Jsou příběhy, které se píšou snadno. A pak jsou příběhy, u kterých vám při psaní tečou slzy. Tohle je ten druhý typ. Příběh o psovi, který byl pro naši rodinu víc než jen mazlíček – byl to parťák, člen rodiny a pro mě osobně jako třetí dítě. Jmenoval se Marwell, a i když s námi byl pouhé dva roky, zanechal v našich srdcích stopu, která nikdy nezmizí.
Jak to všechno začalo
V létě 2024 jsme jako rodina trávili hodně času na ranči u Verči Živnové, kde máme ustájené dva koně. Verča má mimo jiné i chovnou stanici australských ovčáků, takže se tam vždycky něco u ní na dvorku dělo a nějaká ta štěňátka tam různě pobíhala.
Jednou, někdy kolem druhé poloviny léta, jsem tam byl s oběma dcerkami – Lili a Leiou – a Verča se zeptala, jestli se holky nechcou jít podívat na štěňátka. Samozřejmě chtěly. A tam to všechno začalo.
Holky si vyhrály se všemi štěňátky, ale jedno si oblíbily úplně nejvíc – Marwika. Byl to poslední nezadaný kluk z vrhu, nikdo si ho zatím nevybral. A on si vybral nás. Hráli jsme si s ním, koupal se v bazénku, dělali jsme s ním blbosti. A najednou se stalo to, co asi čekáte – holky chtěly ke koním každý den. Ráno vstaly a první věta byla: „Tati, jedeme ke koním!" Samozřejmě, že jakmile jsme dorazili, běžely rovnou za pejskem.
Ještě mě v tom podpořila kamarádka Bára Fatková z ranče Vítovice, kde jsme dřív měli koně. Říkala, že pes by byl skvělý pro holky i pro nás. No a tak jsme podlehli. Peťa z toho úplně nadšená nebyla – věděla, že pes je velký závazek, ne jako kočky, které necháte doma a jedete na dovolenou. Ale já jsem to prostě cítil. Věděl jsem, že to bude správné rozhodnutí.
Takže jsme s Verčou podepsali papíry, udělali vše potřebné a jednoho dne jsme si Marwika naložili do auta. Chudák se na přední sedačce počůral – byl vyplašený, vůbec netušil, co se děje a kam jede. Ale jakmile jsme přijeli domů, začal všechno očuchávat, lítat po domě a začal objevovat svůj nový svět. Od té chvíle byl náš.
Navždy můj medvídek
Už to bude nějaký čas, který se den co den protahuje, co Marwell odešel. Smířil jsem se s tím, že už s námi nebude – ale smířit se a přestat na něj myslet, to jsou dvě úplně rozdílné věci. Pořád na něj myslím. Každý den. Zdá se mi o něm. První dny jsem se při každém zašustění chodil dívat ke dveřím, jestli nejde.
Peťa se kvůli tomu obviňovala, ale já jsem jí říkal – nemůžeš za to. Mohlo se to stát komukoliv, i mně. Mohlo to být auto, mohl ho kopnout kůň, mohlo se stát cokoliv, to by nesměl nikam jít. On prostě všude lítal, byl šťastný, pořád se smál, zubil a byl nadšený z toho, že je venku. A my jsme ho milovali a dali do vztahu s ním úplně všechno, co jsme mohli.
Bylo na něm vidět, že je spokojený. Všichni kolem to říkali – že je to neskutečně spokojený pes. A on takový byl. Miloval život. Miloval naši rodinu. Miloval prostě všechno.
Marwiku, medvídku můj
Byl jsi pro mě jako třetí dítě. Doslova. Tak jsem tě bral a tak tě budu brát vždycky. Vychoval jsem tě, vycvičil, chodili jsme spolu ke koním, do lesa, k rybníkům, na houby. Vytahoval jsi mě ven každý den – i když se mi někdy vůbec nechtělo. Díky tobě jsem zažil momenty, které bych jinak nikdy neměl.
Lili a Leia tě zbožňovaly. Byl jsi jejich velký kamarád, jejich ochránce, jejich mazlík. Chybíš jim. Chybíš nám všem.
Vím, že na tom svém ranči nahoře máš klid, kolem sebe kamarádky a spoustu vody, ve které můžeš plavat do aleluja. A věřím, že je jen otázka času, kdy se spolu zase potkáme.
Nikdy na tebe nezapomenu, medvídku.
Navždy budeš v mém srdci. 🐾
