Klára a zahrádka mezi paneláky
5–10 let14 minuthřejivá, veselá a sousedská
Číst pohádku
Spustit videoZapněte zvuky a tučná slova ožijí. Každý zvuk zazní během čtení jen jednou.
Mezi třemi vysokými paneláky ležel dvůr. Měl pískoviště, dvě lavičky a klepadlo na koberce, na kterém už dlouho nikdo žádný koberec neklepal. U zdi rostlo trochu trávy, trochu bodláčí a jeden pampeliškový trs. Klára dvůr dobře znala. Věděla, kde se po dešti drží největší louže i pod kterou lavičku se nejraději zakutálí míč. Ale až do jednoho červnového úterý ji nenapadlo, že by tam mohlo růst něco k jídlu.
Toho úterý potkala ve výtahu paní Růžičkovou ze třetího patra. Sousedka nesla prázdné květináče a z kapsy jí vykukoval barevný sáček. „Nechceš semínka ředkviček?“ zeptala se. „Na balkoně už pro ně nemám místo.“ Klára si sáček prohlédla. Na obrázku byly červené kuličky s bílými ocásky. Uvnitř však něco jen docela tiše chrastilo. „Z takových drobečků?“ podivila se. „Z takových drobečků,“ přikývla sousedka.
Dole Klára svolala poradu. Přišel Tonda s koloběžkou, Bětka s křídami a její malý bratr Matýsek, který přinesl půl rohlíku. „Uděláme si zahradu,“ oznámila Klára. Tonda chtěl rovnou také hrášek a meloun. Bětka navrhla květiny kolem dokola. Matýsek prohlásil, že bude pěstovat bagr. Nakonec se dohodli, že začnou ředkvičkami, protože ty už měli, alespoň v podobě chrastícího sáčku.
Vybrali si slunný kousek u zdi, kde nikdo neběhal. Jenže společný dvůr nebyl jejich pokojíček, aby si ho mohli přestavět podle libosti. Klára tedy přivedla maminku a všichni zašli za panem Vávrou, který se staral o dům. Ten si místo dlouho prohlížel. „A kdo bude plít? A kdo uklidí nářadí?“ ptal se. Čtyři ruce vyletěly vzhůru. Matýskova byla od rohlíku.
Pan Vávra se domluvil s ostatními dospělými a v sobotu přinesl provázek se čtyřmi kolíky. Vyznačil záhonek dlouhý jako lavička a široký na dva dětské kroky. Klářina maminka pomohla odstranit drny a nakypřit hlínu. Děti vybíraly kamínky do kbelíku. Objevily rezavé víčko, modrou kuličku a žížalu. „Tu necháme doma,“ rozhodla Bětka a opatrně žížalu přenesla zpátky do měkké země.
Paní Růžičková přišla ukázat, jak se seje. Klacíkem udělala mělké řádky a do prvního položila několik semínek s mezerami. „Nemusí se mačkat jako lidé v ranním autobuse,“ vysvětlila. Děti pokračovaly samy. Klára pracovala pomalu, Tonda měl hotovo první a Bětka semínkům šeptala, kam mají růst. Potom řádky jemně zahrnuli a zalili konví s kropítkem, která dělala maličký déšť.
Matýsek čekal, až se ostatní otočí. Pak vytáhl z kapsy veliký žlutý knoflík a vtiskl ho do hlíny v rohu záhonu. „Co tam dáváš?“ zeptala se Klára. „Sluníčko,“ odpověděl. Knoflík měl čtyři dírky a pocházel ze starého svetru jeho medvěda. Matýsek nad ním zapíchl klacík. „Tady vyroste knoflíkovník. Až medvěd zase něco ztratí, utrhnu mu nový.“
Druhý den nebylo vidět nic. Třetí den také nic. Klára se k záhonu skláněla cestou do školy i cestou domů. Tonda usoudil, že semínka potřebují víc pít. Zalil je před snídaní, po obědě a ještě večer. Když dorazila Bětka s vlastní konvičkou, hlína už se leskla. „To je dobře,“ řekl Tonda. „Aspoň jim voda dlouho vydrží.“ V jednom řádku vznikla loužička.
Bětku zase trápilo, že nevědí, co se děje pod zemí. Vyhrábla tedy prstem jedno semínko. Mělo drobný bílý výhonek. Běžela ho ukázat Kláře a pak ho chtěla vrátit, jenže si nebyla jistá, kterou stranou nahoru. Zkusila najít druhé, aby se podívala. Když přišla paní Růžičková, dvě děti se přely nad rozbahněným důlkem a Tonda už nesl další vodu.
„Počkej s tou konví,“ zarazila ho sousedka vlídně. Klekla si k nim a nabrala trochu zeminy. „Je dost mokrá. Kořínky potřebují i vzduch. A klíčky jsou křehké, Bětko. Když je pořád stěhujeme, těžko se jim roste.“ Bětka sklopila oči. „Já se jen chtěla podívat.“ Paní Růžičková přikývla. „To znám. Tak si uděláme jedno pozorovací semínko za oknem.“
Doma vložily semínko ke stěně skleničky mezi sklo a vlhký papír. Bětka tak mohla každý den sledovat bílý kořínek, aniž by ho vytahovala. Na dvorku děti zavedly pravidlo: nejdřív sáhnout na hlínu, potom případně zalévat. Na dveře společné komůrky připevnily papír se svými jmény. Kdo zalil, nakreslil ke svému jménu kapku. Tonda kreslil kapky tak velké, že připomínaly hrušky.
Pátého rána zahlédla Klára první zelenou špičku. Za ní druhou a třetí. Běžela pro kamarády tak rychle, až jí na schodech pleskaly sandály. Nad záhonem se pak skláněly čtyři hlavy. Rostlinky vypadaly jako drobounké rozevřené dlaně. Jen nad Matýskovým knoflíkem se nezelenalo nic. „Ten má asi dlouhé spaní,“ řekl Matýsek a opatrně kolem svého klacíku odsunul kamínek.
Ředkvičky rostly a s nimi i tráva, která do záhonu vůbec pozvaná nebyla. Paní Růžičková dětem ukázala, co vytrhnout a co nechat. Také vyjednotily rostlinky v místech, kde se tísnily. Tondovi se to nelíbilo. „Když jich necháme víc, bude přece víc ředkviček.“ Sousedka mu ukázala, kolik místa potřebuje jedna bulvička. Tonda chvíli přemýšlel a potom ustoupil. „Tak dobře. Každá bude mít vlastní pokoj.“
U záhonku se začali zastavovat lidé. Paní s nákupní taškou hádala, že tam roste salát. Pán z vedlejšího vchodu se zeptal, jestli mrkev. „Ředkvičky,“ odpovídala pokaždé hrdě Klára. Pan Vávra chodil kontrolovat, zda nikde neleží hrábě. Jednou přinesl z dílny krátké prkénko. Bětka na něj napsala ZAHRÁDKA a pod nápis nakreslila červené kolečko, které mělo zelené vlasy.
Jednoho odpoledne přiběhl Tonda se špatnou zprávou. „V sobotu jedeme k babičce. Na celý týden.“ Klára přestala plít. Ona měla právě v sobotu odjíždět s rodiči na chalupu. Bětka s Matýskem zase balili kufříky na návštěvu k tetě. Doposud se všichni těšili na prázdniny. Teď hleděli na řádky a představovali si sedm dlouhých dní bez jediné nakreslené kapky.
„Vezmeme záhon s sebou,“ navrhl Matýsek. Tonda chtěl nalít do země deset konví do zásoby. Pak si ale vzpomněl na loužičku a sám zavrtěl hlavou. Klára běžela za paní Růžičkovou. Jenže sousedka si zrovna chystala tašku do lázní. „První dva dny bych zvládla, ale potom odjíždím taky,“ řekla. „Ve třech domech ovšem bydlí ještě spousta dalších rukou.“
Klára se podívala na dlouhé řady oken. Za každým někdo bydlel, ale většinu těch lidí znala jen od vidění. Někteří se ve výtahu ani nepozdravili, jen sledovali rozsvícená čísla. „Co když nebudou chtít?“ zeptala se. „To zjistíme,“ odpověděla maminka, když jí Klára doma vyprávěla o zahradnické nesnázi. Přinesla velký papír a posadila se s dětmi ke kuchyňskému stolu.
První Tondův návrh zněl: NENECHTE NÁM UMŘÍT ŘEDKVIČKY! Bětce připadal moc smutný. Nakonec napsali: HLEDÁME PRÁZDNINOVÉ ZAHRADNÍKY. STAČÍ JEDEN VEČER. Pod nápis přidali sedm políček s daty a jednoduchý návod od paní Růžičkové. Matýsek nakreslil konev, která vypadala trochu jako slon. Klára připsala: Kdo nám pomůže, může si s námi pochutnat na první úrodě.
S maminčiným svolením vyvěsili papír na domovní nástěnku. Celý další den zůstala políčka prázdná. Klára kolem nich prošla šestkrát. Posedmé se jí chtělo papír sundat. „Třeba si toho nikdo nevšiml,“ řekla Bětka. A tak následující odpoledne postavili vedle záhonku ceduli PŘIJĎTE SE PODÍVAT. Sami čekali na lavičce jako průvodci v maličké botanické zahradě. Matýsek si pro slavnostní příležitost umyl kolena.
První se zastavil pan Vávra. „Kdopak bude hlídat vás, když děti odjedou?“ zeptal se rostlinek. Klára mu všechno vysvětlila, nejdřív tiše a potom docela nahlas. Pan Vávra si promnul bradu. „V úterý bývám doma. A ve čtvrtek taky.“ Tonda okamžitě doběhl pro tužku. Za chvíli měl papír dvě vyplněná políčka a Kláře připadala zelená na záhonu mnohem zelenější.
Paní z přízemí se nabídla na pondělí. Mladý pán, který chodil běhat, mohl ve středu po návratu. Soboty se ujala Klářina maminka ještě před odjezdem, neděle paní Růžičková. Zbýval pátek. Nakonec se z okna ozvalo: „Já bych mohla, ale kde máte vodu?“ Byla to paní z druhého patra, která vždycky rychle prošla kolem. Bětka jí zamávala tak nadšeně, až jí spadla kšiltovka.
V pátek před odjezdem uspořádali krátkou ukázku péče o záhon. Pan Vávra zajistil přístup k vodě ve společné prádelně a konev dostala místo hned vedle dveří. Děti ukázaly, jak zkontrolovat hlínu a zalévat pomalu, aby se zem nevyplavila. „A když prší, konev má volno,“ dodal Tonda zkušeně. Sousedé se u záhonku představovali. Dva přitom zjistili, že bydlí šest let přímo nad sebou, a dosud se neznali jménem.
Matýsek vzal pana Vávru za ruku a odvedl ho ke klacíku. „Tady je knoflík. Ten mi nevyplejte.“ Pan Vávra se zatvářil stejně vážně, jako když kontroloval zámek hlavních dveří. „Zapsáno,“ řekl. Na malý štítek napsal KNOFLÍK a zapíchl ho do rohu. Teprve potom byl Matýsek ochotný odejít balit. Medvědovi do kufříku přidal náhradní svetr, protože na knoflíkovou úrodu zřejmě nebylo spolehnutí.
Na chalupě Klára sbírala šišky, stavěla domečky z kůry a večer poslouchala cvrčky. Na zahrádku si ale vzpomněla každý den. V úterý přišla mamince fotografie od pana Vávry. Byla na ní konev, kus jeho boty a zelené listy. Ve čtvrtek poslala sousedka další obrázek. Pod listy vykukovala drobná červená ramínka. Klára si fotografii přiblížila. „Ony už se klubou i dole!“ zavolala radostně.
Když se děti po týdnu vrátily, zamířily na dvůr dřív, než měly vybaleno. Zahrádka byla zelená a tabulka měla v každém políčku poznámku. Jednou stálo ZALITO, podruhé PRŠELO a v pátek BYLO VLHKO, TAK JEN KONTROLA. U lavičky se bavili pan Vávra s paní z přízemí. Klára je nikdy předtím neslyšela spolu mluvit tak dlouho. Teď se přeli, jestli příště zkusit pažitku, nebo petržel.
Paní Růžičková se vrátila o dva dny později. Opatrně odhrnula hlínu u největší ředkvičky a přikývla. „Tahle už může ven.“ Klára uchopila listy nízko u země a zatáhla. Záhon pustil červenou kuličku s bílým kořínkem. Byla menší než na sáčku a měla na boku podivný hrbolek. Kláře přesto připadala krásná. Ostatní zatleskali a Matýsek zavolal: „Ještě vytáhneme chleba!“
Chleba ze země nevytáhli. Přinesla ho Klářina maminka v košíku společně s máslem. Na sobotní ochutnávku dorazili zahradničtí pomocníci i několik zvědavých sousedů. Tonda tahal ředkvičky, Bětka je počítala a Klára je odnášela k umytí. Některé byly pěkně kulaté, jiné tenké jako prst. Pár rostlinek mělo jen listy. Ty nechali ještě růst. Bětka nakonec napočítala osmnáct ředkviček a mnohem víc čekajících lidí.
Tonda znejistěl. „Já myslel, že bude plná mísa.“ Na stolku ležela jejich úroda a vedle ní veliký koš chleba. Ředkvičky najednou vypadaly maličké. Paní Růžičková si však přinesla prkénko a nůž. „Tak je nakrájíme na tenká kolečka,“ navrhla. Dospělí krájeli, děti mazaly chleby máslem a na každý krajíc položily několik červenobílých koleček. Matýsek přidával přesně tři. Čtvrté pokaždé snědl.
Na velkou hostinu to nebylo, ale na ochutnání se dostalo každému. Lidé seděli na lavičkách, stáli kolem stolku a podávali si talíře. Pan Vávra vyprávěl, jak mu jednou konev pokropila boty místo záhonu. Bětka ukázala své pozorovací semínko ve skleničce. Paní z druhého patra nabídla staré truhlíky. Dokonce se domluvili, že příští sobotu opraví lavičku, jejíž krajní prkno se už dlouho viklalo.
Matýsek si mezitím dřepl ke svému klacíku. Opatrně hrábl do hlíny a vytáhl žlutý knoflík. Nevyrostl ani o kousek. Chvíli ho obracel v dlani, potom ho odnesl opláchnout. „Tak co knoflíkovník?“ zeptala se Bětka. Matýsek pokrčil rameny. „Asi měl málo svetru.“ Paní Růžičková se rozesmála a slíbila, že mu knoflík zase přišije na medvědův svetr. Matýsek ho pro jistotu schoval hluboko do kapsy.
Večer Klára odnesla poslední talíř a zastavila se u záhonku. Mezi listy zůstávalo několik červených špiček pro příští sklizeň. Nad dvorem se otevírala okna a z jednoho někdo zavolal na pana Vávru jménem. Z druhého přišlo pozvání na čaj. Klára obrátila skoro prázdný sáček od semínek. V rohu zůstalo poslední drobné zrníčko. Schovala si ho do dlaně a běžela se zeptat, jestli by vedle ředkviček ještě nebylo místo.
Podívat se na pohádku
Video s ilustracemi — pro chvíle, kdy oči ještě nechtějí spát.

