O perníkové chaloupce
5–10 let14 minutkouzelná, napínavá a laskavá se šťastným koncem
Číst pohádku
Spustit videoZapněte zvuky a tučná slova ožijí. Každý zvuk zazní během čtení jen jednou.
Na kraji hlubokého lesa stála malá chaloupka. Nebyla ani z cukru, ani z perníku, ale z obyčejného dřeva, a pod okny jí rostly kopretiny. V chaloupce bydlel chudý dřevorubec se svými dětmi, Jeníčkem a Mařenkou. Maminku už neměli, a tak si všichni tři pomáhali, jak nejlépe dovedli.
Jeníček nosíval vodu a sbíral suché větvičky na podpal. Mařenka zametala světnici a večer tatínkovi spravovala drobné dírky na košili. Když měli k večeři jen krajíc chleba a hrnek mléka, rozdělili se spravedlivě. A když venku hučel vítr, přisunuli si lavici ke kamnům a tatínek dětem vyprávěl.
Jednoho rána se dřevorubec chystal hlouběji do lesa, kde potřeboval zpracovat padlý buk. Děti ho prosily, aby je vzal s sebou. Chtěly nasbírat borůvky a cestou mu pomoci s chrastím. Tatínek jim tedy zabalil chléb do plátýnka a každému podal malý košíček. Potom společně vyrazili po pěšině mezi smrky.
„Zůstaňte poblíž a nechoďte nikam, odkud mě neuslyšíte,“ připomněl jim tatínek, když došli na mýtinu. Jeníček přikývl. Pro jistotu si však nechal kus chleba v kapse. Kdyby se pěšiny začaly plést, mohl by si cestu označit. Zdálo se mu to jako náramně chytrý nápad.
Nejprve děti sbíraly borůvky nedaleko mýtiny. Jenže o kousek dál byly keříky ještě modřejší a za nimi se červenaly lesní jahody. Jeníček pouštěl na zem drobeček za drobečkem a Mařenka plnila košíček. Ani jeden si nevšiml, že údery tatínkovy sekery jsou stále tišší, až je docela pohltil les.
Teprve když se slunce schovalo za vysoké koruny, Mařenka zvedla hlavu. „Jeníčku, měli bychom se vrátit.“ Bratříček se otočil, ale známá mýtina nikde. „Neboj se, nechal jsem nám znamení,“ řekl. Jenže z drobečků už skoro nic nezbylo. Na větvi poskakoval kos a pod ním vrabci sezobávali poslední kousíčky chleba.
„Vždyť nám snědli celou cestu!“ vydechla Mařenka. Volali na tatínka, až je bolelo v krku, ale odpovídala jim jen ozvěna. Zkoušeli jednu pěšinu, potom druhou. Všechny smrky si byly podobné a každý mechový kámen vypadal, jako by kolem něho už někdy prošli. Nakonec se museli zastavit.
Jeníček vzal sestřičku za ruku. „Půjdeme spolu. Dva se přece hledají líp než jeden.“ Rozdělili si borůvky a posadili se pod rozložitou jedli. Když padla tma, přikryli si nohy suchým listím. Mařenka se opřela bratříčkovi o rameno a oba usnuli, zatímco nad nimi mezi větvemi probleskovaly hvězdy.
Tatínek mezitím děti hledal. Jakmile zjistil, že nejsou poblíž mýtiny, odložil sekeru a rozběhl se po lese. Volal jejich jména, nahlížel za houštiny a ptal se každého uhlíře i hajného, kterého potkal. Ani za tmy se nevrátil domů. Chodil s lucernou mezi stromy a doufal, že zahlédne dva malé košíčky.
Ráno děti probudila rosa a ptačí zpěv. Byly hladové a nohy měly ztuhlé od chladu. Vydaly se za světlem mezi stromy. Tu před nimi přeletěl bílý ptáček a usedl na nízkou větev. Když k němu došly, popoletěl dál. Děti ho chvíli následovaly, až se les před nimi náhle rozestoupil.
Uprostřed malé paseky stála chaloupka, jakou ještě nikdy neviděly. Stěny měla z hnědého perníku, střechu z medových placek a okénka z průsvitného cukru. Kolem dveří se vinuly bílé polevové kudrlinky. Na hřebeni střechy sedělo perníkové srdce a pod okapy visely rampouchy sladké jako cukrkandl.
Mařenka zůstala stát s otevřenou pusou. „To se nám snad zdá!“ Jeníček opatrně odlomil maličký růžek ze střechy. Ochutnal ho a oči se mu rozzářily. „To je dobrota!“ Podal sestřičce půlku. Pak si Mařenka ulomila kousek cukrového okénka a Jeníček ještě kousek medové placky, protože hlad měli oba veliký.
Vtom se zevnitř ozval skřehotavý hlas: „Kdo mi to tu loupe perníček?“ Děti se polekaly a přikrčily pod oknem. Jeníček po chvilce pípl: „To nic, to jen větříček.“ Jenže větříček zrovna nefoukal a pod jejich botami křupaly sladké drobky. Dveře zavrzaly a na prahu se objevila shrbená stařenka.
Měla šátek uvázaný pod bradou, dlouhou zástěru a v ruce hůl. „Ale to jsou hosté!“ zvolala medovým hlasem. „Pojďte dál, ubohá kuřátka. Jistě máte hlad a jste unavení.“ Děti jí pověděly, že zabloudily a hledají tatínka. Stařenka pokyvovala hlavou a zvala je dovnitř, kde to vonělo teplou kaší.
Na stole stály dvě misky, džbánek mléka a talíř koláčů. U stěny čekaly dvě postýlky s čistými peřinami. Jeníček s Mařenkou poděkovali a pustili se do jídla. Stařenka je pozorovala z kouta a usmívala se. Jen její oči byly studené a nehybné jako dvě černé pecky.
Děti však byly příliš unavené, aby si toho všimly. Lehly si a hned usnuly. Netušily, že jejich hostitelka není hodná babička, ale zlá ježibaba. Perníkovou chaloupku postavila schválně, aby k ní přilákala ztracené pocestné. Špatně viděla, zato zaslechla i myšku, která se pohnula za kredencí.
Ještě před rozedněním ježibaba vstala. Popadla spícího Jeníčka, odnesla ho do chlívku za chaloupkou a zamkla pevnou mříž. Potom zatřásla Mařenkou. „Vstávej, lenoško! Bratrovi uvaříš a mně budeš sloužit.“ Po laskavém hlase nebylo ani stopy. Mařenka vyskočila z postele a hned se ptala, kde je Jeníček.
Když ho spatřila za mříží, rozplakala se. Ježibaba se však jen zachechtala. „Nejdřív ho pěkně vykrmíme. A pak si rozpálím pec!“ Mařence přeběhl mráz po zádech. Teď už věděla, do jakého neštěstí se dostali. Nemohla však otevřít zámek, protože klíč visel ježibabě u pasu na tlusté šňůře.
Celý den musela nosit vodu, přikládat pod kotlík a vařit bratříčkovi husté kaše. Sama dostávala jen zbytky. Kdykoli směla přinést Jeníčkovi misku, přisunula se blíž k mříži. „Tatínek nás jistě hledá,“ šeptala. „Musíme vydržet.“ Jeníček jí stiskl ruku a slíbil, že bude vyhlížet příležitost k útěku.
V rohu chlívku našel mezi slámou tenkou, ohlodanou kůstku. Zvedl ji a dostal nápad. Když příštího rána ježibaba poručila: „Jeníčku, vystrč prst, ať poznám, jestli už jsi dost tlustý,“ prostrčil mezi příčkami místo prstu kůstku. Ježibaba ji ohmatala a nespokojeně mlaskla. „Samá kost! To je mi nadělení!“
Tak ji Jeníček šálil den za dnem. Ježibaba mu dávala stále větší porce a nadávala, že netloustne. Mařenka míchala kaši, drhla hrnce a po očku si prohlížela dveře, okna i zámky. V noci slýchala za stěnou sovu a představovala si, že je to tatínkovo zavolání. Ráno však zase našla jen zamčené dveře.
Jednou se pokusila odnést z kuchyně hřebík, kterým by snad šel otevřít zámeček. Ježibaba však zaslechla cinknutí a hřebík jí sebrala. Jindy Mařenka zkoušela uvolnit prkénko na chlívku, ale bylo příliš pevné. Přesto se nevzdávala. Pokaždé, když bratříčkovi podala jídlo, usmála se na něj, třebaže jí do smíchu nebylo.
Konečně ježibabě došla trpělivost. „Dost čekání!“ zaskřehotala jednoho rána. „Ať je tlustý, nebo tenký, dnes rozpálíme pec.“ Přikázala Mařence nanosit dříví a sama zadělala v díži těsto. Pod klenbou pece brzy zapraskaly plameny. Mařenka přikládala malá polínka a srdce jí bušilo tak silně, až si musela přitisknout ruku na hruď.
Ježibaba přecházela po kuchyni a čichala k horkému vzduchu. Potom otevřela železná dvířka a přistrčila před pec nízkou stoličku. „Vylez nahoru, děvče, a podívej se dovnitř, jestli už je dost vyhřáto.“ Mařenka se na ni podívala. Uviděla natažené ruce a poznala, že ji chce zlá baba do pece strčit.
V té chvíli ji napadlo, co udělá. Ustoupila stranou a zatvářila se co nejbezradněji. „Ale já nevím jak. Jsem malá a dovnitř nevidím. Jak se tam mám podívat?“ Ježibaba netrpělivě dupla. „Takovou nešiku jsem ještě neviděla! Vždyť je otvor dost veliký i pro mě. Ukaž, já ti to předvedu!“
Odstrčila Mařenku, postavila se na stoličku a sklonila se do otevřené pece. Mařenka už nezaváhala. Vší silou do ní strčila, přibouchla železná dvířka a zasunula závoru. Pec zaduněla, z komína vyletěl oblak černého kouře a potom bylo ticho. Zlá ježibaba už dětem ani nikomu jinému ublížit nemohla.
Mařenka se ještě celá třásla. Na okamžik si sedla na zem, aby popadla dech. Pak zahlédla na stole klíč. Ježibaba si ho tam odložila, když zadělávala těsto. Mařenka ho popadla, vyběhla za chaloupku a otočila jím v zámku. „Jeníčku! Pojď ven! Už jsme volní!“
Bratříček vyskočil z chlívku a objal ji tak pevně, až se oba rozesmáli i rozplakali najednou. „Ty jsi mě zachránila!“ opakoval. Mařenka si utřela oči rukávem. „Teď ještě najít cestu domů.“ Nejdřív se však napili čisté vody a do plátýnka si zabalili chléb. Perník už nechtěl ani jeden.
Když hledali své košíčky, objevili pod lavicí malou truhličku. Nebyly v ní ježibabí čáry, ale perly, drahé kamínky a zlaté penízky. Několik si jich vzali do kapes. „Tatínek bude moci spravit střechu,“ řekl Jeníček. „A koupit mouku,“ dodala Mařenka. Potom vyšli ze dveří a ani jednou se neohlédli.
Les za chaloupkou už nevypadal tak temně. Mezi větvemi svítilo slunce a na mechu se třpytily kapky rosy. Děti šly ruku v ruce a tentokrát se držely široké pěšiny. Když měly hlad, rozdělily se o chléb. Jeníček si pečlivě prohlížel okolí a Mařenka naslouchala, zda odněkud neuslyší lidský hlas.
Po dlouhém putování došly k řece. Byla široká a voda se uprostřed rychle valila přes tmavé kameny. Nikde nestál most, nikde neležela lávka a u břehu nebyl ani člun. Děti chodily podél rákosí a hledaly mělčinu. Na protějším břehu přitom rostly břízy, které Jeníčkovi připadaly povědomé.
Tu se zpoza vrbiček vynořila veliká bílá kachna. Plula klidně proti proudu a peří měla čisté jako čerstvě vyprané plátno. Mařenka si dřepla na břehu. „Kachničko bílá, pomoz nám přes vodu. Hledáme tatínka a nevíme kudy dál.“ Kachna zakývala hlavou a připlula až k jejich nohám.
„Sedneme si oba na její záda,“ navrhl Jeníček. Mařenka však zavrtěla hlavou. „To bychom na ni byli moc těžcí. Pojedeme po jednom.“ Nejprve tedy kachna převezla Jeníčka. Opatrně se držel jejího hebkého peří a ani se nepohnul. Potom se vrátila pro Mařenku a bezpečně ji dovezla za bratříčkem.
Děti jí poděkovaly a nadrobily na břeh poslední kousek chleba. Kachna spokojeně zakvákala, zatřepala křídly a zmizela mezi rákosím. Sourozenci pokračovali vzhůru po pěšině. Brzy poznali pařez podobný medvědovi, potom rozštípnutý dub a nakonec malou studánku, ke které chodívali s tatínkem pro vodu. Domov už byl blízko.
Rozběhli se, co jim unavené nohy stačily. Za posledními stromy spatřili dřevěnou chaloupku a kopretiny pod okny. Před vrátky právě stál tatínek s lucernou v ruce. Chystal se znovu do lesa. Byl bledý, nevyspalý a ramena měl svěšená. Když děti uviděl, chvíli nevěřil vlastním očím.
„Jeníčku! Mařenko!“ Lucernu položil do trávy a běžel jim naproti. Klekl si na cestu a sevřel je oba v náručí. Děti mu ovinuly ruce kolem krku a tatínek je nechtěl pustit. „Hledal jsem vás každý den,“ šeptal. „Na všech cestách, u potoků i v houštinách. Moje děti, moje milé děti!“
Doma jim ohřál mléko a přinesl přikrývku. Jeníček s Mařenkou vyprávěli o drobečcích, sladké chaloupce, kůstce i bílé kachně. Když vysypali na stůl svůj poklad, tatínek jen zavrtěl hlavou. „To nejdražší se mi už vrátilo,“ řekl a pohladil je po vlasech. Teprve potom se všichni společně najedli.
Za zlaté penízky spravili střechu a pořídili zásoby na zimu. Od těch časů už u nich nebývalo hladovo. Když chodily děti do lesa, držely se s tatínkem pohromadě a na drobečky se nespoléhaly. A kdykoli na řece zahlédly bílou kachnu, zamávaly jí. Pro každou měly schovaný malý pozdrav a hrst ovsa.
Podívat se na pohádku
Video s ilustracemi — pro chvíle, kdy oči ještě nechtějí spát.

