Pohádky
← codedtrip.com

Veverka a dub na zítřek

4–8 let6 minutlaskavá, hravá a hřejivá
Ilustrace k pohádce Veverka a dub na zítřek
00:0006:18

Číst pohádku

Zvuky při čtení

Zapněte zvuky a tučná slova ožijí. Každý zvuk zazní během čtení jen jednou.

Veverka Zrzečka našla na lesní pěšině žalud. Byl hladký, lesklý a měl čepičku nakřivo. Zrzečka ho obrátila v tlapkách, přiložila si ho k uchu a zašeptala: „Ty v sobě máš celý dub, viď?“ Žalud mlčel. Patrně si svůj strom dobře schovával.

Vedle staré lísky vyhrabala jamku. Položila do ní žalud, přikryla ho kyprou hlínou a zalila vodou z půlky ořechové skořápky. Potom kolem záhonku srovnala tři bílé kamínky. „Tady budeš bydlet. A sem, na tvoji nejdelší větev, pověsím houpačku.“

Ta představa se jí zalíbila tolik, že hned napsala pozvánky. Na březové lístky uhlem nakreslila dub, houpačku a veliké slunce. Pod obrázek připsala: „Zítra po snídani houpání u mého nového dubu!“ Jeden lístek dostal ježek Bodlinka, druhý myška Šustilka.

„Mám přinést svačinu?“ zeptala se Šustilka. „Při houpání mi vyhládne.“ Bodlinka slíbil, že upeče jablečné placičky. Zrzečka radostí poskakovala tak vysoko, až si ocasem smetla vlastní pozvánku z pařezu. Večer usínala s představou listí, které jí při houpání šimrá uši.

Ráno vyběhla ven ještě s rozcuchanými vousky. U lísky se zastavila. Tři bílé kamínky byly na místě. Hlína byla na místě. Ale dub nikde. Ani kmen, ani větev, ani jediný lísteček, na kterém by mohla přistát beruška.

Zrzečka obešla záhonek zprava. Potom zleva. Nakonec si lehla na bříško a dívala se těsně nad hlínou. „Třeba je zatím menší,“ zamumlala. Jenže ani odtud nic neviděla. V dálce už zacinkala Šustilčina snídaňová lžička.

„Dube!“ zavolala do země. „Vstávej! Dneska máme návštěvu!“ Chvíli čekala a pak to zkusila vlídněji: „Prosím tě, stačila by jedna větev. Nemusíš mít hned celý vršek.“ Ze záhonku se neozvalo vůbec nic.

Zrzečka přinesla další skořápku vody. Už ji chtěla vylít, když se mezi kamínky zavlnila hlína a vykoukla žížala Nitka. „Pro dnešek dost,“ řekla. „Dole je příjemně vlhko. Ještě jednu sprchu a budu si muset pořídit plovací kruh.“

„Viděla jsi můj dub?“ vyhrkla Zrzečka. Nitka přikývla. „Viděla jsem žalud. A z něj už vykukuje maličký kořínek. Bílý jako drobeček měsíce.“ Veverka naklonila hlavu. „A větev?“ „Tu ne.“ „Ani úplně maličkou?“ „Ani takovou, co by unesla peříčko.“

Zrzečka svěsila ocas. Kořínek byl jistě hezká věc, ale houpačka se na něj pověsit nedala. Navíc byl pod zemí. „Mám žalud vyhrabat a poprosit osobně?“ zeptala se. „Raději ho nech pracovat,“ odpověděla Nitka a zase se zavrtala do hlíny.

Veverka si sedla na pařez. Představovala si Bodlinku s placičkami a Šustilku s prázdným bříškem, jak stojí kolem tří kamenů a čekají na houpání. Uši ji začaly pálit. Takhle přece její slavnost vypadat neměla.

Musí pozvání zrušit. Napíše nové lístky a přiváže je kamarádům na dveře, aby je určitě nepřehlédli. Doma začala hledat provázek. Pod postelí našla dvě šišky, v šuplíku knoflík a za košíkem pořádné klubko pevné šňůry.

Popadla konec a táhla. Klubko se skutálelo přes práh, odkutálelo se k lísce a zastavilo u jejího kořene. Zrzečka zvedla oči. Nad ní se natahovala silná, nízká větev. Trochu zahnutá, trochu mechatá a docela prázdná.

„Počkej,“ řekla Zrzečka. Tentokrát nemluvila k žaludu. Dívala se na větev. Potom na šňůru. Potom znovu na větev. Ocas se jí pomalu zvedl. „Vždyť houpačka vůbec nemusí čekat na dub!“

Ze zásoby před domečkem vytáhla hladké prkénko. Když dorazili kamarádi, našli ji pod lískou s provázkem přes rameno. „Dub ještě není,“ přiznala. „Spletla jsem se. Zatím má jen kořínek. Ale mohli bychom se houpat tady. Pomůžete mi?“

Bodlinka odložil placičky na pařez a přidržel prkénko. Šustilka uměla pevné uzly, protože si každou zimu svazovala otýpky suché trávy. Zrzečka vyšplhala na lísku a přehodila šňůru přes větev. Společně houpačku zavěsili kousek nad měkký mech.

Nejdřív pořádně zatáhli za oba konce šňůry. Pak si na prkénko sedla Zrzečka a Bodlinka ji maličko postrčil. Houpačka šla dopředu a zpátky. Lískové listí zašumělo. „Funguje!“ vypískla Šustilka. „A ani jsme k tomu nepotřebovali zítřejší dub!“

Střídali se i při svačině. Bodlinka se houpal pomalu, aby neztratil placičku. Šustilka nastavovala čumáček větru. Zrzečka se při každém zhoupnutí podívala na záhonek. Pořád byl prázdný, ale už jí nepřipadal tak smutný.

Od toho dne chodili k lísce často. Kdo čekal na houpačku, podíval se, jestli žalud něco nepotřebuje. Když hlína oschla, přinesli trochu vody. Když vítr přihnal suché listí, opatrně ho odhrnuli. Nitka občas vystrčila hlavu a oznámila: „Dole se pilně pracuje!“

Jednoho rána se Zrzečka chystala rozhoupat houpačku, když Šustilka zvedla tlapku. „Stůj! Něco tu je!“ Mezi bílými kamínky se ze země prodíral zelený výhonek. Byl droboučký a na špičce nesl složené lístky. Všichni tři si k němu tiše přidřepli.

„Ahoj, dube,“ zašeptala Zrzečka. „Tak už jsi tady.“ Tentokrát se neptala na žádnou větev. Jen odsunula kamínek, aby měl výhonek víc místa. Pak se s kamarády vrátila k houpačce a pod starou lískou se zase ozvalo měkké vrzání houpačky.

Zazvonil zvonec…