Po návštěvě Los Angeles jsme zamířili do Death Valley National Park – jednoho z nejextrémnějších míst na celém americkém kontinentu. Byla to moje několikáté návštěva, ale tahle cesta měla úplně jinou energii. Už kvůli tomu, co se mi stalo hned ráno.
Snídaně v Denny's a ztracená GoPro kamera
Než jsme vyrazili směrem do pouště, zastavili jsme se v Los Angeles na snídani v řetězci Denny's, kde jsme snídali už předtím. Klasická americká snídaně – míchaná vajíčka, slanina, hash browns a párky. Nic převratného, ale spolehlivá jistota, když potřebujete nabrat energii na celý den v autě.
Jenže právě tady se mi přihodila věc, na kterou ještě dlouho nezapomenu.
Měl jsem s sebou úplně novou GoPro kameru, na které jsem měl všechny záznamy z dosavadní části cesty. Šel jsem na toaletu, kameru jsem položil na radiátor – a samozřejmě, protože jsme spěchali a chtěli vyrazit co nejdříve na cestu, jsem na ni zapomněl.
Zjistil jsem to až o několik hodin později, když jsme přijížděli do Death Valley a já chtěl začít natáčet. Prohledal jsem celé auto, a nic. Začal jsem volat na infolinku Denny's, řešil to přes zákaznický servis a po nějaké době se mi podařilo spojit přímo s pobočkou. Kamera se skutečně našla – někdo ji odložil a čekala na mě.
Nechal jsem si ji přeposlat přes UPS na ranč do Dallasu a chtěl jsem si ji nechat přeposlat. Jenže UPS zásilku někde po cestě ztratili. Do dneška ji nemám. Podal jsem reklamaci, ale stále to není vyřešené a upřímně – už nevěřím, že z toho ještě něco uvidím. Kamera mi prostě asi nebyla souzená.
To je hold život. 🙂
Cesta z Los Angeles do Death Valley
Vzdálenost z Los Angeles do Death Valley je zhruba 260–300 kilometrů v závislosti na trase, kterou zvolíte. Standardní jízda trvá přibližně 4,5 až 5 hodin, ale počítejte s tím, že pokud jedete ze západní strany parku, jako jsme jeli my, může vás cesta překvapit svojí délkou – terén se mění, silnice stoupá a klesá a člověk si ani neuvědomí, kolik času vlastně za volantem strávil.
My jsme do parku přijížděli z té „druhé strany" – ne od Las Vegas, jak jezdí většina turistů, ale ze západu, přes horské průsmyky. Krajina se postupně mění z městské zástavby přes vyprahlou poušť až po dramatické skalní formace. Je to jedna z těch cest, kde se člověk nemůže přestat dívat z okna.
Hned u vstupu do parku jsme zastavili u cedule Death Valley National Park, na které stojí podnázev „Homeland of the Timbisha Shoshone" – připomínka původních obyvatel, kteří v tomto údolí žili tisíce let.
Trocha historie: jak vzniklo Údolí smrti
Death Valley je skutečně místo superlativů. Nachází se zde Badwater Basin – nejnižší bod celé Severní Ameriky, ležící 86 metrů pod hladinou moře. A jen necelých 140 kilometrů odtud se tyčí Mount Whitney, nejvyšší hora přilehlých 48 amerických států s nadmořskou výškou 4 421 metrů. Takový výškový rozdíl na tak krátké vzdálenosti je naprosto unikátní.
Údolí vzniklo před miliony let díky tektonické aktivitě – dvě paralelní zlomové linie táhly zemskou kůru od sebe a postupně vytvořily hlubokou propadlinu, kterou dnes známe jako Death Valley. V dobách ledových dob zde existovalo obrovské jezero Manly, které bylo až 160 kilometrů dlouhé a 180 metrů hluboké. Když se klima oteplilo, voda se vypařila a zanechala po sobě rozsáhlé solné pláně, které dnes pokrývají dno údolí.
Mimochodem – právě zde byla 10. července 1913 naměřena nejvyšší teplota vzduchu v historii Země: 56,7 °C ve Furnace Creek. I dnes v létě teploty běžně přesahují 50 °C, takže pokud plánujete návštěvu, ideální období je od října do dubna.
Park má rozlohu přes 13 000 km², čímž je největším národním parkem ve Spojených státech mimo Aljašku. Projet celé Death Valley napříč zabere minimálně dvě hodiny čisté jízdy, ale s průběžnými zastávkami u jednotlivých atrakcí si na to klidně vyhraďte celý den.
Father Crowley Vista Point – vyhlídka s příběhem
Jednou z prvních zastávek, které nás čekaly, byl Father Crowley Vista Point – vyhlídkový bod na západním okraji parku. Odtud se otevírá dechberoucí pohled do Rainbow Canyon, barevného kaňonu, jehož stěny formovala dávná sopečná činnost. Barvy skal přecházejí od rudé přes šedou až po růžovou a celý pohled vypadá téměř neskutečně.
Vyhlídka je pojmenována po otci Johnu J. Crowleym (1891–1940), katolickém knězi, kterému se přezdívalo „pouštní páter". Crowley byl irského původu a sloužil v odlehlých farnostech pouštní Kalifornie, kde jeho farnost pokrývala území o rozloze celého Irska – přes 77 000 km². Jen za prvních 16 měsíců své služby najezdil přes 80 000 kilometrů ve svém Fordu Model T.
Crowley se proslavil nejen svou pastorační prací, ale hlavně bojem za práva místních obyvatel, kteří přišli o vodu poté, co Los Angeles začalo odčerpávat vodu z Owens Valley. Založil organizaci Inyo Associates, která se snažila nalézt kompromis mezi potřebami velkoměsta a lokálních komunit. Bohužel zemřel při automobilové nehodě v roce 1940, když v noci narazil do zatoulaného dobytčete na silnici. Bylo mu pouhých 48 let.
Na vyhlídce stojí kamenný památník s bronzovou plaketou na jeho počest. Odtud je vidět i do Panamint Valley, dalšího ohromujícího údolí. Zajímavostí je, že kaňon pod vyhlídkou byl až do roku 2019 známý jako „Star Wars Canyon" – americké vojenské letectvo zde totiž provádělo cvičné přelety stíhaček, což přitahovalo spoustu nadšenců. Po tragické havárii, při které zahynul pilot, byly lety zastaveny.
General Store a tankování uprostřed ničeho
Pokračovali jsme dál do parku a zastavili u General Store – malého obchodu s přilehlým motelem, který je jedním z mála míst v celém Death Valley, kde lze natankovat a koupit základní potřeby.
Benzín je zde pochopitelně dražší než na běžných pumpách – ale to je daň za to, že jste uprostřed pouště, kde v okruhu desítek kilometrů není vůbec nic. Moje rada je jednoduchá: tankujte vždy, když máte příležitost. V národních parcích tohoto typu nikdy nevíte, kdy narazíte na další pumpu, a jezdit na doraz v padesátistupňovém vedru není něco, co byste chtěli zažít.
My jsme natankovali naši bílou Toyotu RAV4 a pokračovali dál na východ.
Stovepipe Wells – oáza v srdci pouště
Dalším významným bodem naší cesty byla oblast Stovepipe Wells, kde jsme také zaplatili vstupné do parku – 30 dolarů za vozidlo, platné na sedm dní.
Stovepipe Wells Village je osada, která vznikla z malého hotelu postaveného Hermanem Williamem „Bobem" Eichbaumem v roce 1926. Eichbaum byl vizionář, který na vlastní náklady financoval výstavbu zpoplatněné silnice vedoucí do Death Valley, aby zpřístupnil údolí turistům. Dnešní Highway 190 sleduje trasu jeho původní cesty. Stovepipe Wells se staly centrálním výchozím bodem pro průzkum západní části Death Valley a dodnes zde najdete ubytování, restauraci, benzínku a ranger station.
Název „Stovepipe Wells" pochází od historické studny, která se nacházela přibližně osm kilometrů severovýchodně. Studna byla označena kouřovodem (stovepipe), aby ji cestovatelé v poušti snáze našli – v dobách, kdy správný zdroj vody mohl znamenat rozdíl mezi životem a smrtí.
Mesquite Flat Sand Dunes – pouštní duny jako z filmu
Hned nedaleko Stovepipe Wells se nacházejí Mesquite Flat Sand Dunes – písečné duny, které jsou jednou z nejikoničtějších scenérií celého parku. A přesně tady jsme strávili jeden z nejkrásnějších okamžiků celé cesty.
Duny nejsou nijak obrovské, ale jsou nádherné svou kompozicí. Z písku vyrůstají suché, vybělené kmeny stromů, které vytvářejí téměř umělecké kompozice – jako by je tam někdo záměrně naaranžoval. Písek je jemný, teplý a v podvečerním světle září zlatými odstíny. V pozadí se rýsují siluety hor a nad hlavou obloha, která přechází z modré do oranžové.
Chvíli jsem se tam proháněl po dunách, sledoval ptáky, kteří nad námi kroužili, a pozoroval západ slunce. Celá ta atmosféra byla naprosto magická – klid, ticho a pocit, že jste na úplném konci světa.
Právě tyto duny byly mimochodem jednou z lokací, kde se natáčely scény ze Star Wars. Když tam stojíte, chápete proč.
Co se v Death Valley těžilo
Když projíždíte Death Valley, všimnete si pozůstatků staré těžební činnosti – opuštěné koleje, rezavé vagóny, zbytky budov. To všechno je odkaz bouřlivé historie těžby boraxu, která údolí proslavila na konci 19. století.
Borax – minerál používaný v keramice, při zpracování zlata a později jako čisticí prostředek – byl v Death Valley objeven v roce 1881 manžely Aaronem a Rosie Wintersovými. Podnikatel William T. Coleman následně vybudoval zpracovatelský závod Harmony Borax Works a v roce 1883 zahájil těžbu.
Největší výzvou však nebyla samotná těžba, ale doprava boraxu z údolí k nejbližší železniční trati v Mojave, vzdálené 265 kilometrů. K tomu sloužily legendární „dvacetimulí spřežení" – karavany dvou obřích vozů a jednoho cisterny na vodu, tažené osmnácti muly a dvěma koňmi. Celková hmotnost nákladu přesahovala 36 tun a jedna cesta trvala deset dní.
Za šest let provozu převezla spřežení přes 9 000 tun boraxu, aniž by se jediný vůz porouchal. Ikonický obrázek dvacetimulího spřežení se stal symbolem celého boraxového průmyslu a dodnes ho najdete na obalech čisticích prostředků značky 20 Mule Team Borax.
Těžba v Harmony Borax Works skončila v roce 1888, kdy podnik Colemana zbankrotoval. Ale boraxový průmysl v regionu pokračoval ještě desetiletí – těžba se postupně přesouvala do přístupnějších lokalit, až ji nakonec nahradily moderní doly.
Západ slunce a cesta na Death Valley Junction
Po návštěvě dun jsme pokračovali dál na východ. Původně jsem chtěl přespat v Amargosa hotelu, ale dcerka tam nechtěla – ale o tom až příště.
Co mě však fascinovalo, byla samotná cesta. Silnice se vine pouštní krajinou, kolem hor s vrásčitými svahy, přes širá údolí, kde nepotkáte živou duši. Nejezdilo tam téměř žádné auto. Občas jsme zastavili na focení – a jednou se za námi zastavil pán, který vůbec nevěděl, kam má jet. Tak jsem mu poradil a jeli jsme dál.
Západ slunce byl toho dne naprosto úchvatný. Obloha nad pouští přecházela z oranžové přes růžovou až do hluboké fialové, a celá ta scenérie s prázdnou rovnou silnicí mizící v nekonečnu vypadala jako z filmu. Na navigaci v autě jsme viděli, jak pomalu míříme k Death Valley Junction, ale ta cesta trvala mnohem déle, než jsem čekal.
Bez signálu, ale ne bez spojení
V Death Valley samozřejmě nefunguje mobilní signál – žádná věž, žádná data, nic. Ale co mě příjemně překvapilo, je funkce iPhonu, která umožňuje připojení přes satelit. V Americe díky tomu fungují základní služby i v absolutním bezesignálovém terénu – emergency volání přes SOS, sdílení polohy přes Find My, zprávy a dokonce i přivolání silniční asistence.
Osobně jsem to vyzkoušel a funguje to. Telefon vás navede, abyste ho namířili na satelit, a jakmile se spojíte, zobrazí se vám základní menu s možnostmi. Pro cestování v odlehlých oblastech USA je to naprosto zásadní věc a dává vám pocit bezpečí, i když jste uprostřed ničeho.
Závěrem: Death Valley stojí za návštěvu
Death Valley je místo, které vám dá pocítit, jak malý vlastně člověk je. Ta rozlehlost, to ticho, ty barvy – nic z toho se nedá popsat slovy ani fotkami. Musíte to zažít.
Já už jsem tu byl po několikáté a pokaždé mě to místo uchvátí jinak. Tentokrát to bylo hlavně o těch dunách, o tom západu slunce a o pocitu naprosté svobody na prázdné silnici uprostřed pouště.
Pokud plánujete cestu do Death Valley, tady je pár praktických tipů:
Cesta z Los Angeles trvá přibližně 4,5 až 5 hodin a je zhruba 260–300 km dlouhá, v závislosti na trase. Projet samotný park od západu na východ (nebo naopak) zabere minimálně 2 hodiny čisté jízdy, ale počítejte s celým dnem, pokud chcete vidět hlavní atrakce. Vstupné do parku je 30 dolarů za vozidlo a platí sedm dní. Tankujte vždy, když máte příležitost – benzínky jsou v parku vzácné a drahé. Mobilní signál v parku nefunguje, ale novější iPhony umožňují nouzové satelitní spojení. Nejlepší období pro návštěvu je od října do dubna, kdy teploty jsou snesitelné.
A ještě jedna věc – nezapomínejte kamery na radiátorech v restauracích. Věřte mi, vím, o čem mluvím.
