Netopýr Vilík a schůzka mezi dnem a nocí
4–8 let6 minutlaskavá, hravá a poklidná
Číst pohádku
Zapněte zvuky a tučná slova ožijí. Každý zvuk zazní během čtení jen jednou.
Na kraji lesa rostl dub tak rozložitý, že by pod jeho korunou mohlo před deštěm stát sedm jelenů a ještě jeden malý ježek. V dolní dutině bydlela veverka Bětka. V horní dutině netopýr Vilík. Mezi jejich dveřmi bylo jen několik skoků, ale potkávali se málokdy.
Když Bětka ráno vyskočila z pelíšku, Vilík se právě vracel z nočního létání. „Dobré ráno!“ zavolala. „Dobrou noc,“ zamumlal on. Než si Bětka uhladila ocásek, už visel hlavou dolů a spal. Večer to bylo obráceně. Vilík protahoval křídla a Bětka si zívala do tlapek.
„Takhle se přece nikdy neskamarádíme,“ řekla jednou Bětka. Na široký list nakreslila sluníčko přímo nad dubem a pod něj dva hrníčky. Pozvánku zasunula Vilíkovi za kousek kůry u dveří. Potom vydrhla stoleček, nasbírala maliny a na každé místo položila ubrousek z hebkého listí.
V poledne se opravdu ozvalo zašustění. Vilík přiletěl s jedním okem otevřeným a druhým skoro zavřeným. „Děkuju za pozvání,“ zamumlal. „Jen si na chvilinku odpočinu.“ Zavěsil se na větvičku nad stolem, složil křídla a usnul tak rychle, že ani nedokončil poslední zívnutí.
Bětka mu nabídla malinu. Vilík tiše zachrápal. Nabídla mu vodu v žaludové číšce. Vilík zachrápal podruhé, tentokrát jako maličká vrzající vrátka. Bětka si povzdechla a položila pod něj měkký mech. Co kdyby se mu zdálo, že sedí, a chtěl si přesednout?
Příštího rána našla Bětka u dveří jiný list. Byl na něm měsíc, tři hvězdy a dva hrníčky. „Půlnoční hostina!“ zaradovala se. Celý den se těšila. Večer si opláchla fousky rosou a slíbila svému pelíšku, že se dnes vrátí o něco později.
Vilík připravil na široké větvi borůvky pro návštěvu a pro sebe několik drobných mušek. Číšky se leskly v měsíčním světle. Bětka přišla včas a dokonce se usmála. Pak vytáhla oříšek, pohodlně se opřela o kmen a usnula. Ocásek jí sklouzl přes nos jako rezavá přikrývka.
„A teď bych ti mohl vyprávět…“ začal Vilík. „Chrrr,“ odpověděla Bětka. Vilík si sedl vedle ní a chvíli poslouchal. Její chrápání znělo jako pilka, která se v polínku zadrhává. Nakonec přesunul číšku, aby ji Bětka ve spaní neshodila, a hlídal, aby jí oříšek nevypadl z tlapek.
Ráno se sešli mezi svými dutinami. Bětka ospale mrkala, Vilík ospale zíval. „Tvoje hostina určitě byla výborná,“ řekla Bětka. „Tvoje taky,“ odpověděl Vilík. Chvíli na sebe hleděli a pak se oba rozesmáli. „Jen jsme při nich nějak nebyli vzhůru!“
„Musí přece existovat chvilka, kdy se den potkává s nocí,“ přemýšlela Bětka. „Kdy už můžu vstávat já a ty ještě nemusíš spát,“ dodal Vilík. Domluvili se, že ji vypátrají přímo ze svého dubu. Žádné další půlnoční ani polední pozvánky. Nejdřív potřebovali správný čas.
Bětka odpoledne sledovala les. Nejdřív bylo světlo bílé, potom zlaté. Stín dubu se natáhl až ke kapradí. Kos na nejvyšší větvi zazpíval poslední písničku a slunce se dotklo vzdáleného kopce. Bětka třikrát lehounce zaťukala na Vilíkovy dveře. Ťuk, ťuk, ťuk.
Vilík vystrčil čumáček. Tentokrát měl otevřené obě oči. „Tohle už vypadá jako moje ráno,“ řekl. „A já ještě ani nehledám peřinu!“ vykřikla Bětka. Nad lesem se objevila první hvězda, ale mezi větvemi pořád zbývalo dost světla. Našli soumrak, měkkou chvilku mezi dnem a nocí.
Rychle rozprostřeli na široké větvi piknikovou dečku z velikých listů. Bětka přinesla oříšky a maliny. Vilík přinesl vodu v číškách, které naplnil vodou z důlku v kmeni. Posadili se vedle sebe a slavnostně pozvedli číšky. Nikdo nechrápal. Nikomu nepadala hlava. To byla náramná hostina!
Po jídle se Bětka zadívala proti bledému nebi. „Podívej, támhle sedí obr!“ Vilík se lekl, až mu poskočila ouška. „Kde?“ „Tamhle. Má veliký nos a tři vlasy.“ Vilík zamžoural. Obr se nehýbal. Bětka se zasmála. „To je naše zlomená větev! Zahrajeme si na hádání siluet. Budeme hádat, čemu se podobají ty tmavé obrysy.“
Vilík ukázal kousek výš. „A co ten zahnutý zobák?“ Bětka se naklonila. „Suchá větvička. Ale vypadá jako čáp, který ztratil nohy.“ Pak našla mezi listy korunu, zajíce a podivuhodnou okurku s parohy. U té se Vilík smál tak, že se musel přidržet drápky.
Náhle se proti obloze mihlo cosi drobného. „Létající lístek?“ hádala Bětka. „Můra,“ řekl Vilík. „Poznám ji podle křídel.“ Další stínek proletěl rovně kolem nich. „A tohle je brouk.“ Bětka obdivně zvedla ouška. Znala každou větev, ale těch malých večerních letců si dosud skoro nevšímala.
Když nebe ztmavlo do modra, Bětka poprvé zívla. Vilík právě dostával chuť pořádně se proletět. Složili tedy dečku a číšky postavili ke kmeni. „Zítra, až se stín dotkne kapradí?“ zeptala se Bětka. „A objeví se první hvězda,“ přikývl Vilík. Potom odletěl do večera a Bětka zalezla do pelíšku. Zdálo se jí o okurce s parohy, která létala na můřích křídlech.

