačů. Slunce zatím zmizelo. Nad kapradím se snášel soumrak a mezi kořeny začaly poletovat světlušky. Jarka několikrát úzkostně pohlédla k východu.
Bětka ale nespěchala. Každou čepičku podržela, dokud se hlas neosmělil. Jezevcův hlas se nakonec neozval brumláním, nýbrž dlouhým povzdechem: „Matýsku, Majdo, Míšo, už si otřete tlapky!“ Matěj vyskočil a přiložil si čepičku k tlamě. „Moje děti! Tedy moje volání na moje děti!“ Samou radostí si třikrát zabručel.
Sova poznala své houkání podle večerního počítání hvězd. Medvěd vrátil kosí pískání do čepičky. Kosův hlas si broukal písničku, kterou zpíval při opravování hnízda. Zaječí se prozradil říkadlem o mrkvi, jež měla sedm kabátků a všechny oranžové. Vždycky když se někdo přihlásil, Jarka nejprve vyslechla vzpomínku a teprve potom podala čepičku. Prázdné přihrádky se pomalu zaplňovaly kamínky.
Nakonec Bětka vrátila i vypůjčené medvědí brumlání. Než to udělala, řekla jím medvědovi: „Bylo moc příjemné. Děkuju.“ Medvěd se uklonil a vzal si hlas zpátky. Hned se z něj vyvalilo měkké: „Spinkej, klubko chlupaté, ráno medu dostaneš.“ Medvěd se trochu zastyděl, ale nikdo se nesmál. Byla to hezká písnička, skoro jako teplá deka.
Bětka teď nemohla promluvit vůbec. Seděla u posledních dvou čepiček a naslouchala. V jedné byl cvrčkův hlas. Ten už se sám rozehrával, jako by věděl, že přišel jeho večerní čas. Cvrček si jej rychle vyzvedl. Zbývala jediná čepička, ze které se neozývalo nic. Ani pípnutí. Uvnitř jen slabounce světélkovala stříbrná nitka.
„To musí být Bětčin hlas,“ řekla Jarka a podala jí čepičku. Myška si ji přiložila k tlamičce, ale nitka se nepohnula. Na dně se třpytila kapka dešťové vody. Hlásek v ní byl zachycený jako semínko v rose. Jarka se naklonila tak blízko, až ji zastudilo na zobáku. Na východě právě zbělal okraj mraku.
Bětka ukázala na suchý mech pod převislým kořenem. Jarka pochopila. Utrhla maličký kousek a opatrně se jím dotkla kapky. Voda se vsákla, jenže čepička zůstala studená. Medvěd kolem ní spojil veliké tlapy, aniž ji sevřel. Sojka ji přikryla konečkem křídla. Ostatní čekali tak tiše, že bylo slyšet, jak z listu sklouzla poslední kapka.
A potom zaznělo docela slabounké: „Drobeček sem, drobeček tam, na zimu si nastřádám.“ Bětka se usmála. Byla to její písnička, kterou si zpívala při ukládání semínek do spíže. Zvířata se k ní sklonila, ale nikdo nic neříkal. Myška přiložila čepičku k tlamičce a stříbrná nitka jí vklouzla do hrdla právě ve chvíli, kdy mezi větvemi problesklo měsíční světlo.
Pařez se rozzářil od kořenů až po mechový okraj. V prázdných přihrádkách zacinkaly kamínky. Potom se z jeho dutiny ozvalo vzdálené: „Halóóó…“ Nebyl to ničí ztracený hlas, jen obyčejná ozvěna prázdného pařezu. Jarka si úlevou sedla přímo do mokré trávy. Medvěd vydechl tak mocně, že jí usušil alespoň bříško. Všichni měli své hlasy zpátky.
„Chtěla bych něco říct,“ pípla Bětka. Tentokrát se k ní otočili úplně všichni. „Mohli bychom příště udělat stříšku ještě před otevřením?“ Jarka vážně přikývla. „A jména vyryjeme do dřeva. A budeme půjčovat jen dopoledne. A ty…“ Zarazila se. Místo dalšího dlouhého vysvětlování počkala. „Já ti ráda pomůžu,“ dokončila Bětka sama.
Druhý den dostala půjčovna pořádnou střechu z kůry a šiškový okap. Na každé přihrádce bylo vyryté jméno i malý obrázek majitele. Vedle vchodu visela nová cedulka: PŘED ÚPLŇKEM ZAVŘENO. Jarka si ji přečetla třikrát, aby na ni určitě nezapomněla. Pod ní stála nízká stolička pro Bětku, vedoucí poslouchání a opatrného zacházení.
Občas si někdo přišel vypůjčit hlas jen tak pro legraci. Matěj pořád nejraději kuňkal a Břéťa střídal slavíčí trylky s vlastním chrochtáním. Bětka si však medvědí hlas už půjčovat nepotřebovala. Když večer začala svou drobečkovou písničku, velká zvířata sklonila hlavy a malá se přisunula blíž. A Jarka, která dřív znala každou novinku, teď navíc znala i písničky, které jsou slyšet jenom tehdy, když se chvíli mlčí.
Podívat se na pohádku
Video s ilustracemi — pro chvíle, kdy oči ještě nechtějí spát.

