Když naše rodina poprvé postavila oltář na Den zemřelých, neměli jsme kromě několika zarámovaných fotografií rodiny a přátel, kteří nás během let opustili, prakticky žádnou výzdobu. Až později přišel závěs z vystřihovaného papíru, o rok nato drobné cukrové lebky a docela nedávno i elektrické svíčky, které svítí celou noc poté, co ty opravdové sfouknem. Ale ať se náš oltář proměnil jakkoli, vždycky začíná stejnou věcí uprostřed, grapefruitem, který nás vrací do dávné vzpomínky na to, jak všechno začalo.
Je rok 1938 a můj otec je mladík. Žije v Donně, jen několik kilometrů severně od Rio Grande, a pracuje v třídírně ovoce. Jedno odpoledne nakládá bedny s grapefruity na korbu nákladního auta, když kolem projde skupinka středoškolaček. Snaží se zachytit pohled jedné z nich, ale marně. Pak si všimne malého kluka, který si hraje poblíž třídírny, a dostane nápad. Hodí mu grapefruit a řekne mu, ať s ním běží k té dívce v šedé kostkované sukni. „Řekni jí, že se s ní někdo chce seznámit," dodá. „Tak honem."
Chlapec dárek doručí, a přesně takhle se z mých rodičů stali moji rodiče.
Když jsem vyrůstal, Den zemřelých jsme jako rodina neslavili. Když jsem před sedmi lety stavěl svůj první oltář, věděl jsem jen tolik, že uctívá památku mrtvých. Netušil jsem, že tento svátek má původ už v dobách Aztéků ani že to, čemu někdy říkám oltář, se správně nazývá ofrenda, tedy obětní dar, a že nabídnout jídlo a pití spolu s fotografiemi a připomínkami je součástí obřadu, který má každý rok na počátku listopadu přivítat zpátky duše zemřelých.
Po pravdě řečeno jsem s tím nezačal z kulturních důvodů. Založil jsem tu tradici proto, aby si moje dvě děti pamatovaly lidi, na které samy téměř žádnou vzpomínku nemají. Můj syn Adrian se narodil tři měsíce před smrtí mého otce a moje dcera Elena šla právě do první třídy, když nám zemřela matka. Chtěl jsem, aby věděli, kdo moji rodiče byli a kde se narodili. Chtěl jsem, aby chápali, na čem mým rodičům záleželo, koho měli rádi a jak zemřeli.
Ten první oltář jsem samozřejmě postavil roky předtím, než pandemie změnila život na hranici i všude jinde na světě. Předtím, než jsem měl jakoukoli představu o tom, jaký žal nás čeká a co všechno nakonec na náš oltář přidáme.
Tance a rozloučení
Narodil jsem se pár měsíců po tom, co moji rodiče slavili pětadvacáté svatební jubileum. Tehdy už nechodili ven tak často, a když ano, tak buď na tanec, nebo na pohřeb. V Brownsville v sedmdesátých letech znamenaly sobotní večery tancovačky v kulturním domě nebo v Zahradě přátelství. Pokud šli během týdne na pohřeb nebo na modlitbu za zemřelého, bylo to v jednom ze čtyř pohřebních domů ve městě. Ne že by měli tolik příbuzných a blízkých přátel, kteří by odcházeli. Někdy šlo o paní z kostela, kterou znali jen z toho, že se s ní po každé nedělní bohoslužbě pozdravili. Jindy o manžela ženy, od které máma o Vánocích kupovala kukuřičné taštičky, nebo o sestru muže, s nímž rodiče chodívali na kávu do rychlého občerstvení na bulváru Boca Chica, anebo o pána z konce naší ulice, který otci před několika léty spravil sekačku.
Po nějaké době jsem se přestal ptát, proč musí jít na další modlitbu a proč tuhle jednu nemohou vynechat. Odpověď byla vždycky stejná: „para cumplir", což v podstatě znamenalo „abychom udělali, co se má". Nebo „para acompañar", tedy „abychom byli s rodinou". Bylo jim jedno, jestli truchlící manželka, manžel nebo někdo z rodiny vůbec věděl, kdo moji rodiče jsou a odkud zesnulého znali. Nešli tam, aby je někdo viděl nebo ocenil. Přišli, protože se to tak dělá.
Když ale šlo o někoho z jejich známých, koho jsem nikdy nepotkal a nepodal mu ruku, a na tohle otec hodně dbal, mohl jsem zůstat doma. Jednou, když mi bylo deset, mě otec přece jen vzal na modlitbu za otce mého kamaráda z chlapeckého klubu. Ten muž zahynul při havárii autobusu na cestě z Ciudad Victoria a vzpomenu si na to vždy, když cestuji Mexikem a míjím další pomníček u silnice.
Rodina byla jiná. Když jsme ztratili někoho blízkého, znamenalo to také být zase s lidmi, které jsme roky neviděli a neobjali. I když šlo o smutné příležitosti, část mě se těšila, až se strýcové, tety a sestřenice s bratranci sjedou z Chicaga, z Fresna a z Grand Rapids. Po pohřbu jsme se pak sešli v něčí kuchyni nebo na zahradě a poslouchali historky, které jsme neslyšeli od posledního setkání.
Strýc Nico vyprávěl o tom odpoledni, kdy v Houstonu ležel na zahradě pod svým autem, sytě žlutým Chevroletem Bel Air z roku 1969, a snažil se povolit šroub. A jak se právě obrátil na bok, auto se najednou zakymácelo, sklouzlo z podložených kvádrů a spadlo na něj. Zní to hrozně, ale ne když celou tu scénu předvedl, včetně toho, jak volal o pomoc, „BELIO, POMOZ MI!", a pak nám popsal, jak se zachránil doslova jako zázrakem, jinak to říct nelze, protože teta Belia a sestřenice Hilda s Rosy chytily nárazník a nadzvedly auto právě tak, aby se pod ním dokázal vysoukat.
Pak byla ta historka o tom, jak strýci Héctorovi praskla pneumatika prostřed King Ranch, dobrých třicet kilometrů od nejbližší benzinky, jen aby zjistil, že i rezerva je vyfouklá. On, teta Nena a teta Lilia si stopli kamion, ale vpředu bylo místo jen pro něj, takže tety musely přelézt za sedačky a lehnout si do lehátka, kde na sebe koukaly v zrcadle na stropě kabiny.
Nebo ta o mém otci, který jednou v noci kolem roku 1944 řídil taxi v centru Brownsville, nedaleko tržnice, když z jedné z hospod pozadu vyrazil chlapík a rozháněl se barovou stoličkou po dvou dalších mužích. Když otec přijel blíž, poznal, že ten se stoličkou je mladší bratr mé matky Óscar, jeho jmenovec, a tak zpomalil natolik, aby mohl otevřít dveře u spolujezdce a švagr mohl naskočit. Takové historky.
V pohřebním domě
Když jsem viděl, na kolika modlitbách a pohřbech rodiče byli, asi mě nemělo o mnoho let později překvapit, že otec, tehdy už po osmdesátce a celé desetiletí v důchodu, přijal místo na částečný úvazek v pohřebním domě. Většinu života pracoval pod jihotexaským slunce, jako zemědělský dělník, rozvážeč, hasič, pak policista a nakonec třiatřicet let jako kontrolor klíšťat pro americké ministerstvo zemědělství. Velkou část té doby projížděl na koni dlouhé úseky podél Rio Grande a hlídal, aby se z Mexika nepřeháněl dobytek a nešířil tu horečku skotu. Proto má na našem oltáři své místo i jeho přezka od pásku s podobou koně.
Jako zaměstnanec pohřebního domu měl brát telefony, vítat lidi a odvádět je do jedné ze dvou obřadních místností, pobízet je k podpisu do knihy návštěv a radit cestu těm, kdo přijeli odjinud. Když někdo onemocněl, mohlo být na něm, aby jednomu z pohřebních zřizovatelů pomohl v kostele i na hřbitově. Miloval, jak se do práce oblékal do jednoho ze svých tmavých obleků a pak si vybíral kravatu z těch šesti, které měl zavěšené na stojánku. Miloval, že nosí opravdové šněrovací polobotky, a ne ty na suchý zip, které mu matka koupila, když šel do důchodu a přestal nosit pracovní boty. Miloval, že přijde do práce první a odchází poslední, a nejvíc ze všeho miloval, když mohl pomáhat lidem, jejichž rodiny znal celý věk.
Rok, kdy jsme nemohli být spolu
Otec zemřel v roce 2007, ale často mě zajímá, jak by reagoval, kdyby viděl všechny ty rodiče a prarodiče, tety a strýce, sestřenice a bratrance, kteří se v roce 2020 stali v dolním Rio Grande oběťmi nemoci covid. Zvlášť v okrese Hidalgo, kde je více než devadesát procent obyvatel latinskoamerického původu a který se v tom letě stal ohniskem celé krize. Ten okres představuje jen tři procenta obyvatel Texasu, ale tehdy na něj připadalo dvanáct procent všech úmrtí na koronavirus ve státě. Právě tady jsme na konci července ztratili otcova nejmilejšího synovce, mého bratrance A. C. „Beta" Jaimeho. O dva dny později zemřela na koronavirus i jeho žena Dora, s níž byl třiašedesát let.
Beto byl v celém okolí dobře známý, celý život se věnoval veřejným věcem a v letech 1972 až 1978 byl prvním mexickým Američanem ve funkci starosty města Pharr. Kvůli nařízeným rozestupům se ale společného pohřebního obřadu pro něj a Doru mohla zúčastnit jen nejbližší rodina, všichni v rouškách a s doporučením, aby se neobjímali a neplakali si na ramenou. Neumím si představit, jak by si otec vysvětlil pravidla, která zabránila rodině být s Betem na jednotce intenzivní péče a držet ho za ruku, když vydechl naposledy. Co by asi řekl, kdybych mu vyprávěl, že jsme mohli pohřeb sledovat jen v přímém přenosu na mém přenosném počítači? Kdyby viděl, jak dva zřizovatelé vezou uličkou dvě rakve a staví je vedle sebe k oltáři, stáhlo by se mu hrdlo strašlivým vzlykem, jako se to stalo mně?
Z mnoha rán, které pandemie uštědřila, byla snad ta nejkrutější, že nás připravila o možnost truchlit společně. Když vyrůstáte u hranice, pořád si připomínáte, jak nejistý dokáže život být, ale také že tu pro sebe budeme vždycky navzájem. Rozuměli jsme tomu, že ať se stane cokoli, ti, kdo zůstanou, nebudou tu ztrátu nést sami.
Jako tolik dalších v dolním Rio Grande jsme rodina, která se dotýká a objímá. Objímáme se, dáváme si pusu, pláčeme, a pak se objímáme znovu. Nikdo nepláče tak dlouho a tak hlasitě jako teta Minerva, kterou museli před šesti lety na matčině pohřbu zadržet, aby se nevrhla na rakev, když ji spouštěli do země. Pořád si pamatuji, jak mě Beto objal na modlitbě za mého otce, jak mě poplácával po zádech, tiskl o něco silněji a znovu a znovu mi připomínal, že tím neprocházím sám.
Takže vedle otcovy přezky a grapefruitu budu na oltář muset přidat fotografii Beta a Dory při tanci, protože tancovali rádi na každé svatbě a každém rodinném setkání. Vidím ten nepotlačitelný úsměv na Betově tváři, jak Doru roztočí jedním směrem a pak zpátky k sobě do náruče, jako by ta písnička nikdy nemusela skončit.
Ruka na rameni
Protože samotný pohřeb Beta a Dory už se v přímém přenosu nevysílal, dozvěděl jsem se o něm od jejich nejstaršího syna Berta, který pracuje jako duchovní v nedaleké nemocnici a při bohoslužbě posluhoval u oltáře. Bert měl u hrobu svých rodičů pronést závěrečné modlitby, a když ten okamžik přišel, vykročil k hrobu, prošel kolem svých pěti sourozenců, jejich rodin a hudebníka, kterého si najali, aby rodičům zahrál na rozloučenou.
Všichni čekali, že Bert promluví, ale jak otevřel ústa, hlas se mu zadrhl a nedokázal ze sebe dostat ani slovo. Pomyslel na to, jak zemřel jeho otec a po něm do osmačtyřiceti hodin i matka. Pomyslel na ty dva týdny, které musely uplynout, než se mohl obřad vůbec uskutečnit, protože pohřební dům byl přetížený. Pomyslel na to, jak smířit se se smrtí rodičů působilo jako zkouška jeho víry v Boží vůli, a přemítal, jestli tu závěrečnou modlitbu vůbec zvládne. A pak ucítil, jak mu někdo položil ruku na levé rameno a hned nato druhá ruka spočinula na tom pravém. Otočil se a spatřil za sebou svého nejmladšího bratra Kevina a svého vlastního syna Andrese, jak ho drží. Nic víc k tomu, aby došel až do konce, nepotřeboval.
