Pohádky
← codedtrip.com

O větru s uzlem na ocásku

4–8 let6 minutkouzelná, veselá a laskavá
Ilustrace k pohádce O větru s uzlem na ocásku
00:0005:32

Číst pohádku

Spustit video
Zvuky při čtení

Zapněte zvuky a tučná slova ožijí. Každý zvuk zazní během čtení jen jednou.

Za vsí stál větrný mlýn s červenou střechou. Každé ráno zamával lopatkami a uvnitř se rozběhlo veselé klapání. Jenže v pátek před poutí se ani nepohnul. Mlynář koukal do prázdného pytle a vzdychal: „Bez větru nebude mouka. Bez mouky nebudou koláče.“ Jeho dcerka Dorotka si představila pouť bez koláčů. To by bylo jako nebe bez mráčků — pořád by mu něco chybělo.

Vyšla za mlýn a uslyšela tenounké: „Písk!“ Pod lopuchovým listem seděl maličký větřík. Vypadal jako průsvitný kluk s rozcuchanou ofinou a dlouhým ocáskem z mlhy. Na jeho konci měl uzel veliký jako vlašský ořech. „Jsem Fištík,“ představil se. „Chtěl jsem vám roztočit mlýn, ale podívej.“ Nafoukl tváře. „Písk!“ Dorotce poskočila mašle, jinak se nehnulo nic.

Dorotka zkusila uzel rozmotat prsty. Byl studený, klouzavý a při každém zatažení se zatvářil ještě zauzlovaněji. „Au, lechtá!“ zavrtěl se Fištík. „To udělala větrná čarodějka Meluzína. Rozváže ho jen její stříbrný hřeben. Bydlí na kopci v chaloupce s komínem nakřivo.“ Dorotka si větříka posadila na rameno. Byl lehčí než pampeliškové chmýří. Potom se vydali vzhůru mezi vřesy.

Chaloupka měla sedm větrníků a všechny stály. Na zápraží seděla čarodějka v šedém šátku a zašívala punčochu. „Půjčíte nám hřeben?“ zeptala se Dorotka. Meluzína zvedla oči. Když uviděla Fištíka, sevřela rty. „Půjčím. Ale přines mi něco, co žádný vítr neunese.“ „Ani ten nejsilnější?“ „Ani ten, který převrací lodě a stěhuje střechy.“ Dorotka se zamyslela tak usilovně, až nakrčila nos.

Nejdřív přivalila veliký kámen. Tlačila ho oběma rukama a Fištík povzbuzoval: „Písk! Písk!“ „Tenhle neodfouknete,“ prohlásila udýchaně. Čarodějka otevřela starý vějíř. Vyletěl z něj krátký kouzelný závan a kámen se skutálel přímo do záhonu. Žuch! Z hlíny vyrazil obláček prachu a Meluzíně ozdobil nos. Dorotka se rozesmála. Čarodějka nejprve zabručela, ale pak jí cukl koutek úst.

Podruhé Dorotka nabrala ze studánky misku vody. „Voda přece nemá křídla.“ „Vítr také ne,“ připomněla Meluzína a lehounce mávla vějířem. Voda vyšplíchla a přistála jí na punčoše. „Tak. Teď už ji nemusím prát.“ Fištík se smál tak, že třikrát zapískal. Dorotka honem přinesla hadřík a mokré zápraží utřela.

Potřetí nabídla čarodějce pevně zavázaný pytlík písku. Pro jistotu na něj ještě položila obě dlaně. Meluzína mávla vějířem. Pytlík vyskočil a usadil se Dorotce na hlavě jako měkká čepice. „Ani písek ne,“ povzdechla si dívenka. Slunce mezitím vykouklo zpoza komína. Na zápraží se protáhl její stín, dlouhý a černý, s pytlíkovou boulí nad čelem.

Dorotka se narovnala. „Už vím! Dám vám svůj stín. Vítr může odnést můj šátek i mě převrátit do trávy. Ale stín ze země nesfoukne.“ Meluzína zamrkala. Otevřela vějíř dokořán. Sukně zašustila, vřes se uklonil a pytlík sklouzl do záhonu. Dorotčin stín však zůstal u jejích bot. „Pravda,“ připustila čarodějka. „Takový dárek jsem ještě nedostala.“

„Ale jen půjčit,“ dodala Dorotka rychle. „Do západu slunce. Maminka by se divila, kdybych přišla bez stínu. A vy nám půjčíte hřeben.“ Čarodějka si prohlížela černou postavičku na zápraží. „Mohl by sedět naproti mně, když piju čaj?“ „Mohl. Jenže vám neodpoví. Proč jste vlastně Fištíkovi zavázala ocásek?“

Meluzína položila punčochu do klína. „Každý den mi hvízdal v komíně. Pak řekl, že musí ke mlýnu. Bylo mi tu samotné smutno, tak jsem mu udělala malý uzlík. Myslela jsem, že neodletí daleko. Jenže on zabral a uzel se utáhl.“ Fištík sklopil hlavu. „Já bych zase přiletěl. Kdybyste mě pozvala.“ Z chaloupky bylo chvíli slyšet jen tikání hodin.

„To jsem měla,“ řekla čarodějka tiše. „Promiň, Fištíku.“ Sáhla do kapsy pro stříbrný hřeben. „Vezmi si ho, Dorotko. I bez dárku.“ Dorotka usadila větříka na lavici. Jedním zoubkem podebrala mlžnou smyčku, druhým ji povolila. Uzel udělal maličké lup! Fištík vydechl a všech sedm větrníků se roztočilo. Čarodějce se dokonce rozvlnily šedé vlasy pod šátkem.

„A ten stín vám dnes přece půjčím,“ rozhodla se Dorotka. Dorotka jí vrátila hřeben. Meluzína jím přejela po jeho okraji a stín se od Dorotčiných bot odloupl jako obrázek. Posadil se na stěnu vedle dveří a zamával. „Při západu slunce se vrátí sám,“ slíbila čarodějka. „Po zemi. Žádný vítr ho ponést nemusí.“ Dorotka si vesele poskočila. Její stín na stěně udělal totéž.

Fištík uháněl ke mlýnu a Dorotka běžela za ním. Lopatky se otočily jednou, podruhé, potřetí. Mlýn zaklapal a do pytle začala padat bílá mouka. K večeru už voněly první koláče. Dorotčin stín se připlížil přes práh právě ve chvíli, kdy sundávali plech. Připojil se k jejím patám a natáhl ruku po koláči stejně jako ona.

V neděli přišla na pouť i Meluzína. Dorotka jí schovala místo u stolu a koláč s největší hromádkou tvarohu. Fištík poletoval kolem a ochlazoval horké buchty. Občas pro legraci zapískal. Čarodějka se pokaždé podívala na jeho ocásek — a pokaždé se usmála. Nebyl na něm ani uzlíček.

Podívat se na pohádku

Video s ilustracemi — pro chvíle, kdy oči ještě nechtějí spát.

Otevřít video na YouTube

Zazvonil zvonec…