V Texasu se změnila spousta věcí a jednou z největších změn je vztah mezi otci a syny.
Když jsem byl chlapec, můj otec věděl víc než já a já věděl, že ví víc než já. Pokud mi spadl řetěz z kola nebo se propíchla duše, odnesl jsem to tátovi a on řetěz nasadil zpátky šroubovákem, naolejoval ho WD-40 nebo zalepil duši – všechno během pěti minut jako v boxech. Pak mi kolo vrátil, pohladil mě po hlavě a řekl: „Tak, hotovo.“ Pokud se mi zasekla vzduchovka, otevřel ji, vyndal zaseknutou kuličku a vrátil mi ji s tím, že řekl: „Tak, synku, nabito a připraveno.“
Teď, když mám vlastní chlapce, zjišťuji, že v jejich světě nemám moc znalostí. Nedokážu řešit jejich technické problémy. Říkají věci jako: „Tati, můj Xbox se správně nespojuje se serverem Call of Duty u Microsoftu.“ Nebo: „Tati, můžeš stáhnout synchronizační záplatu pro můj program Wizard?“
Všechno, co dokážu, je podívat se na ně a říct: „Jak se má tvé kolo, synku? Jak se má tvoje vzduchovka?“
Když jsem byl chlapec, nedalo se mě dostat dovnitř; teď je nedokážu dostat ven.
Moje chlapecké války se odehrávaly venku na bojišti, které tvořilo pět akrů zahrad. Bojovali jsme hroudami hlíny, pomeranči a podobně.
Války mých synů se odehrávají na 32palcové dvourozměrné obrazovce v temné místnosti. Když jdete kolem, vidíte jen mihotavé světlo. Říkám svým synům, že lidstvo prošlo tisíci lety evoluce, aby uniklo z jeskyně, a teď se do ní vrátili.
Předpokládám, že každý otec si myslí, že jeho dětství bylo čistší nebo tvrdší než to synovo.
Před několika Vánocemi jsem stál se svým otcem a dědečkem a sledovali jsme, jak si můj syn hraje s dálkově ovládaným robotickým dinosaurem.
Poznamenal jsem, že hračky mého syna jsou neuvěřitelně pokročilé, skoro jako z vědeckofantastického příběhu.
„Když jsem byl chlapec,“ řekl jsem, „pokročilá technologie byl elektrický vláček.“
Můj táta řekl: „Za mých časů jsme měli jen rezavé staré kovové náklaďáky, které jsme tlačili venku v hlíně.“
Můj dědeček řekl: „Sakra, za mých časů jsme si museli představovat, že máme hračky.“
