O krejčíkovi, který přišil stíny
5–10 let14 minutveselá, kouzelná a laskavá
Číst pohádku
Zapněte zvuky a tučná slova ožijí. Každý zvuk zazní během čtení jen jednou.
V jedné vesnici s kulatou návsí stál krejčovský domek. Ve výloze měl tři knoflíky velké jako koláče a za oknem muškát, který se pořád nakláněl dovnitř, jako by si chtěl nechat ušít kabát. Tam sloužil u mistra Matěje učedník Vítek. Uměl přišít knoflík, zalátat loket a najít zapadlou jehlu i mezi suky v podlaze. Ze všeho nejraději však měl, když bylo všechno pěkně na svém místě.
Právě se chystalo posvícení. Pekařka sázela do pece koláče, starosta věšel mezi lípy praporky a děti nosily lavičky. Mistr Matěj dokončoval slavnostní vestu tak širokou, že na ni nestačil jediný stůl. „Vítku, odnes babičce Rozárce košík se spraveným šátkem,“ požádal učedníka. „A cestou se nikde nezdržuj. Potřebujeme ještě srovnat stužky podle barev.“ To byla práce přesně pro Vítka.
Babička Rozárka bydlela za poslední lípou. Když jí Vítek podal šátek, prohlédla si drobné stehy a spokojeně přikývla. „Máš šikovné prsty. Něco ti za ně dám.“ Z krabičky vyndala tenkou jehlu, která svítila, ačkoli na ni slunce nedosáhlo. V oušku měla navlečenou stříbrnou nit. Nit vedla do malého klubíčka, studeného a lehkého jako ranní rosa.
„Touhle jehlou se dá sešít i to, co nevezmeš do ruky,“ řekla babička. „Díra v ozvěně, roztržená písnička nebo třeba stín. Ale pamatuj: její stehy povolí jen v měsíčním světle.“ Vítek se usmál. Roztrženou písničku ještě neviděl, zato znal spoustu roztržených kalhot. Jehlu opatrně zabalil a poděkoval. Už na zápraží si všiml, že se babiččin stín uklonil o chvilku později než babička.
Na návsi mezitím nastal podivný zmatek. Pekařčin stín vyskočil na zeď a stočil se tam do podoby dlouhatánského rohlíku. Starostův stín se schoval pod vozík s dýněmi, zatímco stín pana učitele přeskakoval dlažební kostky. Učitel přitom nehybně stál a mračil se. Děti se smály, ale dospělí měli plné ruce práce. „Teď na takové skotačení opravdu není čas!“ volala pekařka.
Vítek položil košík a zamyslel se. Volná stuha se přišije. Utržený rukáv také. Proč by tedy nešlo přichytit neposlušný stín? Vytáhl kouzelnou jehlu, přiklekl k pekařčině botě a zavolal: „Jen se na okamžik nehýbejte!“ Udělal tři drobounké stehy. Nit prošla stínem i okrajem podpatku tak lehce, jako by obojí bylo z tenkého plátna. Stín okamžitě přestal poskakovat.
„Výborně!“ zaradovala se pekařka. „Teď pana starostu!“ Vítek šil a šil. Zachytil stín kovářův, učitelův i stín prodavače perníků. Nakonec přišil také svůj, protože se mu nezdálo správné nechat ho pobíhat, když ostatní nesměli. Za chvíli byly všechny stíny spořádaně u pat. Slunce stálo vysoko a stíny byly krátké, takže nikdo nepoznal, jak pevně je Vítek přitáhl.
„To jsme tomu zmatku udělali konec,“ řekl si spokojeně. Ze stříbrného klubíčka přitom skoro nic neubylo. Vítek se vrátil do dílny, urovnal stužky a o jehle neřekl ani slovo. Mistr Matěj pochválil čistý stůl. Z návsi voněly povidlové koláče a přes střechy přeletěl první večerní pták. Vypadalo to, že posvícení začne docela obyčejně.
Jenže slunce začalo klesat. Pekařčin stín se chtěl natáhnout přes cestu, jak to stíny večer dělávají. Stehy nepovolily. Pekařce se zvedly paty, nohy jí zamávaly jako lopatky větrného mlýna a hup! Seděla v koši čistých utěrek. Koláče naštěstí držela vysoko nad hlavou. „Kdo mi zatáhl za boty?“ podivila se. Za jejími zády se stín bezradně kroutil.
U kašny to dopadlo ještě podivněji. Starosta se překulil přes nízkou stoličku a zůstal s nohama vzhůru jako převrácený brouk. Kovář udělal kotrmelec přímo do hromady sena, připraveného pro koně muzikantů. Pan učitel se snažil kráčet důstojně, ale po každém třetím kroku poskočil pozpátku. Děti nejprve tleskaly. Potom však uviděly, že se dospělí vůbec nebaví.
Vítek vyběhl z dílny a hned se mu vlastní paty vyhouply k bradě. Žuchl na složenou plachtu. Teprve tehdy mu došlo, co provedl. Stíny potřebovaly růst s ubývajícím dnem, ale on je přišil nakrátko. Sáhl po nůžkách. Stříbrná nit však mezi jejich ostřími zazvonila a zůstala celá. Zkusil uzlík rozvázat. Ani ten se nepohnul.
Někteří sousedé se rozhodli, že posvícení raději zaspí. Jenže ani doma nebyl pokoj. Sotva si prodavač perníků lehl, jeho stín se pokusil natáhnout podél postele a vytáhl mu nohy zpod peřiny. Učitelův stín se převaloval po stěně a učitel se s každým převalením kutálel po matraci. Nakonec se všichni zase sešli na návsi, tentokrát s polštáři pod paží.
Vítek vzhlédl k nebi. Měsíc už měl dávno svítit, ale schoval se za tlustou peřinu mraků. Nikde ani stříbrný proužek. „Jen trochu světla,“ šeptal Vítek. „Jen tolik, aby se do něho vešla jehla.“ Mraky se ani nepohnuly. Zato na cestě zarachotil vůz a ozvalo se zatroubení. Přijížděli muzikanti, kteří měli hrát k posvícenskému tanci.
Vedle vozky seděla malá bubenice Bětka. Měla červenou čepici a bubínek s modrým okrajem. Seskočila, jednou udeřila paličkou a zarazila se. Po celé návsi seděli lidé na polštářích, drželi se za kotníky a tvářili se, jako by jim někdo zaměnil slavnost za návštěvu zubaře. Jen jejich stíny neposedně kmitaly ve světle rozsvícených luceren.
„To je nějaká nová taneční hra?“ zeptala se Bětka. Vítek zčervenal až po uši. Mohl říct, že se stíny zbláznily samy. Mohl kouzelnou jehlu schovat a dělat překvapeného. Jenže pekařka právě sykla, protože ji stín znovu zatahal za patu. Vítek tedy vystoupil doprostřed návsi. „To jsem udělal já,“ přiznal. „Chtěl jsem mít pořádek. Přišil jsem stíny a teď je neumím pustit.“
Chvíli bylo slyšet jen praskání luceren. „Ty jsi nás přišil?“ vydechl starosta. Vítek přikývl a vysvětlil všechno o jehle i měsíčním světle. Mistr Matěj se posadil vedle něj. „Tohle se ti nepovedlo,“ řekl. „Ale když víme, kde je chyba, můžeme hledat, jak ji spravit.“ Pekařka Vítkovi podala polštář. „Tak hledej vsedě, ať si při tom nerozbiješ nos.“
Bětka si mezitím dřepla k lucerně. Její vlastní stín přišitý nebyl, protože právě přijela. Udělal na dlažbě malou úklonu. Pekařčin stín mu odpověděl, ale stehy ho zarazily. Bětka naklonila hlavu. „Počkejte. Oni se nepokoušejí utéct.“ Zlehka ťukla do bubínku. Stíny zvedly ruce. Ťukla podruhé. Všechny ruce ukázaly směrem k připravenému tanečnímu parketu.
„Vy chcete tancovat?“ zeptala se. Po zdi přeběhlo tolik kývajících hlav, až to vypadalo jako větrem rozvlněné obilí. Pekařčin stín ukázal na koláče a potom na sebe. Starostův ukázal na praporky. Učitelův se poklonil prázdnému místu vedle muzikantů. „Na slavnost jsme pozvali všechny sousedy,“ řekla Bětka pomalu. „Ale vás nikoho nenapadlo pozvat, že?“ Stíny svěsily ramena.
Vítek si vzpomněl, jak jeho vlastní stín ráno natahoval ruku k barevným stužkám. Myslel si, že jen překáží. Teď mu bylo ještě trapněji. „Promiňte,“ řekl stínům. „Měl jsem se nejdřív podívat, co chcete.“ Jeho stín k němu otočil hlavu a maličko se uklonil. Stehy však stále držely a mraky nad vesnicí byly silné jako peřiny pro obra.
„Možná bychom mohli měsíc vzbudit,“ navrhl kovář. Muzikanti zatroubili směrem k obloze. Nic. Starosta zakřičel: „Prosíme o měsíční světlo!“ Také nic. Bětka si zatočila paličkou mezi prsty. „Babička říká, že měsíc je nejzvědavější divák na světě. Kdybychom předvedli něco, co ještě nikdy neviděl, určitě by nakoukl.“ Rozhlédla se po stínech. „Uděláme mu stínový tanec!“
„Tanec?“ zhrozil se učitel. „Vždyť se neudržíme na nohou!“ „Tak nebudeme tančit nohama,“ odpověděla Bětka. Nechala přinést široké lavice a postavit je k bílé stěně stodoly. Sousedé si sedli, pod paty dostali srolované deky a lucerny postavili tak, aby byly stíny krátké a stehy netahaly. Vítek každému zkusil opatrně pohnout botou. Teprve když nikdo nehekl, Bětka zvedla paličky.
„A teď vás všechny srdečně zveme,“ oznámil Vítek stínům. „Na posvícení, na hudbu a hlavně do tance. Místo máte tady, na největší zdi ve vsi.“ Stíny se napřímily. Jejich ruce se roztáhly jako větve stromu. Muzikanti si vyměnili pohledy, houslista nasadil veselou melodii a Bětka spustila: bum, ťuk, bum, ťuk! Zkouška mohla začít.
Nejprve všichni jen mávali. Potom Bětka ukázala, jak z prstů udělat zajíce. Na zdi vyrostlo dvacet párů uší. Kovářův zajíc měl uši tak mohutné, že připomínaly dvě lopaty. Pekařka složila ruce do ptáčka a její stín přidal křídla navíc. Nikdo nevěděl, jak to dokázal. Právě proto se všichni začali smát. Dokonce i starosta, kterého ještě před chvílí tlačil polštář.
Stíny se brzy osmělily. Nemusely natahovat nohy, aby dokázaly báječné věci. Učitelův stín si z vlastních loktů udělal obrovské brýle. Kovářův předstíral, že ková neviditelnou podkovu, a pekařčin mu ji pokaždé proměnil v rohlík. Bětčin volný stín mezi nimi proplouval jako vůdce veselého průvodu. Když zvedl čepici, vysypaly se z ní na zeď stínové třešně.
Vítek zůstal zpočátku stranou. V ruce svíral jehlu a hlídal oblohu. „Bez tebe to není celé!“ zavolala Bětka. Posadil se tedy vedle mistra Matěje a zdvihl ruce. Jeho stín uchopil velikánské neviditelné nůžky a začal stříhat kabát pro starostův stín. Kabát měl jeden rukáv nahoru, druhý dolů a kapsu přímo na zádech. Starosta se rozesmál tak, že mu spadla čepice.
Vysoko za mraky se cosi pohnulo. Měsíc totiž nespal. Ležel v mlžném houpacím křesle a počítal kapky, což byla ukrutná nuda. Zespodu k němu doléhalo bubnování a smích. „Co tam mají?“ zamumlal. Opatrně odhrnul růžek mraku. Uviděl zajíce s lopatovýma ušima a kabát s kapsou na zádech. To ještě nikdy neviděl. Odhrnul mrak o kousek víc.
Na náves dopadl úzký proužek stříbrného světla. „Už!“ vydechl Vítek. Bětka ho slyšela a zabubnovala ještě veseleji. Muzikanti zrychlili tempo, stíny zakroužily rukama a měsíc vystrčil celý obličej. Jeho světlo zalilo lavice i dlažbu. Vítek si klekl k pekařčině botě, vsunul jehlu pod první steh a jemně zatáhl. Nit povolila jako mašlička na dárku.
Jeden steh, druhý, třetí. Pekařčin stín se pomalu protáhl přes náves. Pekařka opatrně postavila nohy na zem. Nic ji netáhlo. „Držíme měsíc venku!“ zavelela Bětka, zatímco Vítek běžel k dalšímu sousedovi. Volné stíny už tančily po celé stěně stodoly. Měsíc se nakláněl níž a níž, aby mu žádný kousek představení neutekl. Mraky se zatím rozestoupily po stranách.
Vítek vypáral stehy u starosty, učitele, kováře i prodavače perníků. Nakonec zvedl vlastní patu. Poslední stříbrný steh vyklouzl z boty a svinul se na jehle do drobné spirály. Vítkův stín se natáhl až ke kašně, pořádně si protřepal ruce a pak udělal jeden jediný kotrmelec. Vítek tentokrát zůstal stát. „Ten byl jenom tvůj,“ zasmál se s úlevou.
Teprve potom začalo pravé posvícení. Lavice odsunuli ke stolům, pekařka rozdělila koláče a muzikanti zahráli tak svižně, až se praporky chvěly. Lidé tančili na návsi a stíny na zemi i po stěnách. Občas udělal některý stín něco docela jiného než jeho majitel, ale nikomu to nevadilo. Starosta dokonce požádal svůj stín, aby ho naučil tu legrační úklonu s lokty.
Babička Rozárka přišla až na poslední písničku. Vítek jí chtěl jehlu vrátit. „Ještě ji neumím správně používat,“ přiznal. Babička mu jemně sevřela dlaň kolem jehly. „Dnes už o ní víš víc než ráno.“ Mistr Matěj přikývl. Vítek si jehlu schoval, ale tentokrát si slova o měsíčním světle třikrát zopakoval. Bětce pak přinesl největší povidlový koláč a jejímu stínu věnoval hlubokou poklonu.
Od té doby visela před každým posvícením u kašny pozvánka: Srdečně zveme všechny sousedy i jejich stíny. Pod ní zůstával velký prázdný kousek papíru, aby se tam vešel každý, na koho by snad někdo zapomněl. A když se večer rozsvítily lucerny, Vítek už stíny nenarovnával. Raději postavil jednu lucernu před bílou zeď a čekal, jaký tanec tentokrát vymyslí. Měsíc chodil pokaždé včas.

