Pohádky
← codedtrip.com

Rak Matěj a měkký kabátek

4–8 let6 minutveselá, laskavá a hřejivá
Ilustrace k pohádce Rak Matěj a měkký kabátek
00:0005:34

Číst pohádku

Spustit video
Zvuky při čtení

Zapněte zvuky a tučná slova ožijí. Každý zvuk zazní během čtení jen jednou.

Pod velikým plochým kamenem na dně rybníka bydlel rak Matěj. Měl tam jemný písek, polštářek z mechu a na stropě kořínek, na který si věšel nalezené poklady. Dnes však neměl na poklady ani pomyšlení. Večer se u staré vrby konala podvodní tancovačka.

Celý týden si nacvičoval svůj nejlepší tanec: dva krůčky dozadu, jeden stranou a klepety udělat slavnostní oblouk. „To budou všichni koukat!“ těšil se. Žabka Kvákalka měla bubnovat na leknínový list, okounek Proužek chystal bublinkovou výzdobu a šnek Šimon slíbil, že přijde včas. Vyrazil proto už předešlého dne.

Jenže právě toho rána začal Matěje starý krunýř tlačit. Táhl ho přes záda, svíral po stranách a při každém kroku nepříjemně pnul. Matěj věděl, co to znamená. Povyrostl a bylo načase svléknout starý kabátek. Opatrně se z něj vysoukal a nechal jej ležet vedle kamene.

„Tak, a mám nový!“ zaradoval se. Jenomže nový krunýř ještě nebyl pevný. Byl měkký a potřeboval čas, aby ztvrdl. Matěj se schoval hlouběji pod kámen. Takhle nemohl poskakovat mezi tanečníky. Stačilo by nešikovné šťouchnutí nebo náraz do větvičky a mohl by si ublížit.

Chvíli smutně pozoroval proužek světla před vchodem. Potom zahlédl prázdnou škebli, kterou měl uloženou mezi svými poklady. Byla hladká, světlá a krásně se leskla. „Když nemohu tančit ve vlastním kabátku, půjčím si jiný,“ napadlo ho. „Ve škebli budu vypadat jako opravdový slavnostní host!“

Přitáhl si škebli na písek pod kamenem a opatrně se do ní nasoukal. Z jednoho konce vykukovala tykadla, z druhého ocásek a klepeta trčela do stran. „Dva krůčky dozadu,“ začal. Škeble se naklonila. „Jeden stranou…“ Škeble se překulila a Matěj zůstal ležet na boku jako převržená mistička.

„Výborně,“ zamumlal. „Teď mohu hostům podávat svačinu sám v sobě.“ Zavrtěl nohama, opřel se klepetem o písek a pomalu vycouval ven. Nic se mu nestalo, ale škeblový oblek už zkoušet nechtěl. Odsunul jej do kouta. Na tancování byl příliš vratký a na raka příliš škeblový.

Vedle mechového polštářku ležel kousek dutého rákosu. Matěj ho kdysi našel a schoval si ho, protože při fouknutí dělal zvláštní zvuk. Teď si jej prohlédl ze všech stran. „Tohle bude lepší. Lehký, rovný, žádné převracení. Takový dlouhý taneční kabát!“ A zasunul se do široké trubičky.

Tentokrát nic nevrzalo ani netlačilo. Jenomže klepeta zůstala přitisknutá k tělu a nožky dosáhly sotva ven. Matěj se pokusil vykročit. Trubička se maličko posunula. Pokusil se otočit. Trubička se neotočila. Nakonec vykoukl otvorem a zavolal: „Haló! Neví někdo, kde se u tohohle kabátu dělají rukávy?“

Jeho hlas zaduněl rákosem: „Rukávyávyávy!“ Matěj se polekal vlastního volání, cukl ocáskem a vycouval přímo do mechu. Trubička se přitom opřela o stěnu. Vypadala teď jako komín domečku, ze kterého právě utekl kominík. Matějovi cukly koutky, ale hned si zase vzpomněl na večerní slavnost.

Venku mezitím voda zezelenala večerním světlem. Od vrby připlouvaly první bublinky a bylo slyšet tlumené bum, bum, bum. Matěj odložil rákos vedle škeble. Žádný půjčený oblek mu nepomohl. Přitáhl si mechový polštářek, položil na něj klepeta a poslouchal, jak kamarádi chystají hudbu.

„Matěji! Už jdeš?“ ozvalo se před kamenem. Byla to Kvákalka a za ní se ve vodě pohupoval Proužek. Matěj nejprve otevřel pusu, že řekne něco o tom, že zabloudil nebo se mu roztrhl taneční střevíc. Jenže rak žádné střevíce nemá. A cestu ke staré vrbě znal i potmě.

„Dnes jsem svlékl krunýř,“ přiznal tedy. „Nový mám ještě měkký a musím zůstat schovaný. Zkoušel jsem si obléknout škebli i rákos, ale nešlo to. Moc jsem se na vás těšil.“ Kvákalka přestala pohupovat zadní nožkou. Proužek vypustil jednu malou zamyšlenou bublinu.

„Počkej tady,“ řekla nakonec Kvákalka. „To mi dnes jde docela dobře,“ povzdechl si Matěj. Kamarádi odpluli a pod kamenem zase nastalo ticho. Jen z dálky se ozývalo šustění, šplouchání a jakési domlouvání. Matěj si opřel hlavu o mech. Snad mu zítra povědí, jaká tancovačka byla.

Za chvilku se ale před jeho skrýší objevil leknínový list. Za ním připlula Kvákalka, Proužek a celý houf rybničních sousedů. Přinesli řetízek z vodních rostlin, pár lesklých oblázků a velkou zásobu bublinek. „Když nemůžeš na slavnost,“ oznámila Kvákalka, „slavnost může za tebou!“

Všichni se pohodlně usadili před kamenem a nechali Matějovi kolem vchodu dost místa. Právě dorazil také šnek Šimon. Rozhlédl se a spokojeně kývl. „Vidíte? Říkal jsem, že přijdu včas.“ Netušil, že cestou k vrbě náhodou potkal slavnost, která se stěhovala opačným směrem.

„A co ten rákosový kabát?“ zeptal se Proužek. Matěj vykoukl ze svého bezpečného koutku a začal vyprávět. Povídal o škebli, ve které vypadal jako svačina, i o trubičce bez rukávů. Potom do rákosu zavolal: „Vítám všechny tanečníkyčníkyčníky!“ A rybník se rozezněl smíchem.

Kvákalka se smála tak, že zapomněla bubnovat. Proužek pouštěl bubliny jednu přes druhou a Šimonovi smíchy poskakovala tykadla. Matěj zůstal celou dobu v měkkém mechu pod kamenem. Nemusel udělat jediný taneční krok. A přesto to byla nejveselejší tancovačka, jakou kdy rybník zažil.

Podívat se na pohádku

Video s ilustracemi — pro chvíle, kdy oči ještě nechtějí spát.

Otevřít video na YouTube

Zazvonil zvonec…