Na Oktoberfest mám opravdu krásné vzpomínky a zážitky. Je to trochu zvláštní, protože ještě před pár lety jsem neměl žádnou ambici na nějaký Oktoberfest vůbec chodit. Znal jsem ho samozřejmě z Německa, ale jenom z videí a z vyprávění — nikdy jsem na něm nebyl. Že se ze mě nakonec stane člověk, který Oktoberfest každý rok pořádá u nás doma “o vesnici vedle”, by mě tehdy ani ve snu nenapadlo.
A přitom to celé začalo úplnou náhodou.
Cesta začala u dýní
Když jsem ještě žil v Americe, konkrétně v Atlantě, jezdil jsem každý rok na Halloween na takzvané pumpkin patches — dýňové farmy, kde si rodiny chodí vybírat dýně a užít si podzimní atmosféru. Psal jsem o tom ostatně už v jednom z minulých článků.
Tentokrát jsem se vydal na farmu severně od Atlanty, kousek od městečka Helen v Georgii. Byla to nádhera. Stovky a stovky oranžových dýní srovnaných do dlouhých řad, k tomu bílé a nazelenalé odrůdy, dřevěné stodoly, lidé s trakaři a dětský smích všude kolem. Strávil jsem tam pěkných pár hodin a vůbec se mi nechtělo pryč.
A pak, cestou zpátky, jsem uviděl na dálnici velký billboard: Oktoberfest, Helen. A že prý tam právě probíhá. Říkal jsem si — tak proč ne? Stavím se tam jenom na chvilku, jenom tak ze srandy se podívat, a za pár minut pojedu domů.
No. Trochu se to zvrtlo.
Vítejte na Oktoberfestu
Když jsem do Helen dorazil, přivítal mě obrovský nápis „Welcome to Oktoberfest – Alpine Helen, Georgia". Zaparkovat se nedalo nikde poblíž, takže jsem nechal auto někde na kraji města na parkovišti a vydal se pěšky po hlavní ulici.
A musím říct, že už ta první procházka stála za to. Celé město je vyzdobené v německém, respektive bavorském stylu — hrázděné domy, špičaté věžičky, malované fasády, dřevěné balkony, všechno barevné a pěkně udržované. Po ulicích jezdily kočáry tažené koňmi, na náměstíčku stály kovové sochy koní v životní velikosti a nad hlavou vlály vlajky snad všech evropských zemí. Den byl navíc úplně nádherný, modrá obloha bez mráčku, takže to celé působilo skoro pohádkově.
Než budu vyprávět dál, musím se na chvilku zastavit — protože samotné město Helen má příběh, který stojí za to znát.
Kousek Bavorska v Georgii — odkud se vzalo městečko Helen
Helen je maličké městečko v severovýchodní Georgii, zasazené do Modrých hor (Blue Ridge Mountains), které jsou součástí Apalačského pohoří. Protéká jím řeka Chattahoochee a dnes tu trvale žije jen kolem pěti set obyvatel. Přesto sem každý rok zamíří miliony turistů. Jak je to možné?
Historie tohohle místa je mnohem pestřejší, než by se na první pohled zdálo. Původně tu žili indiáni kmene Čerokí a v okolních údolích dodnes najdete pozůstatky jejich obřadních mohyl. V 19. století je odtud běloši vytlačili — nejdřív kvůli hledání zlata, později kvůli dřevu. Na začátku 20. století se z Helen stalo dřevařské město, kam zavítala těžařská společnost a kácelo se tu naplno. Jenže když pralesy zmizely, dřevařský byznys upadl a Helen se proměnila v ospalé, šedivé a tak trochu zapomenuté městečko s nudnou řadou betonových domů.
Zlom přišel v lednu roku 1969. Tehdy se v jedné místní restauraci u řeky sešli tři místní podnikatelé a začali přemýšlet, jak město oživit a jak přimět turisty mířící do hor, aby se tu alespoň zastavili. Přizvali si severogeorgijského umělce Johna Kollocka, který za druhé světové války sloužil jako voják v Německu a zamiloval si bavorskou architekturu. Ten celé město načrtl jako alpskou vesničku — dokreslil hrázdění, věžičky, ozdobné lišty a typické barvy.
A pak se pustili do práce. Místní tesaři začali přestavovat fasády, přibyly dlážděné uličky, na zdi domů se malovaly výjevy z Bavorska i z dějin amerických osadníků. Z mrtvého dřevařského města se během pár let stala „Georgijská alpská vesnice". Mimochodem, pravidla jsou tu dodnes hodně přísná — existuje cosi jako „alpský ideál", který přesně určuje, jak smí budovy vypadat. Sjednocený vzhled si tu hlídají tak důsledně, že je předepsaný i tvar odpadkových košů.
Helen je tedy svým způsobem kulisa — ale kulisa udělaná s láskou a poctivě. A žádná jiná akce ji nevystihuje líp než právě Oktoberfest.
Nejdéle běžící Oktoberfest v USA
Když už jsme u toho — pár zajímavostí k samotnému Oktoberfestu se sluší dopsat.
Původní mnichovský Oktoberfest vznikl v roce 1810 jako oslava svatby korunního prince Ludvíka, pozdějšího bavorského krále Ludvíka I., s princeznou Terezií. Občané Mnichova byli pozváni na dvoutýdenní slavnost — a ta se lidem natolik zalíbila, že se z ní stala každoroční tradice. Dnes na mnichovský Oktoberfest přijede kolem šesti milionů návštěvníků.
Helen převzala tuhle tradici v roce 1970, kdy se tu konal úplně první ročník. A drží se jí dodnes — jde o nejdéle běžící Oktoberfest ve Spojených státech. Zatímco mnichovský originál trvá zhruba dva týdny, ten v Helen se táhne skoro dva měsíce: od září až do začátku listopadu. V září bývá otevřeno od čtvrtka do neděle, v říjnu pak každý den. Celá slavnost se odehrává v takzvané Festhalle, velké hale přímo u řeky, a otevírá ji slavnostní průvod městem následovaný narážením prvního sudu — přesně jako v Mnichově.
Co tady na vás čeká? Německé kapely, polka, lidé tančící „kuřecí tanec", společné zpívání Ein Prosit, dlouhé dřevěné lavice, preclíky, klobásy, zelí a samozřejmě pivo v pořádných korbelech. Je to akce vyloženě rodinná — děti tu mají dokonce vlastní taneční parket. U vstupu se platí vstupné a dostanete náramek.
Mně osobně přišlo skvělé, jak moc tím festivalem to město žije. Helen nepořádá Oktoberfest jen tak okrajově — Oktoberfest je celé Helen.
Česká stopa: pivo, vlajka a rozhovor do noci
A teď to nejhezčí. Jak jsem tak procházel hlavní ulicí, došel jsem až na její konec — a tam jsem narazil na něco, co bych v americké Georgii rozhodně nečekal: českou restauraci. Jmenovala se Bohemian Bakery Cafe a venku visela česká vlajka.
Tak jsem si v klidu sedl a zjistil, že čepují Plzeň. To bylo v roce 2016, kdy jsem na Oktoberfestu byl poprvé — tehdy jsem ještě pil. Dneska už pět let alkohol nepiji, mám v podstatě jen jednu výjimku, a tou je právě pivo na Oktoberfestu. Jinak vůbec - po celý rok.
Dal jsem si tedy plzničku a zeptal se servírky, jestli tam pracují i Češi, když je to Bohemia. Řekla mi, že ona ne, že je Američanka a česky nemluví — ale že majitelka je Češka. Hned jí zavolala. Majitelka za mnou přišla, dali jsme si spolu plzeň, dali jsme se do řeči a povídali jsme si docela dlouho. Nakonec jsem se musel zvednout, protože jsem si chtěl ohlídat, kolik piv vypiju — pořád jsem totiž počítal s tím, že večer pojedu autem zpátky do Atlanty.
Tahle Bohemian Bakery Cafe ovšem už dnes neexistuje. Když jsem se do Helen vrátil o rok později, byla zavřená. Tu drobnou českou stopu uprostřed bavorské Georgie ale úplně nezamázla — pár kroků odtud totiž funguje další restaurace s českými kořeny: Müller's Famous Fried Cheese Cafe. Tu vede česká rodina a jejich šéfkuchař se vyučil v Praze. Na ceduli mají vedle německé i českou vlajku a v nabídce poznáte naši kuchyni na první pohled — svíčková s knedlíkem a brusinkami, guláš, řízek a hlavně jejich proslulý smažený sýr, kterým jsou vyhlášení. Když jsem tam ochutnal, byl jsem doslova doma. Je až dojemné, že si malá parta Čechů dokázala v takovémhle „uměle bavorském" městečku najít své místo a přivézt sem kus domova.
Noc, na kterou nezapomenu
Po návštěvě české restaurace jsem se vrátil zpátky do velkého stanu. Říkal jsem si, že si dám jen nějakou klobásu nebo preclík — vstupné i náramek už jsem přece zaplatil. A jak tak stojím u baru, dá se se mnou do řeči nějaký Američan. Ptá se, odkud jsem a jestli jsem tu sám. Říkám, že ano. A on na to, že mají partu lidí a jestli si k nim nechci přisednout a pokecat.
Tak jsem si řekl: dobře, nikam nespěchám. Vezmu si hotel, přespím tu a vrátím se až ráno. Objednal jsem si pořádného tupláka — byl to korbel König Ludwig Bier Garten — sedl si k nim a byla opravdu sranda.
Někdy k večeru začali balit, že jdou na hotel. Mně se ale domů ještě nechtělo. V Americe jsem totiž nebyl zvyklý chodit z party v osm nebo v devět večer — tam je úplně běžné, že se končí až kolem desáté, jedenácté (samozřejmě to nemá na česko). Tak jsem se vydal zpátky do té české Bohemian Bakery Cafe a znovu jsem narazil na majitelku. Seděli jsme spolu, dávali si plzeň, povídali, ona mi tam udělala nějaké jídlo… a bylo to úplně skvělé. Na tohle vážně hrozně rád vzpomínám, i když už si upřímně ani nepamatuji, jak se paní jmenovala.
No a pak mám tak trochu černo.
Matně si vybavuji, že jsem stál pěšky na drive-inu nějakého fast foodu a objednával si jídlo z okénka pro auta — pěšky. Ráno jsem se probudil na zadní sedačce svého auta na parkovišti. Vzpomínám si, že jsem v noci hledal hotel, ale všechno bylo obsazené, takže jsem nakonec přespal v autě. Druhý den mi sice nebylo zrovna nejlíp, ale i tak na to vzpomínám jako na jeden z nejlepších zážitků. Dal jsem si pořádné jídlo a kolem oběda jsem vyrazil zpátky do Atlanty.
A takový byl můj úplně první Oktoberfest.
Toto jsou fotky, co jsem pak ráno našel v telefonu, dávám sem pro pobavení, byla to dobrá jízda :).
Další roky - Mnichov a Oktoberfest na Panelce
Rok nato, v roce 2017, jsem se do Helen vrátil — tentokrát s přítelkyní. Zase jsme si dobře popili, zase jsme tam potkali nějaké Čechy a zase byla sranda. Oktoberfest v Helen je prostě super a celé to městečko jím doslova žije. Pokud se někdy na přelomu září a října ocitnete v Georgii, vřele doporučuju se tam zastavit. Stojí to za to.
V roce 2023 jsme to pak s klukama vzali rovnou k pramenu — vyrazili jsme autem do Mnichova a strávili na tamním Oktoberfestu čtyři dny. Ale o tom zase někdy jindy, to je na samostatný článek.
A pak jsem udělal ještě jednu věc, na kterou jsem docela pyšný. Když v roce 2024 kluci nechtěli do Mnichova jet znovu, uspořádal jsem pro naše kolegy firemní akci na Oktoberfestu u nás doma — v Lulči, na Panelce. To je takové přírodní koupaliště u bývalého lomu, kde mají kiosek a opravdu skvěle vaří. Vždycky tam mají vše celé pěkně nastylizované. Domluvil jsem tam pro nás takovou VIP sekci jen pro naši firmu Editee, první rok - 2024 - přijela jen část týmu, ale i tak jsme to řádně oslavili, byla to totiž spíše akce “na poslední chvíli”.
Avšak v roce 2025 jsme to ale vzali pořádně a zodpovědně — oznámil jsem to s předstihem, dorazil celý tým i nějací známí, a nakonec nás tam byla pěkná kupa lidí a bylo to skvělé.
A letos? Letos se na Oktoberfest na panelku chystáme zase, to je jasné. I když… přemýšlím dokonce nad tím, že bychom si zopakovali Mnichov — ale uvidíme.
Vyplatí se to?
Rozhodně. Pokud máte rádi pivo, dobré jídlo a tu bavorskou pohodovou zábavu, Oktoberfest si nenechte ujít. Ať už zamíříte přímo do Mnichova, nebo si vyberete tu americkou verzi v Helen, nebo nějaký Oktoberfest v Česku, atmosféra vás dostane.
Tohle byla moje úplně první zkušenost s Oktoberfestem — taková, co začala náhodným billboardem cestou od dýní a vyústila v noc strávenou v autě a v každoroční tradici, kterou se snažím každý rok dodržovat. A o mnichovském Oktoberfestu vám povím zase někdy příště.
Prost!
