Po prvním dni v první třídě jsem se rodičů zeptala, jestli si můžu nechat obarvit vlasy na blond. Poprvé jsem si totiž uvědomila, že moje černé vietnamské vlasy na té nejváženější baptistické škole v Houstonu vyčnívají. Byl rok 1998 a v celém ročníku jsem patřila k pár žákům, u kterých bylo na první pohled vidět, že nejsou bílí. A to ve městě, které se dnes podle mnoha měřítek považuje za nejpestřejší v celé Americe.
Škola Second Baptist vznikla v roce 1946 a učí se na ní od první třídy až po maturitu. Spolu s obrovským kostelem zabírá rozlehlý pozemek o velikosti asi šestnácti hektarů, plný zvonic, barevných vitrážových oken a okrasných kašen, a k tomu má ještě pět dalších budov po městě. Byly tam dvě tělocvičny, restaurace, prodejna dárků, malá kaple, větší modlitebna a ještě větší bohoslužebný sál pro patnáct set lidí, kterému jedna z absolventek, dnes spisovatelka, přezdívala Pentagon pokání. Podle slov našeho pastora šlo o město ve městě.
Deset let jsem žila v téhle bílé křesťanské bublině. Možná z pudu sebezáchovy jsem si zamilovala pozlacené báje o Texasu, od vyprávění o Alamu až po nosový zpěv americké venkovské hudby. Nosila jsem kovbojské boty, chodila na páteční zápasy amerického fotbalu a málokdy jsem vynechala rodeo. Část mě věřila, že když budu dost nahlas hlásat, jak jsem Texasanka, nikdo mi neřekne, že sem nepatřím. Celou základní školu jsem tak doma žila jako Vietnamka a ve škole jako texaská karikatura.
Vybavuju si rozmazané nadjezdy a nekonečné řady obchodů podél dálnice číslo 59 při každodenní cestě do školy, z předměstí Missouri City a později ze Sugar Landu do vzorně upravené, stromy obrostlé části Houstonu, které se říká Memorial. Už na začátku tisíciletí ta pětačtyřicetiminutová cesta naznačovala tu pestrost, kterou se město později proslavilo. Cestou tam jsme se stavovali na mexické snídaňové plněné placky u nenápadného pultu na Hillcroftu, po škole jsme si brali zabalené arabské placky u Shawarma King. O víkendech jsme jezdili k babičce do Aliefu, přistěhovalecké čtvrti s vietnamskými cedulemi a bufety s polévkou.
Second Baptist byl svět sám pro sebe. Jednou, ještě na prvním stupni, jsem měla vést modlitbu ve třídě a tvrdě jsem zjistila, že se spolužáci nemodlí k Alláhovi, jak jsem se to naučila doma. Ze školy tehdy rodičům starostlivě volali. Jinou dobu jsem přišla domů hladová, protože jsem se styděla za vietnamské jídlo, které mi rodiče zabalili k obědu. Jednou jsem se mámy zeptala, jestli se můžu nechat pokřtít. Zamítla to.
Rodiče neměli nejmenší zájem se do baptistické obce zapojit, ale moje tápání v tom, kam vlastně patřím, je od té školy neodradilo. Pro ně vážila bezpečnost, dobré vzdělání a krásný pozemek víc než takové malichernosti. Jako uprchlíci z Vietnamu, kterým se v Texasu vedlo dobře, trvali na tom, že jejich dcery dostanou to nejlepší, co se dá za peníze koupit. Jako mnoho přistěhovalců první generace, kteří dosáhli amerického snu, věřili, že soukromá škola mě nějak udrží mimo potíže a výrazně zvýší moje šance dostat se na dobrou vysokou. „Sedím celé dny v zasedačkách s bílými muži, chce to pevnou kůži," říkala mamka. „Vyčníváš, protože jsi jiná, tak toho využij."
Postupně to ale se mnou šlo z kopce. Byla jsem na střední, když Baracka Obamu poprvé zvolili prezidentem, a právě tehdy jsem začala vidět, na vlastní kůži zažívat a taky omlouvat okaté projevy rasismu od svých dospívajících spolužáků. Cedule s Obamovým jménem, vytrhané ze zahrad a pálené na školním parkovišti. Vtipy o vyvražďování celých národů pouštěné do školního rozhlasu. Nadávky kvůli barvě kůže mířené přímo na mě. Vůbec nezáleželo na tom, že náš ročník byl ve skutečnosti pestřejší než dřív a že jsem si našla malou skupinku přátel, nikdo z nás nebyl bílý, se kterými jsem obědvala daleko od školní jídelny. Ani na tom, že jsem získala prestižní celostátní stipendium pro nejlepší studenty a kvalifikovala se na krajské závody v plavání. Na jaře 2009 jsem toho měla dost. Poté, co mě potrestali za marihuanu ve škole, jsem sebrala všechny svoje věci a odešla.
Byla jsem tehdy v předposledním ročníku a přestoupila jsem na místní veřejnou školu Kempner High, kde jsem si poprvé mohla naplno vážit toho druhého Houstonu, který vedle mého vždycky existoval. V roce 2013 se o pestrosti téhle školy zmínily i New York Times v článku, který vyzdvihoval, jak vyrovnaně jsou v okrese Fort Bend zastoupení bílí, černí, Asiaté i lidé s latinskoamerickými kořeny. Nebyly tam žádné vypiplané záhony s květinami. Zato jsme měli nádrže se sumci a pastviny s kravami a ovcemi, o které se starali sami žáci. A právě tam jsem přijala nový druh texaské příslušnosti, takový, ve kterém se našlo místo i pro vietnamskou dívku uvízlou mezi dvěma světy. Skamarádila jsem se se spolužáky z Nigérie, Salvadoru, Iráku i z texaského venkova. Poznala jsem opravdové venkovany, kteří se ani trochu nepodobali dětem z rodin s vlastními ranči z bohaté čtvrti River Oaks.
Veřejná škola měla samozřejmě svoje vlastní neduhy. V ročníku bylo sedm set žáků místo sedmdesáti, takže při zkouškách byly místnosti tak nacpané, že někdo z nás musel sedět na zemi. A protože každá skupina tam měla dost lidí, žáci se sami mezi sebou rozdělili: každá chodba a každý stůl v jídelně patřily někomu jinému. Přesto jsem byla v životě mnohem šťastnější.
Většinu života jsem měla v plánu jít na texaskou univerzitu, kde studovali i moji rodiče, vystudovat práva a zůstat v Houstonu. Právě roky na Kempneru mě ale přesvědčily, abych z Texasu odešla. Ne proto, že bych tu školu nesnášela, ale protože mi otevřela oči a ukázala mi širší Ameriku. Vysokou jsem šla studovat do New Yorku a zůstala tam deset let. Nedávno jsem se, možná nevyhnutelně, vrátila. Roky mě dokázalo popudit, když jsem od lidí z obou pobřeží slyšela ty samé společenské a politické povídačky o Texasanech. Ptala jsem se jich, jestli vědí, že Houston byl prvním velkým americkým městem, které si zvolilo otevřeně homosexuální primátorku. Říkala jsem jim, že v roce 2019 spadl podíl bílých obyvatel bez latinskoamerických kořenů v Houstonu na 24,4 procenta, tedy méně než polovinu celostátního čísla.
Texaská kultura pro mě dnes není jen o kovbojských botách a grilovaném mase. Je to mluvit anglicky i španělsky, ať už jsi odkudkoli. Jsou to hostiny s vařenými raky po louisiansku ochucenými na vietnamský způsob, lepkavě horká léta, cadillaky s nápadně vystouplými drátěnými koly. Je to hinduistický chrám z vápence a mramoru o rozloze přes tisíc metrů čtverečních v okrese Fort Bend. Je to zpěvačka Megan Thee Stallion, díky jejímuž stylu spousta lidí znovu objevila zapomenutou historii černých kovbojů.
V roce 2020, po zabití George Floyda, který se v Houstonu narodil, se v jeho rodném městě sešlo na protest šedesát tisíc lidí. Tehdy mi přišla nabídka podepsat otevřený dopis od tehdejších žáků a absolventů školy Second Baptist. Vyzývali v něm vedení, aby uznalo desítky let trvající hluboká selhání a aby se odmítání rasismu stalo součástí výuky. Jsme město přistěhovalců, jejich dětí a dětí jejich dětí, pomyslela jsem si, když jsem podepisovala. Místo, kde se texaská příslušnost nabízí každému, ať má jakoukoli barvu kůže nebo vlasů.
