Ještě poměrně nedávno nám tragicky zahynul náš milovaný Marwík, o kterém jsem psal na blogu. Vzpomínali jsme na něj každý den a nemohli se s tou ztrátou jen tak vyrovnat. Bylo to opravdu smutné období a já jsem dalšího pejska hned nechtěl. Říkal jsem si, že počkám tři, možná čtyři měsíce. Najdu štěňátka, která se zrovna narodila, počkám, až půjdou od fenky – a pak to bude ten správný čas.
Jenže člověk míní a osud mění. A všechno nakonec dopadlo úplně jinak.
Když dcerka položí peníze na stůl
Máme koně u kamarádky Verči v Hostěnicích, takže tam jezdíme pravidelně. Jednoho dne mi v týdnu zavolala moje nejmladší dcerka Lili s Peťou. Plakala do telefonu a já vůbec nevěděl, co se děje. Říkala mi, že strašně chce „hauvího" – prostě pejska. Byla z toho opravdu smutná.
A odpoledne přišla za mnou, v ruce peníze, které si vzala někde v pokojíčku. Položila je přede mě na stůl a řekla: „Táta, hauví."
To byl první impuls, který mě zasáhl přímo do srdce.
Náhoda, nebo osud?
Hned druhý den jsme měli u Verči na ranči trénink – Leia jezdí na naší klisně Frostynce. A Verča mi mezi řečí zmínila, že ten den viděla na Facebooku, že její kamarádka Inka, která má tátu našeho Marwíka – psa jménem Dandy – má nový vrh štěňat a zbyli jí poslední dva.
Jeden se jmenoval Bernie, takový bílo-černý, a druhý Bronko – bílo-hnědý. Bernie už byl bohužel zarezervovaný, ale Bronko byl stále volný.
Večer jsem se doma v klidu díval na fotky a videa. A Bronko, ten bílo-hnědý kluk, mě okamžitě zaujal. Verča mi navíc říkala, že Bronko byl původně vybraný pro kamarádku, která ho chtěla na výstavy – údajně šlo o jednoho z nejlepších štěňat z celého vrhu. Kamarádka si ho ale nakonec z nějakého důvodu vzít nemohla, a tak ho Inka nabídla dál.
Neváhal jsem. Hned jsem Ince napsal, že si Bronka rezervujeme a v sobotu přijedeme.
Cesta za Ostravu
Inka bydlí až za Ostravou, kousek od polských hranic – z Rousínova to jsou zhruba dvě hodiny jízdy. Před příjezdem mi psala, jestli chceme vidět Dandyho, Marwíkova tátu. Ptala se opatrně, jestli by ho neměla raději schovat, abychom nesmutnili. Říkal jsem jí, že rozhodně ne – že ho chceme vidět, protože to byl Marwíkův táta a setkání s ním pro nás bude krásná vzpomínka.
Jeli jsme na jeden zátah. A hned jak jsme dorazili, vítal nás v kotci právě Dandy. Ani mi Inka nemusela říkat, kdo to je – poznal jsem ho okamžitě. Nádherný pes, v podstatě starší verze našeho Marwíka, jen bílo-hnědý. Tu černou barvu měl totiž Marwell zděděnou po dědovi z linie mamky Inny, která je stále u Verči na ranči.
Mimochodem, zjistili jsme, že Inny táta umí vyskočit na koně a asi i jezdit.
Láska na první pohled
Inka nám ukázala ohrádku venku, kde byla fenečka – maminka – se dvěma posledními štěňátky. Bernie, ten už zarezervovaný, a náš Bronko.
Pak ho vzala dovnitř, kde měla připravenou ohrádku v pokojíčku. Holky za ním vlezly a on se po nich okamžitě vrhl. Lízal je, skákal po nich, hrál si – a byl naprosto šťastný. My jsme se tam asi hodinku mazlili, hráli si a mezi tím dali dohromady papíry.
Myslím, že nám všem přirostl k srdci v první sekundě.
Cesta domů (a okousaná řadící páka)
Jeli jsme domů a Bronko samozřejmě v autě okamžitě začal okusovat všechno, co mu přišlo pod zuby. Nevynechal ani řadící páku na automatu – takže tam máme trvalou vzpomínku na jeho první jízdu.
Cestou jsme se zastavili, aby se najedl, napil a vyčůral, a pak jsme pokračovali domů. Bronko byl nadšený z nového prostředí – všechno očuchával, prozkoumával a byl z toho celý bez sebe. Tady u nás má opravdu volnost: velký dům, velkou zahradu a může si chodit tam a zpátky, jak se mu zachce.
Překvapivě rychlé učení
Co mě hodně překvapilo – už první den jsem s ním začal chodit ven na zahradu a učit ho povel na vyčůrání. A podařilo se mi to během prvních čtyřiadvaceti hodin. Kdykoli jdeme ven, řeknu „čůrat" a on reaguje. Doma nemáme vůbec žádné nehody – nečůrá, nekadí, to se stalo jen ten úplně první den, když jsme ho přivezli. Potom jsme si to vysvětlili a on se naučil chodit ven průlezem. Přes noc se mu nechávají pootevřené dveře na verandu, aby mohl sám projít na zahradu z obou stran domu. Zvládá to na jedničku.
Australští ovčáci jsou známí svou nadprůměrnou inteligencí – v různých žebříčcích nejchytřejších psích plemen se pravidelně umisťují velmi vysoko. Není tedy divu, že Bronko pochopil základní pravidla soužití prakticky okamžitě.
Marwíkovy poklady
Vtipná epizodka z prvních dnů: Marwell měl po dvoře a kolem baráku zahrabané kostičky, o kterých jsme samozřejmě úplně nevěděli. Tušili jsme, že si tam něco nosí, ale netušili jsme kam přesně. Bronko to ale krásně vyřešil – svým čenichem vyhrabal úplně všechno a postupně si to přinesl. Takže teď aspoň víme, kde měl Marwík všechno schované.
Je to vlastně hezká symbolika – jako by nám Marwík přes Bronka ještě posílal pozdravy.
Socializace na ranči
Protože na ranč k Verči jezdíme skoro každý den nebo minimálně několikrát týdně, bylo naprosto klíčové, aby se Bronko skámošil s tamními pejsky – s Innou a Miškou. Inna je mamka Marwíka a Mišky, a Miška je vlastně Marwíkova ségra. Kdyby si nesedli, museli bychom je pokaždé zavírat, a to jsme nechtěli.
Říkali jsme si, že to prostě riskneme.
Když jsme na ranč přišli, obě holky samozřejmě hned štěkaly. Postupně jsem s Bronkem přišel až k plotu, dal jsem jim pamlsky a začalo se to zlepšovat. Inna to přestala řešit poměrně rychle. Miška štěkala, ale spíš to bylo takové kňučení – jako by se chtěla hrát, ale ještě si nebyla jistá, co vlastně chce - ach typická žena 🙂.
Nechal jsem Bronka všude po ranči se vyčůrat, aby tam holky měly jeho pachy. Ukázal jsem mu koně – vzal jsem ho do náruče a očuchali se s Frostynkou, Bizonkou, Bullerkou i Bribonkem. Na koně koukal s vyvalenýma očima, protože ty v životě asi nikdy předtím neviděl.
Na hrobečku u Marwíka
Pak Verču napadlo, že bychom mohli vzít všechny pejsky na procházku, protože jsem chtěl jít na Marwíkův hrobeček položit kytičku. Nasadili jsme vodítka a vyrazili.
Během dvou set metrů už to Inna vůbec neřešila a Miška kňučela, protože si chtěla hrát. Nechali jsme je očuchat a ve výsledku si chtěli hrát a byli úplně skvělí.
Přivedl jsem Bronka na hrobeček, dali jsme tam kytičky a on to všechno zvědavě očuchal. Říkal jsem Marwíkovi, že už máme nového pejska, a ukázal jsem mu ho.
Po cestě zpátky už se Bronko s Miškou očuchávali a skákali po sobě. Miška je taková neřízená střela, tak jsem byl opatrný – je přece jenom ještě maličký. Ale hráli si a Miška je z něho nadšená, on z ní taky. První kolo socializace dopadlo mnohem líp, než jsme čekali. Ještě dvakrát, třikrát tam zajdeme a bude to super. Bronko bude muset pár měsíců zesílit, aby jí fyzicky stačil, ale základ je položený skvěle.
Vodomil jako Marwík
A ještě jedna krásná věc – Bronko je vodomil, úplně jako byl Marwell. Když holky měly napuštěnou vanu v koupelně, tak on okamžitě skákal a byl nepříčetný. Musel se s nimi vykoupat ve vaně. A když se mi dneska vylilo něco na dlažbu, okamžitě se v tom vymáchal.
U australských ovčáků to ostatně není nic neobvyklého. Přestože jsou primárně pastevečtí psi, mnozí z nich mají k vodě velmi blízký vztah. Možná je to tím, že původně pracovali na rozsáhlých amerických rančích, kde se přirozeně setkávali s potoky a řekami.
Malá zajímavost o australských ovčácích
Spousta lidí si myslí, že australský ovčák pochází z Austrálie – ale opak je pravdou. Plemeno bylo vyšlechtěno na západě Spojených států amerických na přelomu 19. a 20. století. Název „australský" pravděpodobně získalo díky baskickým pastevcům, kteří se do Ameriky dostali přes Austrálii a přivezli s sebou své pastevecké psy.
Bronko je zbarvení red merle – to znamená, že má na béžovém až bílém podkladu červenohnědé skvrny. Tato barva je jednou ze čtyř základních barev australského ovčáka (vedle blue merle, černé trikolory a červené trikolory) a je opravdu nádherná. Navíc australáci mohou mít oči v různých barvách – modré, hnědé, jantarové, nebo dokonce každé oko jiné barvy, což je u jiných plemen vzácné.
Co je také důležité zmínit: u štěňat australského ovčáka je potřeba dávat pozor na přetěžování kloubů. Žádné dlouhé procházky a skoky, dokud pořádně nevyrostou. Proto s Bronkem zatím nechodíme na velké výlety, ale bereme ho všude s sebou – do školky, na ranč, do auta – aby poznal co nejvíc nových situací, lidí a zvířat. Správná socializace v prvních měsících života je u tohoto plemene naprosto zásadní.
Lenčiny fotky a videa
Večer Lenka natočila krásné video, jak si hraje s Bronkem, vyfotila ho, natočila a poslala mi to na WhatsApp. Musel jsem se smát, protože zachytila jeho typický výraz – ten zvídavý pohled, kdy na vás kouká, jako by přemýšlel, co blbnete a jestli by vám s tím neměl pomoct.
Bude to s ním skvělé
Bronko je u nás teprve pár dní, ale působí, jako by tu byl odjakživa. Přirostl nám k srdci okamžitě – celé rodině, holkám, psům na ranči i koním. Je chytrý, je zvídavý, miluje vodu a je neuvěřitelně přítulný a musí být všude s námi.
Vím, že Marwíka nikdy nenahradí – to ani nechceme. Ale mám pocit, že Bronko k nám přišel přesně ve chvíli, kdy jsme ho potřebovali. Někdy prostě osud ví líp než my, kdy je ten správný čas.
A ta okousaná řadící páka? Ta mi to připomene pokaždé, když nastoupím do jednoho z našich aut.
