Když jsem bydlel v Georgii, jednou jsem hledal nějaký hiking trail blízko Atlanty, abych nemusel jezdit nikam daleko a aby se dal zvládnout během jednoho dne. Procházel jsem Google a narazil na jednu trasu, která mě hned zaujala. Snažím se totiž hledat takové výlety, kde nemusím dojít do jednoho bodu a po stejné trase se vracet zpět k autu, ale kde si můžu udělat malé „kolečko“.
Až na to, že jsem málem srazil motorkáře, zmokl a několikrát zabloudil, se výlet vlastně docela vydařil 🙂
Na konci článku je navíc video natočené přes GoPro.
Cesta, která napoví, že to nebude jen tak
Celá trasa začíná na parkovišti, jehož GPS souřadnice jsem si uložil do mobilu a nechal se navigovat:
GPS souřadnice: 34.637467, -84.195317 (N34 38.248 W84 11.719)
Na to, že jsem to měl zhruba 90 kilometrů, mě docela zarazila doba jízdy – skoro dvě hodiny. Moc jsem to neřešil a vyrazil. Po zhruba čtyřiceti minutách mě GPSka navedla na odbočku vlevo na rozbitou, kamenitou cestu. Vzhledem k tomu, že jsem tam potkal spoustu dalších aut, jsem si říkal, že jedu správně.
Cesta se klikatila do kopce, místy byla vyjet opravdu složitá, ale nevzdal jsem to. Zhruba v polovině se za mě zavěsilo několik motorkářů, kteří evidentně spěchali víc než já a moje pomalá jízda se jim moc nelíbila.
Když jsem se snažil vyhnout jedné větší díře a nenapadlo mě, že by mě někdo začal objíždět zprava, strhl jsem auto přesně ve chvíli, kdy se mě jeden z motorkářů snažil předjet. Prudké brždění, šok na obou stranách… Naštěstí se nic nestalo. Stáhl jsem okénko, omlouval se, že jsem ho neviděl. Smál se, prý v pohodě, ať jedu opatrně. Podali jsme si ruku a odjel. Ulevilo se mi.
Po asi patnácti kilometrech po těchto cestách (rychlostí kolem 10 mph) jsem se konečně dostal na parkoviště. Věděl jsem, že jsem správně.



Místo, kde to všechno začíná
Auto bylo celé od prachu, ale kolem parkoviště už stály informační cedule o Appalachian Trail a Springer Mountain. A tady už to začalo být opravdu zajímavé.
Springer Mountain je totiž oficiálním jižním začátkem Appalachian Trail, jednoho z nejznámějších dálkových trailů na světě. Celý trail měří zhruba 3 500 kilometrů a vede z Georgie až do státu Maine. Každý rok se o jeho kompletní přechod pokusí tisíce lidí – a jen část z nich to skutečně zvládne. Na tomto místě to celé symbolicky začíná… nebo končí, podle směru, kterým jdete.
Kousek od parkoviště byl úzký chodníček. Měl jsem nastudovanou trasu, tak jsem se po něm vydal. Po cca deseti minutách ale chodníček zmizel a já stál uprostřed lesa. Prokousal jsem se křovím zpět k cestě, kterou jsem viděl opodál, a vrátil se na parkoviště, odkud jsem vycházel. Až na druhý pokus jsem si všiml nenápadné směrovky na Springer Mountain.







Když technika nepomáhá (a lidi ano)
Cestou nahoru jsem si přes LTE stáhl hiking mapy celé Ameriky. Používám aplikaci Terra Map pro iPhone a jinak na ni nedám dopustit. Díky ní jsem se postupně vždycky dostal tam, kam jsem potřeboval… tedy skoro vždycky.
Při výšlapu do kopce jsem potkal pár dalších turistů. Ptal jsem se jich na cestu a vítězoslavně jsem jim ukazoval mapu v mojí nové GPS aplikaci. Byli velmi ochotní a poradili mi, že mám sejít kousek dolů a odbočit vpravo.
Sešel jsem dolů, odbočil vpravo… akorát o jednu odbočku dřív 🙂
Dostal jsem se ke campgroundu s potokem, kde zrovna odpočíval další turista. Pozdravili jsme se a já pokračoval dál. Během další půlhodiny jsme se potkali ještě asi třikrát, protože mi v hustém lese GPSka ukazovala pokaždé trochu jiný směr.
Ponaučení? Elektronice se nedá věřit bezhlavě.
Nakonec jsem znovu potkal ty samé lidi, kteří mi radili nahoře. Pán se na mě začal smát hned, jak mě uviděl, a oznámil mi, že tudy cesta nevede a nikam se nedostanu. Musím se vrátit na rozcestí, pokračovat dolů a teprve potom odbočit.
Napodruhé už to klaplo a byl jsem přesně tam, kde jsem chtěl být.




Déšť, les a důvod, proč to celé stálo za to
Připomnělo mi to Smoky Mountains, kam jsem velmi rád jezdil. Nádherný les, neustále se měnící scenérie, divoká a lidmi téměř nedotčená příroda.





V polovině cesty začalo kapat. Déšť jsem si uvědomil až po chvíli, protože koruny stromů mě docela dobře chránily. Podle mapy jsem se blížil k cíli – k vyhlídce, kvůli které jsem ten den všechno absolvoval. Chtěl jsem si ověřit, jestli Google nelhal.
Zmokl jsem docela dost a boty už byly vlhké, ale kolem mě chodili usměvaví lidé, kterým déšť očividně vůbec nevadil. Naladil jsem se tedy úplně stejně. Než jsem k vyhlídce dorazil, pršet přestalo a vysvitlo slunce.
Sedl jsem si na kraj skály, snědl svačinu a rozhlížel se po širokém okolí.
Stálo to za to.



Želva na závěr
Po dokončení okruhu jsem autem sjel zpět na hlavní silnici, která se napojuje na dálnici směrem na Atlantu. A úplně na konci výletu přišel ještě jeden malý, ale silný zážitek.
Na silnici stála želva. Bál jsem se, aby ji někdo nepřejel, tak jsem ji chytil za krunýř a přenesl do trávy, kde mohla nerušeně pokračovat ve své cestě.
Poznámka: želvu je vždy potřeba chytit za krunýř a zvednout. Mají obrovskou sílu v nohách a jen tak ji neodtlačíte. A pozor na hlavu – mají ostré zuby a kousnutí opravdu bolí 🙂

Springer Mountain pro mě nebyla jen krátká túra. Bylo to setkání s historií jednoho z nejslavnějších trailů světa, test trpělivosti s GPSkou a připomínka, že i jednodenní výlet může přinést víc dobrodružství, než člověk čeká.
