Pohádky
← codedtrip.com

Místo pro dvě kolečka

5–10 let14 minutlaskavá, hravá a povzbudivá
Ilustrace k pohádce Místo pro dvě kolečka
00:0013:53

Číst pohádku

Zvuky při čtení

Zapněte zvuky a tučná slova ožijí. Každý zvuk zazní během čtení jen jednou.

Kolo po sestřenici mělo malinovou barvu, stříbrný zvonek a na blatníku samolepku hvězdy. Osmiletá Magda ho obcházela, jako kdyby na dvoře přistálo něco vzácného. Zmáčkla brzdu, zatočila pedálem a cinkla. Zvonek zazněl tak pěkně, že hned cinkla ještě jednou. Jen dvě malá pomocná kolečka nikde nebyla.

„Sestřenice na něm jezdila až k rybníku,“ řekla maminka. Zkontrolovala brzdy a upravila sedlo tak, aby Magda pohodlně dosáhla nohama na zem. „Až budeš chtít, zkusíme to spolu.“ Magda přikývla. Chtít chtěla. Jenže pokaždé, když se podívala na úzké pláště, představila si, jak se celé kolo překlopí jako vratká věž z kostek.

Odpoledne se u branky zastavili Anička s Adamem. Anička vezla na koloběžce tašku barevných kříd a Adam měl pod paží krabici od bot. „Budeme na hřišti dělat dopravní městečko,“ oznámil. Potom spatřil malinové kolo. „Jé! Ty už jezdíš bez koleček?“ Magda se narovnala. „Jasně,“ vyhrkla. „To už dávno.“

Ta poslední dvě slova ji samotnou překvapila. Nikdy bez pomocných koleček neujela ani metr. Ale Anička už radostně plánovala, že Magda bude rozvážet poštu, a Adam zkoumal zvonek. Magda chtěla něco dodat. Místo toho přejela prstem po samolepce hvězdy a řekla, že za chvíli přijde.

Na oploceném hřišti za domem bylo místa dost. Uprostřed ležel rovný asfaltový plácek, vedle rostla tráva a pod lípou stála lavička. Maminka si na ni přinesla knížku. Magdin mladší bratr Vítek táhl svou koloběžku oběma rukama. Přilbu měl trochu nakřivo, a tak mu maminka nejdřív upravila řemínky.

Děti se pustily do kreslení. Bílá křída vyznačila ulice, modrá parkoviště a žlutá náměstí. Anička nakreslila pekárnu s rohlíkem tak velikým, že by se do něj vešel jezevčík. Adam postavil na zem krabici, která měla sloužit jako pošta. Magda přidala zaoblenou cestu kolem lípy a tři schránky, každou jiné barvy.

U vjezdu do městečka postavili dva kužely. Mezi nimi držela Anička lehkou pěnovou tyč. „Tady bude závora. Budeme se střídat.“ Magda byla u ní dřív, než kdokoli stačil odpovědět. „Já ji budu zvedat! Umím dělat i hlášení.“ Narovnala se a hlubokým hlasem zvolala: „Pozor, projíždí rohlíková dodávka!“

To se všem líbilo. Adam projel na kole, Anička se odrazila na koloběžce a Vítek svou koloběžku pod závorou opatrně provedl. Magda zvedala tyč, cinkala vypůjčeným zvonkem a kontrolovala lístky vytržené ze starého bloku. Za chvíli už mělo městečko dokonce poplatek za vjezd: jeden legrační obličej.

„Teď budu závorář já,“ nabídl se Adam po několika kolech. Magda tyč pevněji sevřela. „Ještě nemůžu. Musím kontrolovat náklad.“ Prohlédla Aniččinu prázdnou tašku a přikývla, jako kdyby byla plná vzácného porcelánu. Když ji později vystřídala Anička, Magda oznámila, že potřebuje překreslit přechod. Jeden jeho pruh byl prý příliš šišatý.

Přechod opravil Adam dvěma tahy křídou. „Hotovo. Tak si projeď ulici!“ Magda se podívala ke svému kolu opřenému u lavičky. „Asi mám málo nafouknutou pneumatiku.“ Maminka ji zkusila stisknout. „Ta je v pořádku.“ Magda ucítila horko až v uších. Rychle si klekla k nakreslené pekárně a začala domalovávat housky.

Najednou ji městečko netěšilo tolik jako na začátku. Každá dokončená houska znamenala, že bude muset vymyslet něco dalšího. Přála si, aby začalo pršet. Jenom trošičku, akorát na zrušení jízdy. Nad hřištěm ale pluly dva bílé obláčky a vypadaly, že s deštěm nemají vůbec žádné plány.

„Magdo, pomůžeš mi?“ ozval se Vítek. Stál vedle koloběžky u žlutého náměstí a mračil se na její stupátko. „Když dám jednu nohu sem, ta druhá mě nechce odstrčit.“ Magda k němu ochotně přiběhla. Pomáhat s koloběžkou bylo mnohem příjemnější než vysvětlovat, proč stále nesedí na vlastním kole.

„Jednu nohu nech na stupátku, druhou se odraz,“ poradila. Vítek poslechl. Koloběžka popojela, řídítka se stočila a on zase seskočil. „Ale ona mi utíká!“ „Tak drž řídítka rovně. A prostě se neboj.“ Vítek se na ni vážně podíval. „A jak se to dělá?“ Magda už otevírala pusu, jenže žádný návod ji nenapadl.

Vítek to zkusil znovu. Ramena měl vytažená skoro k uším a řídítka svíral ze všech sil. Magda v tu chvíli poznala z jeho výrazu, jak se cítí. Přesně tak jí bylo při představě, že zvedne obě nohy ze země. Říct „neboj se“ bylo snadné. Udělat to na povel neuměla ani ona.

Dřepla si vedle něj. „Co kdybys nejdřív jen stál jednou nohou na stupátku? Druhou můžeš mít pořád na zemi.“ Vítek si to vyzkoušel. „A nemusím hned jet?“ „Nemusíš.“ Magda ukázala na bílou čáru kousek před ním. „Pak se můžeš odstrčit jen sem. Já půjdu vedle tebe.“

Vítek se odrazil maličko. Koloběžka ujela sotva délku jeho boty, ale tentokrát z ní neskočil. Položil druhou nohu na zem a zazubil se. „Teď k té tečce!“ vybral si. Magda vedle něj pomalu kráčela. Po třetím pokusu už se mu podařilo krátce svézt. Nebyl to žádný závod. Přesto vypadal, jako by vyhrál pohár.

„Ty umíš dobře radit,“ pochválila Magdu Anička. „Tak potom ukážeš Adamovi tu zatáčku kolem lípy. Pořád vjíždí do pekárny.“ Adam se zasmál. „Tam to totiž voní.“ Magda se ale nesmála. Dívala se na své špičky a cítila, jak jí v břiše roste tvrdý uzlík. Teď by zase měla něco vymyslet.

Místo další výmluvy tiše řekla: „Já vám nic neukážu.“ Anička naklonila hlavu. Magda si promnula křídou umazané prsty. „Na tom kole ještě neumím jezdit. Bez pomocných koleček jsem to nikdy nedokázala.“ Na okamžik slyšela jen šustění listí. Potom dodala: „Řekla jsem, že umím, protože jsem nechtěla být jediná, kdo to neumí.“

Adam přestal otáčet pedálem. „Tak proto jsi chtěla být pořád u závory?“ Magda přikývla. „A ta pneumatika?“ „Ta byla výmluva. I ty housky.“ Anička se podívala na pekárnu plnou pečiva. „Housky se aspoň povedly,“ řekla. Magdě trochu povolil uzlík v břiše. „Promiňte, že jsem si vymýšlela.“

„Já zase neumím na koloběžce dobře zabrzdit,“ přiznala Anička. „Radši slezu už kus před čárou.“ Adam ukázal na křivou stopu u lípy. „A já neumím tu zatáčku, i když ji projíždím už asi podesáté.“ Vítek zvedl ruku, jako by seděl ve škole. „Já umím zatím jenom k tečce.“

Magda čekala, že někdo řekne, jak je to divné, když už jí bylo osm. Nikdo to neřekl. Anička místo toho vzala modrou křídu. „Uděláme tady místo na zkoušení. Ulice jsou stejně moc dlouhé.“ Na volném kraji plácku nakreslila široký obdélník. Adam odsunul poštu, aby kolem něj zůstalo hodně prostoru.

„A žádné troubení na toho, komu to nejde,“ rozhodl Vítek. „To by se mi nelíbilo.“ Magda se poprvé od příchodu pořádně usmála. Na zem napsala velkými písmeny CVIČIŠTĚ. Pod nápis nakreslila dvě kolečka. Anička přidala jedno nakřivo. „Tohle je moje, když se mi nepovede zastavit,“ vysvětlila.

Maminka odložila knížku a přišla za nimi. „Chceš dneska zkusit pár rozjezdů?“ zeptala se Magdy. „Ale opravdu jen pár,“ odpověděla Magda. Nasadila si přilbu a nechala maminku zkontrolovat zapnutí. Když vedla malinové kolo k modrému obdélníku, pořád měla v břiše motýly. Už to ale nebyl ten tvrdý uzlík.

Nejdřív vůbec nešlapala. Seděla na nízkém sedle, odrážela se nohama a nechávala kolo maličko popojet. Maminka kráčela vedle ní. „Dívej se dopředu, tam, kam chceš jet.“ Magda se podívala na Aniččinu botu na konci cvičiště. Hned nato se jí řídítka zavlnila a obě nohy pevně přistály na zemi.

„Zase nic,“ zamumlala. „Popojela jsi,“ ozval se Vítek. „Já taky začal jen kousek.“ Magda si vzpomněla na jeho první jízdu dlouhou sotva jako jeho bota. Zkusila to ještě jednou. Tentokrát se kolo srovnalo a chvíli se vezla s chodidly těsně nad zemí. Pak opatrně stiskla brzdy a zastavila.

Na cvičišti se střídali. Anička trénovala brzdění před bílou čárou. Adam pomalu objížděl dva kužely, mezi kterými bylo nejdřív hodně místa. Vítek si přikreslil novou tečku. Nikdo nepočítal, kdo už zkoušel kolikrát. Když někdo potřeboval pauzu, zaparkoval u lavičky a napil se. Magda si tam chvíli protahovala ztuhlé prsty.

Potom přišly na řadu pedály. Maminka jí pomohla natočit jeden výš, aby do něj mohla při rozjezdu zatlačit. „Přidržím tě. A pustím tě jen tehdy, když se domluvíme.“ Magda se na ni rychle podívala. „Ne tajně?“ „Ne tajně.“ To se Magdě líbilo. Nemusela hlídat zároveň řídítka i maminčinu ruku.

První rozjezd skončil dřív, než našla druhý pedál. Při druhém ho našla, ale hned zapomněla šlapat. Napotřetí několikrát otočila pedály a maminka vedle ní svižně kráčela. „Teď bych chtěla zastavit!“ vydechla Magda. Zmáčkla brzdy, počkala, až kolo zpomalí, a opřela se nohama o zem. Srdce jí tlouklo jako při honičce.

Po malé přestávce zkusily totéž znovu. „Teď můžeš pustit,“ řekla Magda uprostřed rovného úseku. Maminka ruku odtáhla. Kolo jelo samo! Vlastně nejelo samo, jela na něm Magda, ale připadalo jí to skoro neuvěřitelné. Stačila ještě dvakrát šlápnout, než zastavila. Anička zvedla oba palce. Vítek radostí poskočil na místě.

Slunce se posunulo za lípu a městečko dostalo zastíněný chodník. „Otevírá se pošta!“ oznámil Adam. Do krabice vložil zásilky: malovanou pohlednici, papírový rohlík a obálku s velkou žlutou tečkou. Každá patřila do jiné schránky. Děti se seběhly kolem něj. Magda zůstala stát o krok dál a držela řídítka.

„Já ještě nezvládnu celé město,“ řekla tentokrát rovnou. Anička ukázala na nejkratší ulici. Vedla přímo od pošty ke žluté schránce a za ní zbýval široký prázdný prostor. „Můžeš mít tuhle. Bez zatáček.“ Adam dokreslil okraj ulice u žluté schránky. Vítek přikreslil před ni čáru, u které se mělo zastavit.

Magda si cestu nejprve prošla. Nebyla dlouhá, jen několik metrů, ale ze sedla určitě bude vypadat delší. Maminka stála stranou poblíž cíle. Anička podala lehkou obálku a Magda si ji zasunula do malé taštičky na řídítkách. „Doručení nemusí být rychlé,“ řekl Adam poštovním hlasem. „Hlavně ať nepopletete adresu, paní doručovatelko.“

Magda si připravila pedál. Jednu nohu měla na zemi, druhou nahoře. Na okamžik ji napadlo, že by mohla ještě zkontrolovat pneumatiky. Potom se nadechla. „Prosím, ať je teď v ulici volno.“ Kamarádi ustoupili za křídovou čáru. Nikdo ji nepopoháněl. Ze strany se ozval Vítek: „Žlutá je ta se sluníčkem.“

Zatlačila do pedálu a odrazila se. Kolo se malinko naklonilo, Magda však našla druhý pedál a podívala se před sebe. Bílá ulice jí pomalu ubíhala pod koly. Jednou šlápla, podruhé, potřetí. Neohlížela se, jestli ji někdo drží. Věděla, že tentokrát vyjela sama. Žlutá schránka se přibližovala.

Před čárou přestala šlapat a opatrně stiskla brzdy. Kolo zpomalilo. Magda položila nohy na zem právě vedle schránky se sluníčkem. Chvíli jen stála a pevně držela řídítka. Potom vytáhla obálku. „Pošta!“ zvolala tak hlasitě, až se sama rozesmála. Vítek zatleskal. „A správný dům! To se pošťákovi musí počítat!“

Zpátky k poště Magda kolo vedla. Otočit se za jízdy si ještě netroufala a nikomu to nevadilo. Od Adama dostala další obálku pro žlutou schránku. Tu odvezla také, i když zastavila o kousek dřív a poslední krok k adresátovi došla. Ve žlutém domě dnes dostávali opravdu hodně dopisů.

Když začali uklízet, Anička schovala zbytek modré křídy do tašky zvlášť. „Cvičiště příště uděláme znovu.“ „A závoru si vezmu jen na chvíli,“ řekla Magda. Cestou domů vedla kolo vedle maminky. Malinový blatník se leskl a hvězda na něm měla u kraje trochu křídového prachu. Magda ho nesetřela. Byl z její úplně první doručovací ulice.

Zazvonil zvonec…