O drakovi, který kýchal vzhůru
4–8 let6 minutveselá, kouzelná a laskavě napínavá
Číst pohádku
Zapněte zvuky a tučná slova ožijí. Každý zvuk zazní během čtení jen jednou.
Na kraji jedné vesnice bydlel dráček Fousek. Byl zelený jako angrešt, na bradě měl tři zlaté vousky a místo strašlivého řevu uměl dělat zvuk podobný bublání polévky. Nejraději spával na vyhřáté peci u pekaře. Jenže toho rána pekař pekl svatební koláče, a tak se Fousek vydal za sluníčkem na náves.
U studny rostla jediná pampeliška. Měla stříbrný stonek a její chmýří svítilo, jako by v něm někdo schoval měsíček. Fousek se k ní sklonil. „Ty jsi nějaká načesaná,“ povídá. Vtom zafoukal větřík a jedno stříbrné peříčko mu vklouzlo do nosu. Fousek zamrkal. Zakroutil čenichem. Zvedl pravé ucho. Nic nepomohlo.
„Hepčí!“ ozvalo se přes celou náves. Prázdné necky před pradlenčiným domkem vyskočily ze země a zůstaly viset ve vzduchu. Z provazu vedle nich spadla jediná ponožka. „No tohle!“ vyhrkla pradlena. „Prádlo se mi suší dole a necky nahoře!“ Fousek chtěl říct promiňte, ale nos se mu znovu podezřele zachvěl.
„He… he… HEPČÍ!“ Tentokrát se zvedl sedlákův vůz. Naštěstí do něj nebyl zapřažený kůň. Vůz se líně otočil, kola se roztočila a z korby začaly padat kapustové listy. Jeden přistál starostovi na klobouku. „Provazy!“ zvolal starosta. „Přivažte všechno, co nemá kořeny!“ A pro jistotu objal nejbližší lípu.
Vesničané běhali sem a tam. Přivázali necky ke studni, vůz k lípě a zahradní lavici k plotu. Pekař si uvázal košík koláčů k zástěře. Jen kurník za posledním domkem nikdo přivázat nestačil. Fouskův nos se totiž znovu nakrčil. „Hepčííí!“ Kurník se vznesl i se šesti slepicemi a kohoutem Bonifácem.
„Kykyryký! Okamžitě zastavit!“ rozčiloval se Bonifác v okénku. Kurník ho neposlechl. Houpal se nad zahrádkou a ze střechy mu klouzala stébla slámy. Tentokrát se nad zem zvedl také Fousek. Mával krátkými křídly, ale kouzlo bylo silnější. Zůstal viset nad vozem jako zelený obláček a vyděšeně si držel nos.
Kominíkova Anička právě pomáhala tatínkovi čistit kartáče. Jakmile zaslechla kohoutí povyk, vyběhla ven. Na nose měla černou šmouhu a v ruce malou kominickou štětku. „Fousku, co se stalo?“ zavolala. „Bám něco v dose,“ odpověděl dráček nešťastně. Anička zahlédla u jeho nosní dírky stříbrnou jiskřičku. „Tatínku, podrž mi ty necky!“
Kominík Matěj přitáhl necky až k ní a pevně sevřel provaz. Anička do nich vlezla jako do loďky. Vesničané pomalu povolovali lano a necky stoupaly. U vozu se Anička chytila postranice a přelezla mezi kapustové listy. Odtud už viděla Fouskovi přímo do očí, jenže k jeho čenichu pořád nedosáhla.
Vtom připlul kurník. Matěj zachytil jeho spodní příčku hákem na dlouhé tyči a sedlák kolem příčky obratně protáhl provaz. Anička přešla z vozu na nízkou stříšku kurníku. Bonifác vystrčil hlavu z okénka. „Vstupné je jedna žížala!“ oznámil. „Dneska nemám,“ řekla Anička. „Tak aspoň zařiď, ať přistaneme před večeří.“
Anička zvedla štětku, aby se podívala, zda by chmýří nešlo zachytit do měkkých štětin. Fousek ale hned ucukl. „Tu de! Ta škrábe!“ zakňoural. Kdysi si totiž o kominický kartáč otřel bříško a ještě večer ho lechtalo. „Dobře,“ řekla Anička a zastrčila štětku za opasek. „Ta zůstane schovaná. Slibuju.“
Vítr zesílil. Kurník se rozletěl směrem k lesu a provaz dole se napjal. Vesničané zapřeli paty do trávy. Fousek se nadechoval čím dál podivněji. „He… he…“ Anička rychle vytáhla z kapsy čistý plátěný kapesník. Měl vyšitý modrý zvonek. „Podívej, tohle je docela měkké. Nejdřív ti jen pohladím tvář. Můžu?“
Fousek přikývl. Kapesník ho pohladil po šupině a dráček trochu povolil ramena. Stříbrné chmýří se při každém jeho výdechu vyklánělo ven, ale pořád se zachytávalo o kraj nosní dírky. „Zkus pomaličku vydechnout nosem,“ poprosila Anička. „Jako když nechceš sfouknout svíčku, jen trochu roztančit její plamínek.“ Fousek se soustředil tak usilovně, až mu zezelenaly špičky uší.
Chmýří vykouklo. Anička je přes kapesník jemně zachytila a vytáhla. Bylo maličké, skoro nic, a přitom kvůli němu létal celý kurník! „Mám ho!“ zavolala. Dole všichni zajásali. Jen Fousek otevřel pusu, nakrčil čenich a ještě jednou se nadechl. Anička ztuhla. „Hepčík,“ udělal dráček. Z nosu mu vyletěla obyčejná bublinka.
Kurník začal pomalu klesat. Stejně pomalu se snášel vůz, necky i Fousek. Matěj stáhl kurník za provaz zpátky nad zahrádku, kde měkce dosedl do trávy. Bonifác vyskočil ven a důležitě obešel všechny čtyři rohy. „Přistání přijatelné,“ oznámil. „Ale příště chci v okénku záclonku. Nahoře hrozně táhne.“
Anička zavázala kouzelné chmýří do kapesníku a zahradník je potom zasadil za vysokou zídkou, daleko od dračích nosů. Fousek dostal od pekaře tři koláče a teplé místečko u pece. Už skoro spal, když zvenku zaznělo: „Kykyryký!“ Dráček pootevřel oko. „Neboj,“ zašeptala Anička. „To jen Bonifác vypráví slepicím, jak naučil kurník létat.“

