Nedávno jsem si prohlížel seznam čestných Texasanů. Je to docela dlouhý seznam. Jen asi desetina z nich by byla známá většině Texasanů.
John Wayne – žádné překvapení; jediné překvapení je, že to trvalo až do roku 2015, než ho jmenovali. Chuck Norris, narozený v Oklahomě, se stal čestným Texasanem v roce 2017. Guvernér Rick Perry udělil status čestného Texasana mnoha svým oblíbeným politickým spojencům: například Rush Limbaughovi, Seanu Hannitymu, Sarah Palinové a Glennu Beckovi. Na druhé straně George W. Bush jmenoval čestným Texasanem Boba Dylana. Ann Richardsová poctila Dona McLeana, Boba Hopea a Arnolda Schwarzeneggera, mezi mnoha dalšími. Alan Shivers udělil status čestného Texasana generálu Douglasu MacArthurovi.
Jeden případ mi připadá v této záležitosti s poctami nejpřekvapivější a podle mého názoru nejzaslouženější: když guvernér John Connally v roce 1962 udělil status čestného Texasana tisícům mužů najednou. Jmenoval celý 442. plukový bojový tým a 100. pěší prapor, divize C, americké armády z druhé světové války, čestnými Texasany. S pomocí knihy Scotta McGaugha Honor Before Glory jsem se rozhodl vyprávět příběh, jak k tomu došlo.
Náš příběh musíme začít u prvního praporu 141. pěšího pluku, který pocházel z Texaské národní gardy. Jejich přezdívka se stala „pluk Alamo“. V roce 1944 byli v čele tažení, které mělo vyhnat Němce z Francie. Během kampaně měli velkou podporu, ale postupovali tak rychle v pohoří Vogézy, že se ocitli odříznutí a obklíčení za nepřátelskými liniemi.
Jediná dobrá věc pro Texašany byla, že se nacházeli na vrcholu hory a měli klasickou výhodu vyššího postavení a dobrého výhledu. Přesto je však Němci ostřelovali dělostřelectvem. Bylo mlhavo, deštivo a chladno. Rychle si vykopali bojové pozice ve vlhké, blátivé půdě a přikryli se větvemi stromů, kameny a zeminou. Dělali všechno možné, aby se chránili před třískami stromů zasažených dělostřelectvem a střepinami z explodujících granátů. Ale docházelo jim také jídlo a voda. Několik výjimečně odvážných pilotů dokázalo proletět skrz déšť a mlhu a shodit zásoby tablet na čištění vody, konzerv C-rations a munice, ale většina z nich minula cíl a skončila u Němců.
Armáda přesměrovala svůj postup k Rýnu, aby se zaměřila na záchranu prvního praporu před Němci. Americké síly ostřelovaly německé linie svým dělostřelectvem, ale les byl tak hustý, že to nemělo velký účinek. Dva různé pěší prapory byly nasazeny, aby prolomily německé linie, ale každý byl odražen krupobitím kulek z německých kulometů, kterým vojáci říkali Hitlerovy bzučivé pily.
Tehdy byl povolán 442. a 100. pěší bojový pluk. Měli pověst, že uspějí právě v takových situacích. Jejich motto bylo „Go for Broke“ (což znamená „vsadit všechno“). Trvalo jim pět dní brutálních bojů zblízka na blátivém terénu v mrazivém počasí, než se dostali k Texasanům. Bojovali strom od stromu a metr po metru, aby dosáhli vrcholu hory. 442. pluk začínal s 3000 muži a utrpěl 1000 ztrát: 800 zraněných, 200 padlých v boji.
Když se oba pluky dostaly k nim, i počty Texašanů byly značně zdecimovány. Více než 20 % z nich bylo zabito, zraněno nebo zajato. Díky zuřivosti 442. a 100. pluku však po téměř týdnu obklíčení byli osvobozeni od německého náporu. Říká se, že první voják z 442. pluku, který k nim dorazil, prostě přišel k jejich veliteli, poručíku Marty Higginsovi, nonšalantně vytáhl své cigarety Lucky Strikes a řekl: „Cigaretu?“
Co dělá tento příběh ještě překvapivější, není jen zuřivost, s jakou 442. pluk bojoval, nebo ztráty, které utrpěl, aby zachránil své bratry ve zbrani: Skutečné překvapení je, že 442. pluk byl nisei pluk, složený z druhé generace japonských Američanů, dobrovolníků z Havaje a pevniny. Většina z nich, společně se svými rodinami, byla na začátku války umístěna do internačních táborů nebo se obávala, že brzy budou přesunuti do takových táborů. Muži z 442. pluku se však rozhodli narukovat místo toho, aby válku přečkali stranou. 100. pěší prapor byl naopak složen převážně z japonsko-amerických členů Havajské národní gardy; prošel těžkými boji, než se sloučil s 442. plukem do jedné bojové jednotky.
Tito muži byli výjimeční bojovníci. 442. pluk byl nazýván „plukem Purpurového srdce“, protože jeho členové obdrželi více Purpurových srdcí než jakákoli jiná jednotka podobné velikosti ve druhé světové válce. Během války byli vojáci z 442. pluku oceněni 5200 medailemi Bronzové hvězdy, 588 Stříbrnými hvězdami, 52 Kříži za vynikající službu, sedmi Citacemi za vynikající jednotku a 21 Kongresovými medailemi cti. Zesnulý senátor Daniel Inouye byl jedním z nisei, kteří bojovali za záchranu Texasanů, a později si vysloužil svou Medaili cti, když přišel o ruku při likvidaci německého kulometného hnízda v Itálii.
Když se 442. pluk vrátil z Evropy, prezident Truman promluvil k vojákům ve Washingtonu, D.C. Řekl: „Bojovali jste nejen proti nepříteli, ale také proti předsudkům – a zvítězili jste. Pokračujte v tom boji a budeme i nadále vítězit – aby tato velká republika stála za to, co říká ústava: za blaho všech lidí po celou dobu.“
Mnoho let po válce prezident Clinton povýšil řadu vojenských ocenění pro 442. pluk. Clinton poznamenal, že někteří nisei nedostali to, co si zasloužili, právě proto, že byli nisei, a řekl: „Málokdy národ tak dobře sloužil lidu se kterým bylo tak špatně zacházeno.“
A právě proto guvernér Connally vzdal hold 442. pluku a 100. praporu tím, že je všechny jmenoval čestnými Texasany. Byl to jeho způsob, jak ukázat těmto vojákům a jejich potomkům vážnou vděčnost státu Texas, který bude navždy vděčný za jejich nejvyšší oběť při záchraně našich mužů.
