Pohádky
← codedtrip.com

O strašidle a bráně na výkřik

4–8 let6 minutkouzelná, veselá a laskavá
Ilustrace k pohádce O strašidle a bráně na výkřik
00:0006:28

Číst pohádku

Zvuky při čtení

Zapněte zvuky a tučná slova ožijí. Každý zvuk zazní během čtení jen jednou.

Na kopci nad vesnicí stál opuštěný hrad. V jeho věži bydlelo malé strašidlo Vojtíšek. Mělo průsvitné uši, bílou košilku a na ní kapsu, kterou propadávaly knoflíky. Strašit příliš neumělo. Zato dovedlo z vařečky udělat krále, z ponožky draka a z obyčejného provázku královský knír.

Jednou Vojtíšek našel na půdě červenou oponu. Vyklepal z ní prach, až třikrát kýchl a pokaždé proletěl kouskem zdi. „Uspořádám divadlo!“ rozhodl se. „O drakovi, který hledal ztracenou bačkoru.“ Celý týden vyráběl loutky a na nádvoří rovnal lavice. Na každou položil měkký polštářek ze starých zámeckých závěsů.

Jenže hradní brána byla zakletá. Neměla kliku ani zámek, pouze mosaznou tabulku: OTEVŘE MĚ POŘÁDNÝ VÝKŘIK. Vojtíšek před ní nabral vzduch. „Búúú!“ zavolal. Znělo to jako ospalá kráva. Brána ani nevrzla. Vojtíšek jí zkusil domluvit, polechtat pant a nabídnout nejlepší místo v první řadě. Nic nepomohlo.

Druhého rána pásla pod hradbami ovečky Bětka. Všimla si strašidla, které smutně vykukovalo mezi mřížemi v bráně. „Copak se ti přihodilo?“ zeptala se. Vojtíšek jí pověděl o divadle i zakletí. „Já mohu zdí proletět,“ vysvětloval, „ale děti ne. A přece nebudu hrát jen pro prázdné polštáře.“

Bětka odložila pastýřskou hůl. „Tak mě pořádně vystraš. Já vykřiknu a bude otevřeno.“ Vojtíšek se rozzářil. Našel ve sklepě starý řetěz, obtočil si ho kolem pasu a za bránou spustil: „Pozor! Přichází hrozitánské strašidlo!“ Udělal tři kroky, řetěz se mu svezl ke kotníkům a zamotal se mu do lemu košilky.

„Ty máš železnou sukýnku!“ vyprskla Bětka. Vojtíšek se podíval dolů a také se rozesmál. Řetěz při tom cinkal, jako by někdo míchal lžičkou v hrnku. Brána zůstala pevně zavřená.

„Zkusíme hluboké vrčení,“ navrhla Bětka. „Třeba ti komín zesílí hlas.“ Vojtíšek vletěl do hradní kuchyně a strčil hlavu do vyhaslého krbu. „Vrrrrr!“ zabručel. Komín zaduněl. Z jeho vršku vyletěl obláček sazí, zavrtěl se ve vzduchu a přistál Vojtíškovi pod nosem, sotva vykoukl z kuchyňského okna.

Bětka pod hradbou se chytila za břicho. Strašidlo mělo černý knírek a vypadalo jako maličký kominík. „To není legrační,“ namítl Vojtíšek. Pak kýchl a knírek mu přeskočil na čelo. Bětka si musela sednout do trávy.

Odpoledne si Vojtíšek nasadil vydlabanou dýni. Chtěl se ukázat v okénku nad bránou a strašlivě zahoukat. Jenomže dýně byla veliká. Otvor pro ústa mu sklouzl k uchu, takže místo houkání vyšlo tlumené: „Pomoc, já nevidím!“ Bětka mu radila, jak dýni sundat. Ani tentokrát nevykřikla. Jen si utírala slzy smíchu.

Slunce se sklánělo k lesu. Vojtíšek seděl za bránou na kamenném schůdku a v klíně držel ponožkového draka. „Asi divadlo zruším,“ zašeptal. „Když jsem strašidlo, měl bych umět aspoň trochu děsit.“ Drakovi sklesla hlava. Vojtíšek mu ji narovnal, ale hned zase klesla. Už neměl sílu držet ruku nahoře.

Bětka se opřela o bránu a znovu si přečetla tabulku. Pomalu pohybovala rty. Pak se zarazila. Přečetla ji podruhé a potřetí. „Vojtíšku! Tady přece nestojí, že ten výkřik musí být ze strachu!“

Strašidlo zvedlo oči. „A z čeho jiného?“ „To ještě uvidíš. Připrav loutky. A drakovi přivaž tu bačkoru opravdu pevně!“ Bětka popadla hůl, svolala ovečky a seběhla do podhradí. Vojtíšek za ní hleděl, potom opatrně pohladil draka po zeleném ponožkovém hřbetě.

Ve vesnici Bětka obešla všechny chalupy, kde bydlely děti. U každých dveří něco pošeptala, zamávala směrem k hradu a spěchala dál. Maminky přibalily dětem koláčky, tatínkové pomohli nejmenším do kopečka. Brzy před zavřenou bránou čekal celý houf. Někdo držel bratříčka za ruku, jiný svíral jablko na svačinu.

Z okénka nad bránou vykoukla vařečková královna. Měla korunu nakřivo. „Milé obecenstvo,“ pronesla Vojtíškovým hláskem, „náš drak ztratil bačkoru!“ Vedle ní vyskočil ponožkový drak. Na hlavě mu trčela veliká kostkovaná papuče. „Hledal jsem všude!“ naříkal. „Pod postelí, v polévce, dokonce i v králově klobouku!“

Děti se zahihňaly. „Máš ji na hlavě!“ zavolal malý klouček. Drak otočil hlavu na jednu stranu, potom na druhou. „Na čí hlavě?“ „Na svojí!“ smály se děti. Drak se uklonil tak prudce, až mu papuče zakryla oči. Za okénkem tiše zachrastily připravené kulisy.

Bětka zvedla ruce. „Děti, uvnitř na vás čeká celé divadlo! Kdo se těší, až najdeme drakovi i druhou bačkoru?“ Všechny ruce vyletěly vzhůru. „Tak ať nás hrad pořádně slyší!“

„HURÁÁÁ!“ vykřikly děti. Byl to tak radostný výkřik, že se mosazná tabulka rozzářila jako sluníčko. V bráně cosi cvaklo, pod kameny to zabublalo a obě těžká křídla se otevřela dokořán.

Vojtíšek radostí proletěl oponou. Rychle se vrátil za ni, urovnal si košilku a rozehrál představení. Děti seděly na polštářcích, jedly koláčky a smály se, až královně spadla koruna z hlavy. Bětka tleskala nejhlasitěji. A brána? Ta zůstala celý večer otevřená. Při závěrečném potlesku dokonce spokojeně zavrzala.

Zazvonil zvonec…