Po cestě z Death Valley jsme se zastavili na Death Valley Junction. Na tenhle moment jsem se těšil úplně nejvíc z celého dne, protože se tu nachází Amargosa Opera House – hotel, který je považován za jeden z nejstrašidelnějších v celých Spojených státech.
Vždycky jsem ho chtěl vidět na vlastní oči. Už před pár lety, když jsem byl v okolí, jsem tam původně plánoval zajet, ale nakonec jsem to nestihl – jel jsem někam jinam a skončil jsem u Area 51. Tentokrát jsem si to zahrnul do itineráře, takže na to vyšel čas a já si to nenechal ujít.
Co mě navíc lákalo – na Bookingu byl hotel volný a šlo si ho zarezervovat. Vážně jsem přemýšlel nad tím, že bychom tam přespali, protože návštěvníci podle recenzí hlásí nejrůznější podivné zážitky. Prý se v noci samy od sebe hýbou skříně, ozývají se kroky v prázdných chodbách a některé věci mění pozici. Tyhle věci mě zajímají – ne že bych na duchy přímo věřil, ale věřím tomu, že existují věci, kterým zatím nerozumíme nebo je nedokážeme vnímat.
Jak vznikl Amargosa Opera House a proč tam údajně straší
Abych vysvětlil, proč je tohle místo tak zvláštní, musím začít od začátku.
Death Valley Junction vzniklo jako hornické městečko na začátku 20. století. V roce 1914 tu společnost Pacific Coast Borax Company vybudovala železniční stanici na trase z dolů v Death Valley, odkud se převážel borax – minerál, který se používá ve všem od čisticích prostředků po kosmetiku. V letech 1923–1925 pak architekt Alexander Hamilton McCulloch navrhl celý komplex budov ve stylu španělské koloniální architektury. Vznikl hotel s 23 pokoji, kanceláře, ubytovna pro dělníky, obchod, jídelna a společenský sál pojmenovaný Corkhill Hall, kde se promítaly filmy, konaly taneční zábavy, bohoslužby i pohřby.
Když ale těžba boraxu v 60. letech upadla, městečko se postupně vylidnilo. Železnice přestala jezdit už v roce 1940, obyvatelé se rozprchli a budovy začaly chátrat. Death Valley Junction se proměnilo v městečko duchů s hrstkou posledních rezidentů.
A právě v tu dobu přichází na scénu žena, která tohle místo zachránila – Marta Becket.
Marta se narodila v roce 1924 v New Yorku. Od mládí tančila – vystupovala jako baletka v legendárním Radio City Music Hall a na Broadwayi hrála v muzikálech jako Show Boat nebo Wonderful Town. V 60. letech si vzala svůj one-woman show na turné po americkém venkově, vystupovala v malých divadlech a školních aulách.
A pak přišel osudový den – v březnu 1967 jela Marta s manželem pouští směrem na vystoupení v Los Angeles, když jim praskla pneumatika. Zastavili právě v Death Valley Junction, kde tehdy ještě fungovala benzínová pumpa naproti hlavnímu komplexu budov. Zatímco se opravovalo auto, Marta prozkoumávala opuštěné budovy a nakoukla dírou ve dveřích do starého společenského sálu. Uvnitř byl naprostý chaos – dřevěná podlaha pokrytá bahnem z povodní, zdi zrezivělé od zatékající střechy. Ale Marta později vzpomínala, že k ní ta budova promluvila. Okamžitě věděla, že tohle je místo, kde chce tvořit.
Druhý den se vrátila, domluvila se se správcem a za 45 dolarů měsíčně si sál pronajala s podmínkou, že veškeré opravy provede na vlastní náklady. S manželem srovnali podlahu, rozšířili jeviště, vymalovali zdi. 10. února 1968 se konalo první představení – přišlo na něj přesně 12 diváků.
V prvních letech do Death Valley Junction moc lidí nezavítalo a Marta často tančila v úplně prázdném sále. Jednoho dne, po další povodni, která zalila podlahu půl metrem bahna, se podívala na holé zdi a dostala nápad, který definoval celé tohle místo: namaluje si vlastní publikum. Začala na zadní stěně – španělský královský dvůr, šlechtici, jeptišky, dvorní dámy, kardinálové. Dokončení zdí jí trvalo čtyři roky, na strop potřebovala další dva. Mezitím si její manžel, který mezitím pracoval v nedalekém baru, našel přítelkyni a odešel.
Marta zůstala. Sama, uprostřed pouště, s namalovaným publikem.
Zlom přišel v roce 1970, kdy ji při jednom z vystoupení bez jediného diváka „objevili" novináři z National Geographic. Následoval článek v magazínu Life a najednou se o Amargosa Opera House dozvěděl celý svět. Začali přijíždět návštěvníci z Evropy, Japonska i Austrálie. Mezi jejími diváky byli i osobnosti jako spisovatel Ray Bradbury nebo komik Red Skelton. O jejím životě vznikl dokumentární film Amargosa, který v roce 2003 získal cenu Emmy.
Marta vystupovala každý pátek, sobotu i pondělí bez výjimky – přes čtyřicet let. Poslední představení odehrála v únoru 2012, ve svých 87 letech. Zemřela 30. ledna 2017, ve věku 92 let, ve svém domě přímo za tím operním, obklopená zatoulanými kočkami, které celý život zachraňovala.
A právě od její smrti se zprávy o nadpřirozených jevech v hotelu znásobily.
Ostatně – strašit tam mělo už dávno předtím. Neobnovená část hotelu, kterou personál přezdíval „Spooky Hollow", byla pověstná podivnými zvuky a nevysvětlitelnými jevy. Hosté hlásili kroky v prázdných chodbách, pláč neviditelných dětí, záhadné vůně i přesuny předmětů v zamčených pokojích. V divadle údajně sedí duch Toma Willeta – Martina životního partnera a spoluúčinkujícího, který se objevuje na jedné z židlí během představení. A samozřejmě je tu i tajemná kočka, kterou prý vídají diváci i personál, přestože žádná živá kočka v budově v tu chvíli není.
Amargosa Opera House zkoumaly i televizní štáby paranormálních pořadů – v roce 2010 tam natáčel tým z Ghost Adventures a v roce 2013 pořad The Dead Files. Oba potvrdili neobvyklou aktivitu.
Cesta přes poušť a první dojem
Na Death Valley Junction se dá dojet buď z Death Valley, nebo směrem od Las Vegas – ale ať zvolíte kteroukoli trasu, strašně dlouho nic nikde není. A tím myslím opravdu nic. Žádná vesnice, žádná pumpa, žádný obchod. Jen rovná silnice, poušť a ticho.
My jsme ten den jeli z Los Angeles, z Universal Studios a Hollywoodu, přes celý Death Valley National Park až sem. Za ten den jsme strávili 6,5 hodiny v autě a najeli 604 kilometrů – pořádná štreka. Ale vzhledem k tomu, že jsme vyrazili ráno, stihli jsme si Death Valley prohlédnout v klidu a holky si udělaly obrázek o tom, jak ta pouštní krajina vypadá.
Když jsme konečně dorazili na Death Valley Junction, kromě Amargosa hotelu tam nestálo prakticky nic dalšího. Naproti byla stará opuštěná budova – myslím, že dříve sloužila jako pumpa nebo obchod – ale to bylo kompletně abandoned, kompletně opuštěné. A věřím tomu, že desítky mil široko daleko není vůbec nic. Z jedné strany Death Valley, kde trvá dvě hodiny, než se dostanete do civilizace, a do Vegas jsme posléze jeli taky pořádně dlouho.
Večerní příjezd a atmosféra, která nás dostala
Přijeli jsme večer a hotel funguje trochu jinak, než je člověk zvyklý. Recepce už nebyla otevřená, ale věděl jsem dopředu, že je potřeba zavolat a domluvit se. Na to jsem byl připravený.
Už když jsme přijížděli, atmosféra na mě začala působit. A musím říct, že to bylo za mě hodně creepy. Hodně zajímavé, ale zároveň hodně zneklidňující. Bílé hliněné budovy ve tvaru písmene U, nasvícené pár žárovkami proti tmavé noční obloze, kolem naprosté ticho a tma.
Když jsme vystoupili z auta, dcera se rozplakala, že tady spát nebude, že je to moc strašidelné. A upřímně – ta atmosféra ani z fotek nevynikne tak, jak to tam doopravdy působilo. Ale pokusím se to aspoň trochu přiblížit.
Hned u vchodu nás přivítal velký nápis Amargosa Opera House a pod ním stará zrezivělá kolečka a mechanismy – pozůstatky z dob, kdy tu fungovala čerpací stanice pro horníky. Vedle vchodu do opery byl průchod k pokojům a právě ty chodby vedoucí k jednotlivým dveřím byly něco, co mi okamžitě připomnělo scénu z amerického hororu. Oprýskané zdi, popraskaná omítka, dlouhé prázdné arkády osvětlené jen slabým světlem – a naprosté ticho.
Dovnitř do opery jsme se bohužel nedostali, protože jsme přijeli pozdě. Ale nakukoval jsem přes okna a sklo na všechno, co se vidět dalo. Přes krajkový závěs s dírou jsem zahlédl uvnitř místnosti starý obraz ženy – pravděpodobně samotné Marty Becket. Na recepci, kterou jsem viděl přes prosklené dveře, stál starý nábytek, vybledlé plakáty z dob jejich představení, zelený koberec a kytara opřená o zeď. Všechno vypadalo, jako by se čas zastavil někdy v 80. letech.
Rekvizity, lebky a opuštěná kavárna
Kolem budovy byly rozmístěné různé rekvizity a artefakty. Staré vnitřky čerpacích stojanů s vybledlými číselníky, na kterých ležely zvířecí lebky – patrně krav nebo koní, kteří kdysi žili v okolní poušti. Všechno obalené prachem a pavučinami. Byl to takový ten zvláštní mix, kdy nevíte, jestli je to záměrná dekorace, nebo se to tam prostě postupem času nahromadilo samo.
Vzadu za hlavní budovou jsem našel Amargosa Café. Na okně byl stále nápis s názvem kavárny, ale když jsem nakoukl dovnitř, bylo jasné, že už nějakou dobu nefunguje. Všude prach, opuštěné židle, na baru stály staré lahve. Tuším, že jsem někde četl, že kavárna zavřela v době covidu a od té doby se neotevřela. Škoda – představa, že si člověk dá kafe v téhle kulise, je úžasná.
Amargosa Hotel – ten funguje
I přes všechnu tu opuštěnost a patinu – hotel jako takový funguje. Bylo vidět, že jsou tu zaparkovaná auta hostů, v některých oknech svítilo světlo. Není to samozřejmě žádný frekventovaný hotel – odhadem tu přespí pár lidí za noc, pokud vůbec – ale provoz běží.
Vstup do hotelu vypadal svým unikátním způsobem pěkně. Velký nápis Amargosa Hotel, modré rámování dveří, za sklem krajkové záclony. Byl tam i cold walk a code lock – takový samoobslužný vstup, kdy si člověk pravděpodobně může pokoje otevřít sám, pokud má rezervaci.
Venku před hotelem, v malém pískem pokrytém prostranství, stojí pamětní kámen věnovaný Martě Becket – k jejím 90. narozeninám a padesáti letům, které strávila v Death Valley Junction. U kamene leží staré baletní špičky a drobné ozdoby, které tam zanechávají návštěvníci jako poctu. V pozadí se tyčí osvětlená silueta hotelu. Je to dojemný pohled.
Kousek dál stojí dřevěná cedule Death Valley Junction Historic District – celý komplex je totiž zapsán na Národním registru historických míst od roku 1981.
Proč tam chci příště přespat
I když jsme nakonec nepřespali a pokračovali směrem k Las Vegas, tohle místo mě neskutečně oslovilo. Ta kombinace historie, izolace od všeho živého, uměleckého odkazu jedné výjimečné ženy a těch všech příběhů o nadpřirozených jevech – to je prostě jedinečný zážitek, který jinde nenajdete.
Až tam pojedu příště, určitě si ten hotel zarezervuji. Chci vidět pokoje zevnitř, chci zažít tu noční atmosféru, chci se projít těmi chodbami, když je úplná tma a kolem na desítky mil nikdo nikde. Nebude to žádný luxus ani komfort – to je jasné. Ale o to tady nejde.
Jde o to, že Amargosa Opera House je místo, které má duši. Doslova i přeneseně.
A pokud byste tam chtěli zajet – prohlídky opery se konají denně v 9:00 a v 18:00, bez rezervace. Vstupné je 15 dolarů pro dospělé a 5 dolarů pro děti. Hotel jde zarezervovat přes Booking nebo přímo na webu Amargosa Opera House. Jen počítejte s tím, že v okolí není benzínová pumpa ani obchod – na to se rozhodně připravte předem.
