Pohádky
← codedtrip.com

Bětka a štětec, který si půjčoval barvy

5–10 let13 minutkouzelná, laskavá a jemně napínavá
Ilustrace k pohádce Bětka a štětec, který si půjčoval barvy
00:0014:44

Číst pohádku

Zvuky při čtení

Zapněte zvuky a tučná slova ožijí. Každý zvuk zazní během čtení jen jednou.

Na konci vesnice, v domku se žlutými okenicemi, bydlela malířka Rozálie a její učednice Bětka. Rozálie malovala svatební truhly, pouťové cedule i obrázky do dětských pokojíků. Bětka zatím umývala mističky, rovnala štětce a učila se namalovat jablko tak, aby nevypadalo jako brambora. Nejraději měla chvíle, kdy mohla zkusit něco vlastního. Tehdy si vyhrnula rukávy, vystrčila špičku jazyka a zapomněla i na svačinu.

Jednoho deštivého rána přinesla Rozálie z půdy úzkou krabičku. Ležel v ní štětec se stříbrnou násadkou a štětinkami jemnými jako chmýří. „Ten mi kdysi darovala moje učitelka,“ řekla. „Dnes ho svěřím tobě. Je kouzelný, ale než začneš, přečti si nápis pod víčkem.“ Právě tehdy někdo zabouchal na dveře. Pekař potřeboval opravit vývěsní štít, protože namalovanému rohlíku déšť odplavil oba konce. Rozálie si vzala plášť a odešla.

Bětka otevřela víčko dokořán. Na dřevě stálo drobným písmem: Co vodou probudíš, barvami světa oděješ. Co dostalo srdce, samo svou barvu vydá. Poslední řádek zakrývala zaschlá kapka laku. Bětka naklonila krabičku k oknu, ale písmenka pod kapkou nepřečetla. „Podívám se na to potom,“ rozhodla se. Na stole už čekal čistý papír a za oknem tak vytrvale pršelo, že si přála namalovat alespoň kousek slunce.

Namočila štětec do obyčejné vody. Jakmile se dotkl papíru, zanechal za sebou zlatou čáru. Bětka překvapeně vydechla. Přimalovala kulaté slunce, modrou oblohu a zelený kopeček. Tráva na obrázku se zavlnila, jako by přes ni přeběhl vítr. Ze zlatého kolečka se rozlilo teplo. Bětka přiložila dlaň k papíru a ucítila na prstech letní den, ačkoli ve světnici ještě voněl studený déšť.

Pod kopečkem udělala několik rezavých tahů, černý čumáček a huňatý ocas. Liška se protáhla, zívla a oklepala si uši. „To bylo spaní,“ prohlásila. „Jak se jmenuje tahle louka?“ Bětka málem upustila štětec. „Ještě nijak. A ty?“ „Když mám tak krásný kožíšek, říkej mi Ryška.“ Liška se zatočila za vlastním ocasem a Bětka se rozesmála tak hlasitě, až na polici poskočilo víčko od barvy.

Aby Ryšce nebylo smutno, namalovala Bětka růžový keř. Největší květ zrudl, otevřel se a zdvořile se uklonil. „Růženka, těší mě. Nemohla bys mi přidat ještě jeden lístek? Tady mě trochu táhne.“ Bětka přidala lístek, malý potok, žluté motýly a dřevěnou lávku. Voda zabublala. Motýli vzlétli. Ryška přeběhla lávku a oznámila, že takové místo by se mělo jmenovat Úplněnejlepší louka.

Vtom se venku ozvalo: „Kam se poděly moje jahody?“ Bětka vykoukla z okna. Zelinářka stála u košíku plného bílých plodů. Vedle ní pekař zíral na šedivou zástěru, která ještě ráno byla modrá. Bětka pohlédla na okenice. Jejich veselá žluť mizela v bledých pruzích. Na návsi se zelená koruna lípy měnila v cosi, co připomínalo hromadu stříbrného peří. Jen její obrázek zářil stále jasněji.

Bětka se podívala na mokrý štětec a potom na zlaté slunce. V hlavě jí zazněla slova z krabičky: Barvami světa oděješ. „Ty sis je nevymyslel,“ zašeptala ke štětci. „Ty sis je vzal!“ Rychle ho položila. Jenže obrázek ještě nebyl hotový. Jeho vlhké okraje se pomalu rozjasňovaly a z návsi k nim přitékaly tenounké barevné nitky. Červená ze střechy. Modrá z hrnku. Hnědá z kmene jabloně.

Přikryla obraz utěrkou. Utěrka zešedla. Zasunula ho do zásuvky. Barevné nitky proklouzly škvírou za ním. Nakonec obraz znovu položila na stůl a běžela ke dveřím. Rozálie právě přicházela od pekaře. V ruce nesla štít, na kterém už rohlík nevypadal opečeně, ale jako vyválený v mouce. „Já jsem nepočkala,“ vyhrkla Bětka. „A teď nám můj obrázek bere celou vesnici.“

Rozálie si přečetla nápis v krabičce. Kapku laku opatrně odloupla nehtem. Pod ní stálo: Darovaný život zůstává, vypůjčená barva čekat nemá. Potom se zadívala na Ryšku, která zvědavě očichávala okraj papíru. „Barvy můžeme vrátit jen se svolením obyvatel obrázku,“ řekla. „Když jim je vezmeme násilím, roztrháme s nimi i obrázek.“ „Tak jim to vysvětlím,“ rozhodla se Bětka. Znělo to docela snadno. Nebylo.

„Vrátit kožich?“ Ryška si přitiskla ocas k břichu. „To v žádném případě. Sotva ho mám!“ Růženka sklonila největší květ. „A moje červená? Bez ní si mě nikdo nevšimne. Budu jen takové pichlavé křoví.“ Slunce se schovalo za obláček a potok přestal bublat. Dokonce i motýli si pevně přitáhli žlutá křídla k tělu. Bětka pochopila, že její noví přátelé mají strach.

„Venku teď nemají barvy ani jahody,“ zkusila to. „A děti nepoznají svůj modrý míč od červeného.“ „To mě mrzí,“ řekla Ryška. „Ale já jsem jim nic nevzala. Prostě jsem se probudila takhle.“ Bětka otevřela pusu a zase ji zavřela. Liška měla pravdu. To Bětka pohybovala štětcem. Nemohla po ostatních chtít, aby se všeho vzdali jen proto, že ona nedočetla několik řádků.

Venku déšť ustal. Na náves vyběhl malý Vojta se dvěma šedými ponožkami. „Maminko, já už nikdy nenajdu pár!“ volal. Jindy by se Bětka zasmála. Teď ji píchlo u srdce. Vzala obrázek do náruče a postavila ho k oknu. Ryška ztichla. Růženka se naklonila přes namalovaný potůček. Uviděly bledé střechy, bledé zahrádky a holčičku, která si tiskla k sobě panenku v docela bezbarvých šatech.

„Takhle to zůstat nemůže,“ zamumlala liška. Pak si ale znovu uhladila ocas. „Jenže nechci být průhledná. Když se schovám pod strom, třeba už mě nikdy nenajdeš.“ „Najdu,“ slíbila Bětka ukvapeně. Ryška zavrtěla hlavou. „Jak to víš?“ To Bětka nevěděla. Přinesla si tedy stoličku, sedla si před obraz a chvíli jen poslouchala potok. Potřebovala vymyslet něco lepšího než další slib.

Na vedlejším stole ležel její včerejší obrázek jablka. Jablko bylo trochu šišaté a mělo příliš dlouhou stopku, ale pořád bylo červené. Bětka obrázek zvedla. „Rozálie! Proč moje obyčejné barvy nezmizely?“ Malířka ukázala na uzavřené mističky. „Barva připravená pro malování patří obrázkům. Kouzelný štětec hledá venku, protože jsi mu dávala jen vodu.“ Bětka se podívala na své štětce. Měly oprýskané násadky a žádný se stříbrně neleskl. Najednou jí připadaly nádherné.

„Můžu vám namalovat nový domov,“ řekla přátelům. „Těmito barvami. Nic se kvůli nim neztratí z návsi.“ Ryška vykoukla zpoza ocasu. „Bude tam lávka?“ „Bude.“ „A měkká tráva?“ „Taky.“ Růženka zašustila listy. „A co my? Zůstaneme živé?“ Bětka přisunula krabičku. „Tady je napsáno, že darovaný život zůstává. Nemusíte vracet svůj smích ani hlasy. Jen barvy, které patří někomu jinému.“

Ryška chvíli přemýšlela. „Nejdřív bych ten nový domov ráda viděla.“ To bylo spravedlivé. Rozálie připevnila vedle kouzelného obrazu čistý papír a Bětka namočila obyčejný štětec do modré barvy. Nic nezacinkalo. Žádná jiskra nepřeskočila. Musela přejíždět štětcem pěkně sem a tam, aby vznikla obloha. Potom míchala zelenou. Poprvé byla moc tmavá, podruhé připomínala hráškovou polévku. Až potřetí se podobala mladé trávě.

„Tady by mohl být můj pelíšek,“ navrhla Ryška a ukázala čumáčkem k dolnímu rohu. Bětka tam namalovala nízký dub s dutinou mezi kořeny. „Vchod trochu širší, prosím. Kvůli ocasu.“ Růženka si přála záhonek u cesty. Ne proto, aby byla všem na očích, vysvětlovala rychle, ale aby měla s kým si povídat. Bětka jí přimalovala lavičku. Motýli si vybrali kopretiny a potok dostal oblázky, přes které mohl vesele klokotat.

Obyčejný obrázek nebyl tak dokonalý jako kouzelný. Lávka měla jednu nožku kratší. Mrak se podobal knedlíku. Bětka si při malování dubu otiskla palec do oblohy. „To může být pták,“ navrhla Ryška. Bětka přidala zobáček a křídlo. „Trochu baculatý pták,“ poznamenala Růženka. Všichni se rozesmáli. A Bětce se poprvé od chvíle, kdy zbledly jahody, uvolnil uzlík v břiše.

Zbývalo namalovat obyvatele. Bětka si Ryšku pečlivě prohlédla a smíchala rezavou. Nebyla tak ohnivá jako vypůjčená barva, zato v ní probleskovala hnědá a zlatá. „Vypadá teple,“ uznala liška. „Jako listí, ve kterém se dobře spí.“ Růženka dostala červené květy a jeden maličký růžový pupen. „Ten se mi líbí nejvíc,“ řekla překvapeně. „Ještě ani nerozkvetl, a už mám radost, že ho mám.“

Bětka položila oba papíry těsně vedle sebe. Namalované bytosti se shromáždily u kraje kouzelné louky. „A jak se dostaneme na druhou stranu?“ zeptala se Ryška. Bětka už sahala po stříbrném štětci, ale zarazila se. Místo toho vzala svůj nejtenčí štěteček a obyčejnou hnědou barvou protáhla cestu až k okraji nového obrázku. „Tudy vás zvu,“ řekla. Pak tiše čekala, jestli to bude stačit.

První se ozval potok. „Voda přece nerada stojí. Já modrou vracím!“ Z jeho hladiny se zvedla modrá stužka, proplula oknem a zamířila k pekařově zástěře. Na starém papíře zůstala jen tenká světlá čára. Ta se zavlnila přes okraj a vklouzla mezi nově namalované oblázky. Ozvalo se tiché žbluňk. Potok tekl v obyčejných barvách, jako by tam bydlel odjakživa. „Je tu krásně!“ zavolal.

Motýli hned pustili svou žluť. Vylétla k okenicím a jejich křídla se na okamžik podobala průsvitným lístkům. Potom přeletěli na nové kopretiny. Růženka se zhluboka nadechla. „Tak tedy i já.“ Červená z jejích květů se rozběhla do zahrádek, k jahodám a k panenčiným šatům. Růžový keř se proměnil v jemnou kresbu. Pomalu, kořínek za kořínkem, přešel po namalované cestě do záhonku u lavičky.

Ryška zůstala poslední. Za ní už bledlo slunce a tráva pouštěla zelené nitky k návsi. „Bětko?“ pípla. „Až budu chvilku bez kožichu, budeš se dívat?“ „Po celou dobu.“ Liška přikývla. „Tak rezavou vracím.“ Barva z ní odlétla jako hejno podzimních listů. Chvilinku stála na papíře jen světlá liščí čárka s očima. Bětka neuhnula pohledem. Ryška udělala krok, druhý, a skočila do nového kožichu.

Na návsi znovu zazářily střechy. Lípa zezelenala tak náhle, že pod ní zelinářka radostně vykřikla. Vojta našel jednu červenou ponožku a jednu modrou a zjistil, že pár neměl ani předtím. Žluté okenice rozsvítilo odpolední slunce. Starý kouzelný obraz ležel na stole docela bílý. Bětka ho opatrně obrátila, aby na druhou stranu mohla někdy namalovat něco obyčejným štětcem. Papíru byla přece škoda.

Nový obrázek pověsily s Rozálií vedle pracovního stolu. Ryška vyzkoušela pelíšek, Růženka se naklonila k lavičce a potok hrál přes oblázky svou drobnou písničku. Nebyl to nejzářivější obraz na světě. Zato v něm měl každý něco, co si sám přál. Bětka pod něj připevnila cedulku: Naše louka. A pod cedulku položila zavřenou krabičku se stříbrným štětcem a s celým návodem pečlivě opsaným velkými písmeny.

Večer seděla u okna a dojídala dávno zapomenutou svačinu. „Bětko,“ ozvalo se z obrázku, „zítra bych potřebovala ještě jednu maličkost.“ Byla to Ryška. Bětka si povzdechla, ale usmívala se. „Jakou?“ „Přece ceduli před pelíšek. Aby každý věděl, že tu bydlím.“ „A co na ni napíšeme?“ Liška se stočila do klubíčka, přikryla si tlapky rezavým ocasem a spokojeně zavřela oči. „Doma.“

Zazvonil zvonec…