Pohádky
← codedtrip.com

Šnek Vavřinec a poklady na zádech

4–8 let6 minutlaskavá, hravá a dobrodružná
Ilustrace k pohádce Šnek Vavřinec a poklady na zádech
00:0006:41

Číst pohádku

Zvuky při čtení

Zapněte zvuky a tučná slova ožijí. Každý zvuk zazní během čtení jen jednou.

Na kraji lesa, kde tráva šimrala kapradí pod bradou, bydlel šnek Vavřinec. Měl pěkně zatočenou ulitu a velikou zálibu ve výletech. Nikdy nepospíchal. Než obešel jedinou sedmikrásku, stačil si prohlédnout její stín, pozdravit mravence a přivonět ke třem kapkám rosy.

Z každého výletu si něco přinesl. Jenže šnek nemá kapsy ani batoh. Vavřinec proto své nálezy přilepoval na ulitu hustou šťávou z lesních bobulí. Když zaschla, držela pevněji než pavoučí uzlík. A tak mu na zádech pomalu vyrůstala zvláštní zahrádka pokladů.

Lesklý kamínek našel u potoka, přes který mu žába pomohla přeplout na širokém listu. Prázdná bukvice mu připomínala noc pod bukem, kdy poslouchal soví houkání. Bílé pírko získal na louce. Pořád ho lechtalo za tykadly, ale Vavřinec pírko měl přesto moc rád.

Jednoho rána objevil pod lískou nádherný klacík. Byl hladký, na konci rozvětvený a vypadal jako malý jelení paroh. „Takový se najde jednou za sto dešťů!“ zaradoval se. Potřel ho lepkavou šťávou a připevnil navrch ulity, rovnou mezi bukvici a kamínek.

Potom se vydal domů. Cesta vedla přes nízký kopeček, který jindy překonával při jediné písničce. Tentokrát natáhl tělíčko, zabral a posunul se o kousíček. Pak ještě jednou. Ulita se však zakymácela a Vavřinec sklouzl zpátky. „Hm,“ zamumlal. „Dneska ten kopec nějak povyrostl.“

Zkusil to zleva. Zkusil to zprava. Zazpíval si písničku dvakrát, kdyby náhodou byla dnes příliš krátká. Nic nepomáhalo. Nakonec zůstal pod svahem, tykadla svěšená, zatímco bílé pírko ho šimralo zrovna ve chvíli, kdy vůbec neměl náladu na smích.

Kolem právě kráčela broučice Běla. Nesla stéblo trávy a pobrukovala si. „Ty tu hlídáš kopec?“ zeptala se. „Kdepak. Jen mě nechce pustit nahoru.“ Běla obešla Vavřince dokola a prohlédla si jeho náklad. „A není ten kopec pořád stejný, jen tvoje ulita trochu těžší?“

„Možná maličko,“ připustil šnek. Běla položila nožku na kamínek. „Co kdybychom něco sundali?“ Vavřinec se polekal. „Ten ne! To je přece plavba přes potok!“ Ukázala stéblem na bukvici. „A tahle?“ „Noc se sovou!“ Klacíku se ani nedotkla. Vavřinec si ho bránil oběma tykadly.

Běla se posadila vedle něj. „Tak mi o té plavbě pověz.“ Vavřinec začal vyprávět, jak se list na vodě točil a žába volala: „Kapitáne, tykadla vzhůru!“ Než skončil, přilezli dva mravenci. Než dovyprávěl o sově, poslouchala také stonožka schovaná mezi kořínky.

„To bych chtěla slyšet znovu,“ řekla stonožka. „Jen teď musím domů spočítat dětem bačkůrky.“ Běle se rozzářila očka. Podívala se na starý pařez vedle pěšiny. Pod jeho kořenem byla suchá dutina, chráněná před větrem. „Vavřinče, co kdybys měl vlastní muzeum?“

„Muzeum?“ zopakoval šnek. „To je místo, kde bydlí poklady a ostatní se na ně chodí dívat,“ vysvětlila Běla. „Tvoje vzpomínky by měly střechu nad hlavou. Ty bys mohl vyprávět. A nemusel bys poklady nosit pořád s sebou.“

Vavřinec si dutinu dlouho prohlížel. Byla útulná a voněla dřevem. „Ale kamínek nesmí ležet někde ve tmě,“ rozhodl nakonec. „Ten má rád světlo.“ „Dostane místo u vchodu,“ slíbila Běla. „A pírko?“ „Pověsíme ho tak, aby se mohlo houpat.“ To už se šnek maličko usmál.

Nejprve museli poklady odlepit. Běla nosila na listech vodu a Vavřinec nechával lepkavou šťávu pomalu změknout. Pak společně sundali kamínek. Ťuk! Bukvici. Klap! Pírko se vzneslo tak zlehka, že se za ním oba otočili. Nakonec sklouzl dolů i nádherný klacík.

Z mechu udělali měkké polštářky. Mravenci přivlekli ploché kousky kůry na poličky a stonožka všechno pečlivě oprášila. Kamínek položili do slunečního proužku. Bukvici usadili pod obrázek měsíce, který Běla vyškrábala do hlíny. Klacík stál u vchodu jako slavnostní brána.

Pírko zavěsili na tenký kořínek. Když zafoukal vítr, lehounce se uklonilo každému návštěvníkovi. Nad vchod Běla připevnila široký list s nápisem: Vavřincovo muzeum výletů. Vavřinec se na něj díval tak pyšně, až měl tykadla docela rovná.

První přišla žába od potoka. „Jé, náš přístavní kamínek!“ vykřikla. Po ní dorazili mravenci, cvrček a stonožka se všemi dětmi. Vavřinec vyprávěl a ukazoval. Když předváděl, jak soví houknutí roztřáslo bukové listí, malí stonožčí posluchači se k sobě přitiskli a hned zase zahihňali.

Večer návštěvníci odešli a pod pařezem zavládlo ticho. Vavřinec pohladil kamínek tykadlem. Byl pořád jeho. A příběh o potoku si pamatoval právě tak dobře jako ráno. Jen záda měl najednou lehká. Tak lehká, že se mu zachtělo kousek popojet.

Pustil se do známého kopečka. Jednou zabral, podruhé se natáhl, a než dozpíval první sloku, byl nahoře. „Bělo!“ zavolal radostně. „On se ten kopec zase zmenšil!“ Broučice se rozesmála a vyběhla za ním. Za kopcem se v posledním slunci třpytila pěšina k maliní.

Druhý den po ní spolu vyrazili. Vavřinec našel překrásný červený lístek, ale na ulitu si ho nepřilepil. S Bělou ho uložili ve stínu a cestou domů jej vzali do muzea. Večer pod pařezem přibyl nový poklad. A hlavně nové vyprávění.

Zazvonil zvonec…