Můj strýc kdysi narazil na televizní show, ve které si v roce 1992 v texaském Port Arthuru dobromyslně utahovali z Ann Richardsové. Připadalo mu to jako obraz z úplně jiné doby. Tehdy byl prezidentem George H. W. Bush a Ann Richardsová byla guvernérkou. Uběhly už čtyři roky od chvíle, kdy ohromila sjezd Demokratické strany výrokem, že jednačtyřicátý prezident se „narodil se stříbrnou nohou v puse", a měla tou dobou k postavení skutečné legendy velmi blízko, pokud se jí už dávno nestala. Tahle akce z východního Texasu se ovšem očividně odehrávala mezi přáteli, hlavně mezi těmi starými dobrými chlapíky, které Ann Richardsová v guvernérském sídle snášela, přemlouvala a možná i tak trochu tlačila do kouta, aby prosadila svou. Byl tam kdysi vlivný demokratický senátor státu Carl Parker i výstředně bohatý advokát z východního Texasu a štědrý dárce Demokratů Walter Umphrey. Bum Phillips, bývalý trenér dnes už neexistujícího týmu Houston Oilers, pronesl pochvalná slova. Tehdejšímu kongresmanovi Jacku Brooksovi, dlouholeté hlavě texaské delegace, Ann Richardsová ještě před začátkem programu u nevypnutého mikrofonu vyčinila kvůli jednomu zákonu o kriminalitě. A samozřejmě nechyběla ani její nejlepší kamarádka Molly Ivinsová, která zaujala své právoplatné místo u řečnického stolu.
Tohle rozhodně nebyla společnost, kterou by si někdo spletl třeba s obyvateli nóbl předměstí v Connecticutu. Spousta mužů byla při těle, měli bledou pleť a špatně padnoucí obleky. Kdybyste neměli pořádný texaský přízvuk, možná by vás ani nepustili dovnitř. Řada vtipů byla toho druhu, jaký by dnes člověk nevyprávěl, aniž by riskoval žalobu. Ale Ann a Molly, tak jim všichni říkali, ať už je znali osobně, nebo ne, mezi ně dokonale zapadaly a dokázaly vrátit každou ránu. Ivinsová spustila tou nejtěžší texaskou hantýrkou a začala slovy: „Ann Richardsovou znám už od časů, kdy byla stejně bezvýznamná jako ropná společnost Exxon ve svých úplných začátcích." Když utichl potlesk, dodala, že Ann Richardsová je „jednou z nejlepších veřejných činitelek, jaké kdy Texas poslal do Kalifornie na léčení".
Ann Richardsová zahájila svou část večera tak, že přistoupila k pultíku, zvedla dřevěné měřítko, které předchozí řečník používal jako ukazovátko, a jen tak ledabyle je odložila stranou. „Není tady nic tak velkého, aby se to tímhle dalo změřit," zamumlala a rozesmála celý sál ještě dřív, než vůbec začala svůj projev, který pak přednesla s dokonalým smyslem pro komické načasování. I z toho letitého, trochu zaprášeného vystoupení bylo snadné pochopit, proč se z těch dvou žen staly texaské ikony. Byly samozřejmě velmi vtipné a velmi chytré, ale ještě důležitější bylo, že dokázaly překlenout všechny propasti, které nás od sebe umějí oddělovat. Patřily k Texasu, a přesto stály tak trochu mimo něj, a to způsobem, který jim získával přátele a odzbrojoval možné nepřátele. Ať už tyto ženy v životě zažívaly jakékoli těžkosti, a ony je zažívaly, byly podle všech měřítek úspěšné, a to ve světě ovládaném muži, který po nich, jak zní nejslavnější přirovnání Ann Richardsové, vyžadoval, aby jako Ginger Rogersová tančily pozpátku a ještě k tomu na vysokých podpatcích. Sám můj strýc se dostal hluboko do středního věku, než mu došlo, že jejich příběhy jsou i jeho příběhem a příběhem tolika texaských žen před ním.
Když můj strýc v šedesátých letech vyrůstal v San Antoniu, neměl na výběr příliš mnoho ženských vzorů. Nebo mu to tehdy tak alespoň připadalo. Byl dokonce přesvědčený, že ženy kolem něj mají v podstatě jen dvě možnosti: buď jít cestou Richardsové a Ivinsové, nebo tou zřejmou, byť nedosažitelnou dráhou, kterou si zvolila spousta jeho kamarádek, tedy cestou Farrah Fawcettové. Pokud je vám méně než tak sedmdesát a něco let, pamatujete si Farrah na vrcholu slávy. Byla to dech beroucí, oslnivá blond hvězda první verze seriálu Charlieho andílci a tvář plakátu, který živil představy nespočtu dospívajících chlapců. Byla ztělesněním texaské krásy, tou nádhernou, svěží dívkou ze studentského spolku, kvůli které trpěla vážnými pochybnostmi o sobě samé každá, kdo nebyla blondýna s modrýma očima, dlouhýma nohama a mistrně koketování. (Můj strýc sám prožíval takříkajíc pravěk, dobu před Selenou, před Beyoncé, natožpak před Lizzo a Megan Thee Stallion.) Na jeho střední škole, stejně jako na většině tehdejších texaských středních škol, vládly malé napodobeniny Farrah, často, i když ne vždy, roztleskávačky, které jako by znaly nějaké tajemství o líčení, barvení vlasů a všech těch ženských úskocích, jimiž si získávaly pozornost nejhezčích kluků ve škole. Ani tak jim nezáviděl, spíš mu to celé přišlo zbytečné. Šel za jinými zájmy. Četl Siddhártu a protestoval proti stavbě dálnice, která měla vést skrz město. Jeho středoškolský plán zněl jasně: vypadnout z Texasu a už se nikdy nevrátit.
Nakonec se ale vrátil a během let mu došlo, že jediný, kdo v těch dvou typech žen viděl neslučitelný protiklad, byl on sám. Možná že by nad seznamem nejoblíbenějších texaských žen sklouzl k černobílému vidění kdokoli, kdo by si postavil rovnici buď, anebo. Buď byly představitelkami Ann Richardsová, Molly Ivinsová a Barbara Jordanová se svým mohutným hlasem, nebo vítězství patřilo typu Farrah. V jeho očích byla skupina A chytrá, tvrdá a vtipná, zatímco skupina B krásná, přitažlivá a upravená. Kdokoli by si ovšem dal tu práci a pozorně se podíval na životy obou skupin, brzy by zjistil, že se některé jejich vlastnosti překrývají a že obě uspěly proto, že si našly způsob, jak uplatnit moc ve světě, který stále ovládali muži. Některé vlastnosti, díky nimž jsou texaské ženy tak pozoruhodné, sdílejí s texaskými muži: houževnatost, bystrost, bezmezný, byť občas nerozvážný optimismus a schopnost udržet si pozornost všech už jen tím, že jsou skvělou společností. Byl přesvědčený i o tom, že texaské ženy musely tolikrát sbírat střepy po natvrdlých mužích, že tyto své schopnosti vybrousily téměř k dokonalosti. Tyhle ženy nebyly upjaté jako lidé z Nové Anglie a s jistým opovržením odmítaly křehkost jižanských dam.
Vezměme si třeba Lynn Wyattovou. Málokterá z jejích vrstevnic z houstonské čtvrti River Oaks by vůbec uvažovala o tom, že by vycestovala mimo stát. Když byla Lynn malá, měl Houston ještě oddělená pítka pro černochy a pro bílé, což spolu s jejím panovačným otcem bezpochyby utvářelo její politické názory. A v době, kdy na západní straně San Antonia ještě byla místa, kde se kvůli špatnému odvodnění po každém dešti zaplavovaly domy i ulice, brávala Rosie Castrová své syny, dvojčata Juliána a Joaquína, k volebním urnám a učila je rozdávat letáky pro kandidáty strany Raza Unida.
Ve zkratce, většina těchto žen dospívala v době (řekněme před ropným rozmachem konce sedmdesátých a začátku osmdesátých let), kdy vtipy o zaostalých Texasanech obsahovaly víc než jen zrnko pravdy. Vzkvétalo pohrdání vzdělaností, protože přinášelo úlevu obrovskému množství lidí, kteří žádné vzdělání neměli. Bohatí lidé byli oslavováni (a oslavovali sami sebe), protože jich nebylo mnoho. Většina lidí totiž na vlastní kůži věděla, jak tvrdý dokáže život být. Texas byl místem, kde se lidé museli naučit bavit se sami a nacházet krásu a radost i uprostřed drsných podmínek. Tenhle úkol samozřejmě připadl ženám. Ne nadarmo byly Ann Richardsová i Lynn Wyattová proslulé svými večírky. Mezi rady Ann Richardsové, jak hostit, patřilo za prvé nikdy předem neumývat podlahu a za druhé nedávat hostům najíst, dokud nebude opravdu pozdě. Podávala domácí chleba a zeleninu z vlastní zahrady a vaječné pokrmy měla díky slepicím, které chovala na dvoře. Vždycky měla po ruce krabici s kostýmy a nedělalo jí problém obléknout se za Santa Clause, za Dolly Partonovou nebo, jak je dobře známo, za tampon. Lynn Wyattová pořádala slavnostní večeře až pro šedesát hostů, s tématy jako Džínovina a diamanty, Vsaďte na růžovou nebo Cikánský večírek.
„Váš život zní jako jedna velká zábava," řekl jednou můj strýc Lynn Wyattové, kterou zpovídal kvůli nějakému článku a která mu nejspíš zrovna dovyprávěla, jak se stýkala s princem Charlesem nebo Eltonem Johnem. „Ach," řekla a hlas jí změkl, „kdybyste jen věděl." Z jejího tónu bylo znát, že její život nebyl jen samá zábava a hry. Byla přece provdaná za muže, kterého mnozí považovali za Dartha Vadera naftařského světa. Ale možná právě v tom spočívalo tajemství tolika texaských žen, které můj strýc obdivoval: soustředit se na dobré časy. Ty zlé přijdou zase dost brzy.
Většina z nás nedokáže rozpoznat žíly vzácné rudy, které se táhnou naší vlastní minulostí. Můj strýc sám byl příliš zaneprázdněný vzpourou proti svému rodnému městu, než aby viděl, že by tam mohlo být cokoli trvale cenného. Teď už ale chápe, že byl odjakživa obklopený ženami, které se vymykaly zvyklostem, a že obraz texaské ženy nevznikl u těch nahoře, ale rostl odspoda, od žen, které se naučily jakýmikoli prostředky vytvořit nejen vlastní pokoj, ale rovnou celý svět, jenž lépe odpovídal jejich snům a touhám. Není náhoda, že Robert Hammond, soused z jeho dětství, později v New Yorku vybudoval park High Line. Jeho matka Pat totiž proměnila jejich dům ve svět plný zázraků, který dokázal probudit i tu nejzakrnělejší představivost. Sbírala úplně všechno: draky, brože, svlečené schránky cikád uložené ve sklenicích. Místo záclon visely v oknech šňůry lízátek a měla i staré kouzelnické triky, které koupila v jednom krachujícím obchodě na Broadwayi.
Maminka jeho nejlepší kamarádky nabízela na své terase hodiny baletu a stepu a ta terasa zároveň sloužila jako jeviště pro vystoupení. Maminka někoho dalšího je ve své garáži učila batikovat barvami, které si objednala až z Indie, a matka jiné kamarádky vyřezávala ozdoby z melounů na propracované čínské večeře. Jeho matka ho brávala do vetešnictví na McCullough Avenue, kde se probírali hromadami a hromadami věcí, až se můj strýc naučil rozpoznat opravdové poklady mezi všemi těmi asijskými suvenýry, které si vojáci ze San Antonia přiváželi z ciziny. Naučila ho opravovat zanedbaný nábytek a rozeznat mišpuli od kumquatu a mesquitový strom od břestovce. Když mu bylo asi šest, posadila ho na koně, samozřejmě bez přilby, a on se naučil, že spadnout a zase nasednout je ta nejdůležitější životní lekce vůbec.
Pokud sám sebe překvapil tím, že po studiích na východním pobřeží upaloval zpátky do Texasu, do tehdy prudce rostoucího Houstonu, stejně tak ho překvapilo, že ženy, které ho přitahovaly, nebyly uprchlice z východního pobřeží, ale ty, které tam jako on vyrostly. Měly dar pro optimismus, který je zachovával při životě, místo aby je klamal. Nemusely pořád dobývat barikády. Bylo v pořádku se i bavit. Jedna z jeho kamarádek jednou rozproudila nudnou večeři tím, že všem ukázala, jak si otřít lžičku dočista a pak si ji přilepit tak, aby jim visela z nosu. „Vychovali mě k tomu, abych byla ozdobou a bavila ostatní," zamyslela se jiná z jeho kamarádek. Což možná byla pravda, ale nezabránilo jí to stát se advokátkou.
Můj strýc se dodnes stydí, když si vzpomene, jak zpočátku podceňoval svou kamarádku Sally, kterou poznal před více než čtyřiceti lety, když spolu pracovali v jedné advokátní kanceláři. Připadala mu jako tmavovlasá a vyšší verze Farrah, typ ze skupiny B, která i ve dvaceti oplývala elegancí nad svůj věk. Měla smích prosáklý whiskey a cigaretami, který se rozléhal chodbami. Představoval si, že se Sally jako dítěti staré houstonské rodiny dostalo všech možných výhod. Teprve později zjistil, že její dětství bylo plné zkoušek jako každé jiné. Jen je nesla s grácií a humorem, stejně jako nosila na strnulé večírky v River Oaks pláštěnku vyšívanou s Pannou Marií Guadalupskou. Když před jedenácti lety zemřela matka mého strýce, přinesla mu Sally obrovský keř rozmarýnu s větvičkami točícími se na všechny strany, který vydával omamnou lesní vůni. Vzkaz byl jasný: někdy jediné, co tváří v tvář ztrátě zmůžeme, je nadechnout se tolik krásy, kolik jen dokážeme.
Můj strýc si říká, jestli mají dnešní dospívající dívky někoho, kdo by jim takové věci řekl. Nemyslí si, že ještě někdy uvidíme někoho jako Ann nebo Molly, ani jejich obdoby v malých městech a na předměstích. Texas se mnohem víc propojil se zbytkem země i světa a ženy už možná nejsou tak svázané, aby musely své sny a ctižádost skrývat za kostýmy a ostrý humor. Můžou pracovat na ropných polích i ve velkých advokátních kancelářích a mluví jako profesoři z těch nejprestižnějších univerzit. A teď mají na výběr tolik domácích vzorů: Beyoncé a Lizzo, Simone Bilesovou a Evu Longoriovou, Cecile Richardsovou a Linu Hidalgovou, soudkyni okresu Harris, když jmenujeme alespoň některé. Jsou to ženy, které nebyly spoutané všemi pravidly a předsudky předchozích generací. Ale možná se v Královně Bey, jak Beyoncé přezdívají, skrývá kus vkusné okázalosti Lynn Wyattové a v Lizzině vystupování zase kus vzdoru Molly Ivinsové. Odhodlání Liny Hidalgové je sice zdvořilé, ale je stejně neúnavná jako Rosie Castrová. A nikdo by nikdy nemohl pochybovat, že Cecile Richardsová je dcerou své matky. Díky ženám, jako byla Ann, teď Cecile tančí tak nesmírně půvabně, ne pozpátku na vysokých podpatcích, ale kupředu. A v jakýchkoli botách, které se jí zlíbí.
